Článek
Pátek 10. 2. 2023
„Ty ponožky jsou mi malý, pani sociální“, přijde mi vyčíst do šatníku. „Já jsem vám říkal, že mám vysokej nárt.“ Před chvílí tady nakupoval, než šel do sprchy. Snažila jsem se vybrat velikost, která by mu alespoň trochu byla…
„Vy tady eště žvaníte?“, diví se Zlata. Sprchy má uklizené, trvalo jí to dobrých dvacet minut. Než začla, už jsme tu takhle stáli. V šatníku u okýnka, jako když klienti potřebují něco na sebe.
Přes boty, kolena, boláky na nohou, současnou práci, minulou práci, rodinné tragédie, dětství a pohřeb jeho maminky. „Teďka jsem bezďák, ale dřív… Já kdybych napsal knihu…“ – „To udělejte, já si ji koupím. Po vejplatě.“
Hned mu na příště slibuju sešit, on se vymlouvá na pravopis. Tvrdé a měkké i. Že to moc neumí. Jako by na tom záleželo. „To pak opraví někdo, kdo to umí“, snažím se přesvědčit ho, aby to aspoň zkusil.
„Nebo se sejdem někde venku a vy mi s tím pomůžete“, sází mi závěrem brouka do hlavy.
Je po půl čtvrté a tedy zavřeno. Klienti už tu nemají co pohledávat; já mám vzít tržbu a jít s ní nahoru. Zlatka je rázná, všichni z ní máme respekt. Radši to utínáme dřív, než nás vyhodí.
Středa 22. 2. 2023
Václav spunktoval na jídelně párky, každému dvě tři nožičky. Mám jim je ohřát a dávat s chlebem. Ten však dochází, jdu tedy naproti. Třeba tam ještě nějaké pečivo bude… – Není. Párky holt budou bez chleba. Na chodbě Daniel Spálený, čeká tu na jednoho ze sociálních pracovníků. Klient, kterému jsem minule slibovala sešit. Hned běžím dolů, kde ho mám nachystaný. – Má radost, že jsem nezapomněla; sám si pořídil propisku. „Jste zase v šatníku?“, ptá se. – „Dneska jsem na jídelně.“ – Prý se tam za mnou staví.
Když pak dorazí, jsem v jednom kole. Chápe, má trpělivost. Došla hořčice, vyrážím do garáže pro novou. „Chvilku mi to tu pohlídejte, pane Spálený.“, požádám ho. Stejně tu stojí. – „Vy si pamatujete moje jméno?“, je štěstím bez sebe. – Právě že vůbec. Z poznámek v mobilu jsem se ho učila dva dny.
Oba jsme o tom přemýšleli, shodujeme se vzápětí. „Se divím, že vás to vůbec zajímá“, říká klient, „sociální cítění máte.“ – „Můj táta byl alkoholik, tak možná proto?“ – „Já jsem taky alkoholik.“ – „Já jsem si to myslela.“
Tři litry vodky denně (na túře v Tatrách) nově vyměnil za čůčo –; nyní už pije „jen“ to. Žvýkačky, zubní pasta… – nic nepomáhá. Aby to z něho netáhlo, jí mandarinky. Nosí je pořád u sebe. I teď má dvě, v igelitovém sáčku. Poradil mu to nějaký kumpán-bezdomovec. Prý geniální nápad. „Kolega, s kterým pracuju, bývalý člen ochranky prezidenta Klause, je nekuřák a abstinent“, vysvětluje, „musím být taky v pohodě“.
Následně řešíme ten náš projekt –; je nutné vyjasnit si pravidla. „Nesmíme se do sebe zamilovat“, sděluju mu. – Pán chytá záchvat smíchu, jako bych řekla vtip roku. – „Jste sice krásná ženská, ale o sex mi nejde. Ani o to být originální. Potřebuju se vykecat“. „Bez ohledu na výsledek“, dodává.
Přestože sama trochu píšu, – mám s tím jen problémy –; nejsem si jistá, že tohle zvládnu. Takhle – společně s někým dalším – jsem dosud nic podobného nedělala. Nejsem bohužel přesvědčená, že to dopadne. Že to nebude odpad. K ničemu. Ztracený čas a energie. Sice se dokážu pro to nadchnout (a chci to zkusit –); jistá si ale nejsem.
„Prostě to zkusíme a uvidí se“, připadá klientovi. „Třeba to budou DVĚ knihy“, fantazíruje. – „A nebo taky propadák, katastrofa“, snažím se mírnit jeho nadšení.
Jasný střet zájmů, zní další z protiargumentů. „Tohle je zakázané; ve volném čase se s klienty nemáme co scházet.“ – Náznak zklamání v jeho obličeji; naplno prožít mu to však nedovolím: „Takže to musíme obejít“, pokračuju. „Porušit, nedodržet.“ Ve jménu kultury/literatury/pochybného projektu (s nejistým výsledkem) prostě nerespektovat. A v práci mlčet. Nikdo z kolegů o tom nesmí vědět, ani Mirka.
Kdyby to prasklo a byl s tím problém, tak v práci skončím; lepší však, pokud to zůstane v utajení.
Mluví o knížkách. Co všechno přečetl v base. Seděl za ublížení na zdraví. „To nezní moc hezky,“ připadá mi. Prohodil chlapa dveřmi tramvaje. „Jinak jsem ale hodnej. Fakt. Já jsem dokonce chodil na náboženství. Přímo v kostele, do zákristie.“ Tajně, aby to táta (ateista a policajt) nevěděl, ho tam prý vozil děda: „Daníku, pojď, půjdeš na náboženství“, vzpomíná.
Podle svých slov je Daniel Spálený nyní bezďák, který pracuje a platí si mobilní paušál. I s internetem, který však nevyužívá. Tlačítková Nokie 3310, legenda z roku raz dva, internet nepodporuje. Život na ulici je drsný, chytrý telefon měl prý měsíc, než o něj přišel. Na první pokus to nedopadá, na druhý zvládne prozvonit mě, takže získávám jeho číslo. Hlásím mu jméno a příjmení. – Spontánně mi – poněkud buransky – začíná tykat, načež naváže zpátky na vykání. Do toho vstupuje další klient: bavit se se sociální je in. Ve svých bezmála pětatřiceti vypadám sotva na devatenáct, tvrdí oba. – Kecy. Ty jejich prokouknutelné strategie. – Teď však nechtějí nic než kontakt. Aby je někdo poslouchal.
„Scházet se mimo zařízení je plus i pro nás“, uvažuju, „aspoň nebudem budit pozornost“. – „Dopiju to a vypadnu“, ujišťuje mě – po dvou hodinách s kávou na stojáka v okýnku na jídelně – pan Spálený.
„Ahoj Lucko, děkuju za rozhovor. Konečně mě někdo bere jinak než jen jako bezďáka“, hlásí sms z Nokie 3310. – „Ahoj Dane, ty nejsi typický bezdomovec…“ – V en dé cé si vykáme. Další z pravidel, na které musíme oba myslet.
