Alena Scheinostová: Už kohout kokrhá

Ačkoli dnes už i tam doba pokročila a kohouta přehlušuje klapot větrných elektráren vystavěných přímo nad vesnicí, případně parta rozjařených turistů z Prahy, kteří tam přijeli za kouskem ticha, a tak o páté chodí teprve spát a o jedenácté se budí na písničku z mobilu.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Na kluzišti

Nakonec, turisté mají prázdniny. A je pochopitelné, liší-li se prázdninový biorytmus turisty od biorytmu takového kohouta. Jen ať si turista užívá vyspávání. Až se vrátí domů, bude to nejspíš jiná. Ještě než mu zazvoní budík nastavený na mobilu zase už na pracovní čas, bude ho nejspíš burcovat kočka, řekněme v půl třetí a pak znovu v pět a samozřejmě ještě v sedm, pokud se mu mezitím podaří zabrat.

Bude to jenom tiché zamňouknutí, ale vycvičený majitel je rozpozná i v nejhlubším limbu, stejně jako když jste slyšela svoje batole třeba jen škytnout i přes troje dveře. Nebo to nebude kočka, ale ptáci, tím silněji, čím víc se blíží jaro: k sýkorám se přidají kosáci a drozdi a probudilec bude sice zlehka rozladěn, ale nezapře povzdechnutí, jak pěkně se to poslouchá.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Srazit slona

Potom se z bytu nahoře ozve přeběhnutí po podlaze, zahuhlá televize a zašumí sprcha. V domě ožijí stoupačky, zaúpí to v nich, jak kdosi spláchne. Na chodbě bouchnou dveře, pan Blabolil jde první, protože jezdí s autobusem do Rokycan. Potom ožije ulice; nastartuje motor, po něm další, za chvíli auta hvízdají jedno za druhým, jak lidé pospíchají do práce.

„By-yl květen první máj, lásky ča-as, nevěděl jsem od začátku, jestli mi nezlomíš va-az,“ zavrní mobil ze zadního pokoje, to vstává dítě do školy, spáč povzdychne a přitiskne si polštář na hlavu, ale i tak slyší, že na rozdíl od vyjmenovaných slov nemá zavírání klikou ještě tak docela zmáknuté. „Ma-ám pocit, jak kdybychom se celej život znali, mít to z půlky jako já, rovnou bychom se vzali,“ zní teď pro změnu z koupelny, zase zurčí sprcha a bzučí fén a do toho chrchlá z linky kávovar.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Do Kolosea

Hlasitě hrkne pračka, kterou včera někdo nastavil na odložený start, aby se stihlo vyprat ještě před odchodem. „Holka, ty to vi-íš, moje srdce buší vi-íc,“ je slyšet od kávy, zase o něco hlasitěji, protože do kuchyně se zavřít nedá na kliku ani jinak – až konečně přece jen zazvoní i ten budík.

„Zpívejte, važanský kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí, zpívejte, už bude den,“ brumlá si jeden na oplátku „holce, co to vi-í“ a hrabe se z postele – se srdéčkem zarmouceným, hlavěnkou nevyspalou a s pytli pod očima. I tohle je civilizační pokrok: být od časného rána v zajetí zvuků, hluků a rachotu, ale alespoň nemuset hned z kanafasu běžet do kurníku, zahnat kohouta a krmit slepice. A teď si vyberte!