Článek
Obyvatele Severních Sentinel jsou jednou z mála „nekontaktovaných“ skupin na světě a za tuto izolaci vděčí částečně geografii (malý ostrov obklopený mělkým útesem bez přírodních přístavů), částečně kvůli ochranným zákonům vynuceným indickou vládou, a především kvůli jejich vlastní divoké obraně svého domova a svého soukromí – za posledních 200 let navštívili ostrov několikrát cizinci a často to skončilo špatně pro obě strany.
Kdo jsou Sentinelci?
Podle odhadů antropologů na ostrově žije pravděpodobně mezi 150 až 500 lidí. Sentinelci jsou příbuzné s jinými domorodými skupinami na Andamanských ostrovech, ale po docela dlouhé době izolace nedokáží ostatní andamanské skupiny, jako jsou Onge a Jarawa, mluvit jejich jazykem.
Na základě jediné návštěvy domorodé vesnice na Sentinelech v roce 1967 víme, že žijí v chýších se šikmými střechami. Chatrče jsou postavené proti sobě a každá má vedle sebe pečlivě udržovaný oheň. Víme, že staví malé, úzké kánoe, se kterými manévrují pomocí dlouhých tyčí v relativně mělkých, klidných vodách uvnitř útesu. Jsou to lovci-sběrači, a pokud je jejich životní styl podobný stylu jejich příbuzných Andamanců, pravděpodobně žijí na ovoci a hlízách, které divoce rostou na ostrově, vejcích od racků nebo želv a drobné zvěři, jako jsou divoká prasata nebo ptáci. Nosí luky a šípy, ale i oštěpy a nože. Mnoho z těchto nástrojů a zbraní je opatřeno železem, které Sentinelci pravděpodobně nachází na březích ostrova.
Kontakt s ostatními lidmi je takřka nemožný, takže o jejich životu vně skupiny či o jejich tradicích nevíme vůbec nic. Záchranné posádky kotvící poblíž ostrova v polovině 90. let popisovaly noční ohně na pláži a strašidelný zpěv. Taktéž neumíme žádný ze Sentinelských jazyků, nikdo mimo ostrov ve skutečnosti neví, jak si Sentinelci říkají, jak se pozdravují, jaký mají pohled na svět atd. Jediné, co víme jistě, je, že o společnost moc nestojí a dali nám to několikrát jasně najevo.
Proč Sentinelci nemají rádi návštěvníky?
Poprvé se lidi o ostrovu dozvěděli v 18. století. Jedné noci v roce 1771 proplulo plavidlo Východoindické společnosti kolem ostrova Sentinel a vidělo, jak se na pobřeží lesknou světla. Loď byla na hydrografické průzkumné misi a neměla důvod se zastavit, takže Sentinelci zůstali nerušeni téměř celé století, dokud na útesu nenajela indická obchodní loď jménem Ninive. 86 pasažérům a 20 členům posádky se podařilo dostat se až na pláž. Zůstali tam celkem tři dny, než Sentinelci očividně usoudili, že vetřelci překročili jisté hranice. Odpověď Sentinelců byla jasná, luky a šípy se železnými hroty nenechala místo interpretaci. Otázka je, co se dělo během těch tří dnů v Sentinelských vesnicích. Proběhla debata o tom, jak s těmito vetřelci zacházet? Překročili oběti ztroskotání hranice nebo porušili zákon, který jim nebyl znám, což přimělo Sentinely k reakci? Nebo byli domorodci situací překvapeni, a trvalo jim tři dny, než se rozhodli, co dělat?
Pasažéři a posádka Ninive se bránily klacky a kameny, dokud nedorazilo plavidlo Královského námořnictva, aby zachránilo trosečníky. Vtipná historka, během toho se Britové rozhodli prohlásit ostrov Sentinel za součást britského koloniálního majetku, což ale nikoho na celém světě nezajímalo (jen Britové z toho měli radost).
1880 se mladý důstojník královského námořnictva jménem Maurice Vidal Portman ujal vedení kolonií Andamanů a Nicobarů na sousedních ostrovech. Portman se považoval za antropologa a následně přistál s velkou skupinou námořních důstojníků na Severních Sentinelech. Našli jen narychlo opuštěné vesnice; zdá se, že lidé viděli přicházet vetřelce a utekli do úkrytů ve vnitrozemí. Jen jeden starší pár a čtyři děti útěk nestihly a Portman a jeho pátrací skupina je zajali a odvezli do Port Blair, koloniálního hlavního města na ostrově Jižní Andaman. Všech šest unesených Sentinelců brzy onemocnělo a starší pár zemřel v Port Blair. Portman z nějakého důvodu usoudil, že by mohl být dobrý nápad vrátit ty čtyři nemocné děti na jejich původní ostrov, spolu s různými dárky. O tom, jestli děti později nakazily další členy skupiny, jestli zemřely nebo jestli byly zabity, nemáme žádné informace.
Celá tato akce ale ukázala Sentinelcům, že zahraniční návštěvníci jsou nemilosrdnými příšerami. V roce 1896 se uprchlý trestanec pokusil utéct z trestanecké kolonie Velkého Andamanského ostrova na provizorním voru – bohužel se dostal jen na obávaný ostrov Severních Sentinel. Pátrací skupina našla jeho ostatky o několik dní později na břehu, v těle měl plno ran od šípů a hrdlo bylo podříznuté. Britové se moudře rozhodli nechat Sentinelce na pokoji. Toto rozhodnutí vydrželo skoro 100 let.
Jak se s nimi spřátelit?
Sto let po ztroskotání Ninive přistál na ostrově tým antropologů pod vedením Trinoka Natha Pandita. Stejně jako Portman našli jen narychlo opuštěné chatrče. Lidé uprchli tak rychle, že nechali ohně stále zapálené. Pandit a jeho tým zanechali dary: látku, bonbóny a plastové kbelíky. Ale námořní důstojníci a indická policie doprovázející Pandita ukradli Sentinelesům luky, šípy, košíky a další předměty z jejich nestřežených domovů navzdory protestům antropologů.
Pandit a jeho kolegové se několik let pokoušeli navázat přátelský kontakt, většinou tak, že se k pláži přiblížili člunem, shodili kokosy a další dárky a znovu se vydali na ústup. Sentinelce moc nezajímala živá prasata, která napichovali a pak zahrabávali do písku, ani plastové hračky, se kterými se zacházelo téměř stejně. Ale vypadalo to, že je potěšily kovové hrnce a pánve a rychle si oblíbili kokosové ořechy, které na ostrově nerostou. Uplynulo 25 let bez přímého kontaktu, ale Pandit si přesto myslel, že se tím buduje aspoň minimální důvěra.
Návštěvy byly sporadické až do roku 1981. V roce 1981 nákladní loď s názvem Primrose a její 28členná posádka najela na mělčinu na útesu. Nikdo na štěstí nemusel zaplatit životem, námořníci byli zachráněni helikoptérou. Ve stejném roce Pandit a jeho tým zvýšili své úsilí a každý měsíc nebo dva se zastavili u ostrova.
O deset let později, rok před Panditovým odchodem do důchodu, se tato pravidelnost a vytrvalost vyplatily. Jednoho dne na začátku roku 1991 si skupina ostrovanů přišla na pláž vyzvednout své dary zcela beze zbraní, jen s pletenými košíky a teslicemi, které používali k rozřezání kokosových ořechů (ačkoli pozdější setkání ukázala, jak dobře lze tyto teslice použít v sebeobraně). Odvážili se blíže k cizincům než kdykoli předtím. Později toho dne, když se antropologové vrátili, našli na pláži dvě desítky Sentinelců a odehrála se zajímavá scéna. Muž zvedl luk, aby zamířil na návštěvníky, a žena stlačila luk dolů. Muž reagoval tak, že upustil luk a šíp a zahrabal je do písku. Není jasné, zda šlo o probíhající vyjednávání nebo rituální ukázku, ale jakmile byly zbraně zlikvidovány, lidé se vrhli na lodě návštěvníků, aby si vyzvedli své kokosové ořechy.
Sentinelská pohostinnost však měla své meze. Při další návštěvě, o několik týdnů později, muž ze Sentinelců signalizoval Panditovi po nějaké chvíle návštěvy, že je čas, aby hosté odešli – vytáhl nůž a udělal řezné gesto.
„Přátelství“ mezi ostrovany a antropology nikdy nepřekročilo hranice kokosových dárků; Sentinelci nikdy nenabízeli dárky na oplátku a nikdy nezvali návštěvníky, aby zůstali nebo se vydali do vnitrozemí, a žádná ze stran se nikdy nenaučila, jak s tou druhou vlastně mluvit. A Sentinelci ne vždy vítali návštěvníky; někdy antropology stále vítali ozbrojení muži na pláži. Indická vláda pozastavila návštěvy antropologů v roce 1996.
Když vrtulníky indické pobřežní stráže přelétaly nad ostrovem po tsunami v roce 2004, byli obyvatelé ostrova v dobrém stavu. Domorodce spíše nepotěšilo pohled na tu velkou mechanickou létající obludu. Neváhali zaútočit na vrtulník luky a šípy. V roce 2006 připlula loď na sběr indických krabů na břeh a Sentinelci zabili oba rybáře a pohřbili jejich ostatky.
Kontakt s ostrovem v posledních letech
Vzhledem k této historii není ani zdaleka překvapivé, že Sentinelci viděli amerického turistu Johna Allena Chaua jako narušitele, když v roce 2018 vstoupil na jejich ostrov, kam se postavil na pláž a začal zpívat náboženské hymny. Dvakrát ho odehnali, ale když se odvážil na břeh potřetí, byl zabit.
Incident vyvolal diskusi o ochraně pro nekontaktované skupiny, jako jsou Sentinelci. Pandit by si přál je nechat být. Podle antropologa, který je nyní v důchodu, Sentinelci dali jasně najevo, že s námi nechtějí kontakt a sami si vedou dobře.
Zdroje: https://www.nationalgeographic.com/culture/article/north-sentinel-islanders-live-in-isolation
https://www.survivalinternational.org/tribes/sentinelese
