Křížová cesta

Úvod

                Křížová cesta je 14 zastavení, kterými si připomínáme Ježíšovy těžké chvíle, které prožil ve velmi vypjaté a bolestné chvíli svého života. Byl odsouzen k smrti a smrt podstoupil. Zemřel. Zemřel proto, aby prožil všechno, co prožíváme my a takovým způsobem, aby žádný člověk nemohl říci, že se ho jeho bolest netýká. Ke smrti na kříži totiž byli odsuzováni otroci, vzbouřenci, lupiči a další vyvrhelové tehdejší společnosti, takže Ježíš se způsobem své smrti, a tím, co jí předcházelo, zařadil mezi ně, čímž dal najevo, že ani oni nejsou vyloučeni z jeho díla záchrany.

První zastavení: Ježíš je odsouzen k smrti na kříži

                Ježíš zde na zemi prožil zcela jistě pěkné chvíle. Doma ve své rodině, při práci, kterou vykonával, se svými učedníky, když ho lidé obdivovali pro to, co dělal atd. Pak ale přišla chvíle, kdy přišli ke slovu lidé, kterým se to, co dělal, nelíbilo, kteří měli vůči němu výhrady. A tito lidé ho nakonec dovedli do situace, v níž stál před Pilátem a musel hájit něco, co vlastně vůbec špatné nebylo, čím se nijak neprovinil. A přece byl odsouzen.

My to často míváme stejně. Čas od času se dostaneme do situace, s níž jsme nepočítali, uděláme něco, o čem jsme přesvědčeni, že to lidem okolo nás pomůže. Pak jsme překvapeni jejich rozpačitými, či nesouhlasnými, pohledy a musíme se s tím vyrovnat. Ježíšova cesta je vlastně cestou každého z nás. Všichni jednou dojdeme do bodu, kdy se budeme muset vyrovnat s bolestí, která se nám bude zdát nespravedlivá.

Druhé zastavení: Ježíš na sebe bere kříž

                V naší kultuře se kříž stal symbolem něčeho těžkého, čemu bychom se nejraději vyhnuli. Každého z nás na naší životní cestě ale jednou potká bolest a utrpení, protože je součástí lidského údělu. Bude na nás, jak se k ní postavíme. Budeme mít před sebou dvě možnosti: Buď se vzpírat a nadávat, nebo tuto skutečnost přijmout aktivně a udělat z ní prostředek pro pomoc druhým tak, jako Ježíš. Ten svým utrpením přivedl lidi zpět k Bohu. Můžeme se k němu připojit.

Třetí zastavení: Ježíš poprvé padá pod křížem

                Jednotlivá zastavení křížové cesty jsou zčásti vzaty z Bible, zčásti z tradice. Z vyprávění lidí, jak to tehdy bylo. Nevíme, jestli se Ježíšova cesta na Golgotu odehrála skutečně tak, jak se dochovala v naší tradici. Nicméně se v tomto jejím líčení odráží určitá lidská moudrost. Kolikrát člověk chce udělat něco namáhavého, někomu pomoci, někoho se zastat, o někoho se postarat. A nevydrží. Potom cítí selhání, možná i jakousi potupu, která se zračí v posměchu druhých. V takových chvílích může být lékem opět se zvednout a pokračovat. Tak jako Ježíš, který se po svém pádu zvedl a pokračoval v cestě.

Čtvrté zastavení: Ježíš se setkává se svou Matkou

                V životě existují setkání, kterým bychom se nejraději vyhnuli. Ne proto, že by šlo o lidi, o které nestojíme, ale právě proto, že jde o lidi, o které stojíme, kteří nám jsou velmi blízcí, a o kterých víme, že jim setkání s námi v této situaci, v níž se nacházíme, způsobí bolest. Taková setkání mohou být nepříjemná. Ježíš takové setkání podstupuje kvůli nám, ale též kvůli své Matce, abychom si všichni, obě strany, uvědomili, že takováto setkání nemusí být pouze výrazem rozpaků a kradmých pohledů, ale rovněž chvílemi povzbuzení. Opět záleží na nás, jak se k nim postavíme.

Páté zastavení: Šimon z Kyrény Ježíšovi pomáhá nést kříž

                Nechat si pomoci může být někdy horší, než někomu pomáhat, protože přitom mohu cítit bezmoc a převahu, kterou má ten, který mi pomáhá, i když to vůbec nemusí mít v úmyslu. Proto si Ježíš nechal od Šimona pomoci.

Šesté zastavení: Zbožná žena podává Ježíšovy roušku

                Život nikoho z nás není úplně jednoduchý. Všichni prožíváme chvíle pohody a nadšení, a chvíle, kdy nevíme, jak to, co se na nás valí, zvládnout. V takových chvílích nám Bůh často posílá pomoc v podobě někoho, od koho bychom to nečekali, nebo koho ani neznáme. Ta pomoc nemusí být velká. Může jít jen o gesto, které nám ale přinese úlevu a povzbuzení. Tak, jako ona žena utřela Ježíšovi tvář. Ježíš se jí odměnil tím, že se jeho tvář otiskla do její roušky. My se takovým lidem můžeme odvděčit třeba modlitbou.

Sedmé zastavení: Ježíš padá pod křížem podruhé

                Když se nám jednou něco nepovede, tak dobře. Když ale uděláme stejnou chybu znovu, může to být horší. Pro nás i pro naše okolí. Lidská trpělivost má přece jen svoje meze, byť se třeba upřímně snažíme. I když se to podruhé dělá mnohem hůř, je třeba znovu vstát a vydat se na cestu.

Osmé zastavení: Ježíš těší plačící ženy

                Toto zastavení je svým způsobem velmi specifické. Ten, který z mnoha důvodů sám potřebuje pomoc a útěchu, musí těšit druhé, ty, kteří jsou znepokojeni jeho situací a údělem. Kde na to brát sílu? Jedinou odpovědí je opět Ježíš. Ten nejenže ženy těší, ale všechno uvádí na pravou míru. V takových vypjatých chvílích bychom i my měli nazývat věci takovými, jaké opravdu jsou, třebaže se může zdát, že je to nad naše síly. Je to služba lidem, s nimiž se potkáváme, a kteří jsou třeba z našeho údělu zmateni.

Deváté zastavení: Ježíš padá pod křížem potřetí

                Třetí pád je už opravdu konečná. Dál už to nejde. Je třeba sebrat ještě zbytky sil, ale i ty možná budou stačit jen na chvíli. Na jeden krok. Ale i ten může být důležitý. Ale co pak? Pak je nutné nechat se na místo třeba i dovléci.

Desáté zastavení: Ježíšovi svlékají šaty

                Všichni jednou dojdeme na konec své cesty. Na tom konci se však ještě něco bude dít. Ježíšovi svlékají šaty. Co čeká nás, nevíme. A je docela pravděpodobné, že i kdybychom to věděli, stejně bychom se na to nedokázali připravit. Jednu jistotu ale máme. Abychom to zvládli, musíme být blízko Bohu, protože on má návod na každou takovou situaci. Být mu blízko ale není jen tak. Už teď je třeba se snažit a využívat všechny prostředky, které nám nabízí církev.

Jedenácté zastavení: Ježíše přibíjejí na kříž

                Toto zastavení je jen pokračováním toho předchozího. Dění na konci pokračuje stále do větší bolesti. Bolest přitom nemusí být vůbec fyzická. Může jít o strach nebo nejistotu, které mohou na konci cesty nabýt rozměrů, kterých nikdy nedosáhly. Právě zde je nutné využít všech prostředků, které nám církev pro tyto chvíle nabízí: především modlitbu a svátosti. Právě zde se zúročí celý náš dosavadní život.

Dvanácté zastavení: Ježíš na kříži umírá

                Jednou naše životy skončí a my si budeme moci odpočinout. Nebude to ale konec, který znamená propad do nicoty. Tak, jak si ho snad mnohdy představujeme, a kterého se možná bojíme a znepokojuje nás. Bude to setkání. A toto setkání bez času se stane oním odpočinkem. Já a Bůh. Ten, který prošel tuto cestu přede mnou a ukázal mi, kudy a jak mám jít. A protože jsem se snažil jít podle jeho návodu, jak nejlépe jsem dovedl, může být naše setkání na konci cesty opravdovým odpočinkem.

Třinácté zastavení: Ježíše snímají z kříže

                To, co se stane s našimi těly po smrti, již nemůžeme ovlivnit. Přece to ale není jedno. Jsou tu lidé, kteří nás měli rádi. Jsou tu lidé, na kterých nám záleželo. Tito lidé nyní cítí bolest, cítí se opuštěni a bezmocní. Jejich cesta ještě neskončila. Naše smrt je součástí jejich životů. Je součástí jejich cesty. V jejich bolesti je nesmíme opustit. Z nebe se o ně můžeme postarat, a také oni se za nás mohou modlit, pokud to ještě je potřeba. Tomuto říkáme církev.

Čtrnácté zastavení: Ježíšovo tělo pokládají do hrobu

                Hrob většinou pokládáme za definitivní konec. Ale Ježíšův hrob se stal kolébkou nového života. Nového světa, který teprve přijde. Je v našem zájmu s ním počítat, abychom se stali jeho součástí.