Lidovky.cz: Když vás Jonathan Glazer pozval na casting k Zóně zájmu, která sleduje rodinný život velitele osvětimského vyhlazovacího tábora, prý jste neznala téma filmu, a kdyby ano, možná byste na konkurz ani nepřišla. Jak těžké je pro Němce hrát nacisty? A co Glazer udělal pro to, aby vás uklidnil a vy jste se na place cítili dobře?
Vzali byste si vy na sebe nacistickou uniformu? Ne. Tak je to jednoduché. Co se týče Jonathana, byl velmi upřímný, ale neuklidnil nás. Naopak jsme dobře věděli, že během natáčení se nikdy dobře cítit nebudeme.
Ani teď, když o tom filmu mluvím, necítím se příjemně. Protože o to v něm jde. Zóna zájmu dává lidem pocítit tu hrůzu, která se během holocaustu odehrála. A zároveň ukazuje, jak snadné je zavřít před vším oči, tak jako rodina velitele osvětimského tábora Hösse.
I dnes zavíráme oči před tím, co se děje na evropských hranicích. Spoustu věcí děláme jen pro své pohodlí. O tom jsme při natáčení neustále mluvili.
Nesnáším, když filmaři používají holocaust jako pozadí pro nějaký emocemi nabitý příběh. Jonathan ale zvolil jinou cestu. Ukázal ty nejnudnější, nejbanálnější životy, jaké si dokážete představit. Lidi, kteří prostě chtějí o trochu víc – mít pěknou zahradu, děti v klidu a je jim jedno, co se děje vedle. Svým mrazivým způsobem je to velmi vhodné zobrazení holocaustu.
Lidovky.cz: Jonathan Glazer uvedl, že se mu nelíbí hollywoodská dramata o holocaustu, v nichž je velmi snadné se vcítit do obětí. On chce, abychom se zamysleli, jestli bychom mohli být i my pachateli. Souhlasíte s ním?
