Já si tu tak ťapal s foťákem, shrnuje svou kariéru jihočeský fotoreportér Jaroslav Sýbek, autor nespočtu snímků
Novinářský fotograf Jaroslav Sýbek slaví životní jubileum. Zatím „jenom“ výstavami v českobudějovickém IGY centru a v radniční síni. „Na oslavy už nejsem takový jura, ale doma něco uděláme,” směje se. A má radost z obrazové knihy Půlstoletí fotoreportérem aneb Fotografoval jsem anglického krále, která k jeho pětasedmdesátinám vyšla.
Jiný novinář, Radek Gális, uvádí v souvislosti s výročím svého kamaráda a kolegu Jardu Sýbka jako „ikonu jihočeské agenturní a novinářské fotografie“. Jihočeská vědecká knihovna ho vede v databázi s názvem „Soubor regionálních autorit“. I tahle informace u Jaroslava Sýbka vyvolává úsměv.
Na ovace si nepotrpí. Práce má ale za sebou dost a dost. Fotil pro Českou tiskovou kancelář, Mladou frontu Dnes a regionální Deník.
Kolik toho musí fotoreportér „nacvakat“ a strpět, aby se stal ikonou a autoritou? „To se nedá spočítat. Rok má 365 dnů, když odečteme víkendy bez služeb a dovolené, může to být tak 300 pracovních dnů. A to se násobí padesáti lety. Ale já fotil každý den a pořád, já si tu tak ťapal s foťákem,“ odpovídá Jaroslav Sýbek.
Kariérou fotoreportéra prošel, jak sám říká, docela jednoduše a snadno. „Základem věci je vědět, co jdete fotit. Vědět, kam jdete a proč. Já se snažil mít čistou hlavu a jít do toho rovnou,“ popisuje.
Čtěte také
K důležitým předpokladům podle něj patří také umění jednat s lidmi. „Miluju lidi, kteří vědí, že je jdu fotit, nedělají žádné brikule, neschovávají se přede mnou. Pak se člověku fotí samo,“ komentuje.
Ne vždy je ale situace takto ideální. „Když chcete hezkou fotku pro noviny, potřebujete, aby něco vyzařovala. Aby měla atmosféru, děj, emoce a aby byl zachycený člověk relativně sympatický. Nebo ho musíte rozesmát, rozmluvit, rozehrát. Snažit se – a to i já, který jsem nemluvný – s ním podebatit ještě předtím, než se začne něco dělat. Aby se rozzářil,“ vysvětluje Jaroslav Sýbek.
Záleží podle něj také na tom, jakou akci dokumentuje. „Někdy je v ní ten člověk zapřažený, hlídá si ji, má svých starostí dost a fotograf ho musí honit. A musí toho naflákat, jak já říkám, hodně, aby pak bylo něco k vybrání, zkrátka pohybovat se a cvakat,“ dodává.
Fotografie Jaroslava Sýbka, jak novinářské, tak zájmové, jsou do konce března k vidění ve vstupu do nové budovy IGY centra a v radniční výstavní síni na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Celý rozhovor s fotoreportérem si poslechněte online.
Související
-
Půlstoletí fotoreportérem. Nová kniha mapuje celoživotní práci jihočeského fotografa Jaroslava Sýbka
Snímky ze stavby Temelína, povodní v roce 2002 nebo třeba návštěvy prince Charlese v Českém Krumlově představuje nová kniha o budějovickém fotografovi Jaroslavu Sýbkovi.
-
Složité přesuny a nechutná snídaně. I takové nástrahy čekaly fotografa na olympiádě
Jeden den fotí ubytovnu pro sociálně slabé, další den politiky a pak slavnosti. Třeba tak může vypadat týden Václava Pancera, který je fotografem České tiskové kanceláře.
-
Budějovičtí fotografové se vyvíjí ve Vývojce. Klub funguje už dvacet let a je otevřený všem
Českobudějovický fotoklub Vývojka slaví 20 let. Jeho název odkazuje k chemikálii, ale také symbolizuje vývoj, kterým procházejí členové na cestě za lepší fotografií.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
