náhledy
Pro každého živočicha je rozmnožování, tedy předání své genetické informace do další generace, stěžejním úkolem jeho života. Vše ostatní je vlastně podřízené tomuto základnímu pudu. Láska v říši bezobratlých bývá navíc otázkou podstatné části jejich dospělého života a někdy dokonce života a smrti.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz, Hobby.cz
K nalezení svého protějšku se v průběhu evoluce u bezobratlých vyvinula celá řada strategií a speciálních přizpůsobení. Tvrdá konkurence mezi samci častokrát dovedla k vyvinutí nápadných sekundárních pohlavních struktur, jako jsou různé rohy, protažené končetiny nebo třeba zvětšená kusadla. Například stepník Walckenaerův (E. walckenaeri) se vyznačuje výraznou pohlavní dvojtvárností, stejně jako ostatní druhy rodu Eresus. Zatímco samice jsou 4 cm velké a černé, samci jsou pestře zbarvení a dosahují velikosti do 1 cm. Na první pohled bychom neřekli, že se jedná o stejný druh.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
K rozmnožení je zapotřebí v přírodě najít svůj protějšek, i když v rámci bezobratlých existují celé skupiny, u kterých je známá tzv. partenogeneze, kdy samička klade neoplozená vajíčka. Vytváří tím vlastně své geneticky shodné klony. Tak to má například kobylka sága (Saga pedo), která je největší a zároveň kriticky ohroženou kobylkou České republiky. U tohoto druhu není znám samec a ságy se tedy množí partenogeneticky, což souvisí se zdvojením jejich genomu, tedy že místo standardních dvou sad chromozomů mají sady čtyři, což je u hmyzu neobvyklé. Samice klade neoplozená vajíčka, ze kterých se opět vylíhnou další samičky. Jde o bezkřídlý druh, který může dorůst až sedmi centimetrů, pokud započítáme i kladélko a tykadla, může to být až 15 cm. Je to nápadný dravec, který uloví i kudlanku a vyskytuje se u nás jen na pár lokalitách nejjižnější Moravy, jako je třeba Pálava. V Jižní Evropě, například na Balkánském poloostrově, se můžeme setkat s příbuznými druhy, které se množí klasicky pohlavně a mají i klasický počet chromozomových sad.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Tesaříci mají většinou velmi dlouhá tykadla, samci často o poznání delší než samice. Slouží jim jako čichové orgány, které umožňují ucítit samičku na větší vzdálenosti. Na fotografii je párek pářících se tesaříků bukových (Cerambyx scopolii), což je běžný druh, který dorůstá téměř tří centimetrů. Má rád teplejší lokality, na Moravě je tedy výrazně rozšířenější než v Čechách. Druhové české jméno je trochu matoucí. Larvální vývoj neprobíhá pouze v bucích, ale i v javorech, dubech a nebo v habru či kaštanovníku. Larvy dorůstají až pěti centimetrů a vyvíjejí se 2 až 3 roky.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Pro starobylý hmyzí řád vážky, kam patří různá šídla, šidélka či motýlice, je běžný velmi složitý pářící proces. Na fotografii je zachyceno páření klínatek druhu Lindenia tetraphylla. Samec – na snímku vlevo – si přemístí spermie z konce zadečku na spodní část druhého zadečkového článku, kde má k tomuto účelu speciální orgán. Klíšťkami na konci zadečku pak uchopí samici těsně za hlavou a pár spolu podniká tandemový let. Pokud je samička – vpravo – se svým protějškem spokojena, stočí zadeček do místa sekundárního pohlavního orgánu samce a dojde k přenosu spermií. Aby zajistili co největší pravděpodobnost přenosu svých genů, drží si samci své partnerky i několik hodin po samotném spáření. Tím zabrání jiným samcům v podobné akci.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Někdy je milostný akt otázkou života a smrti. Sameček křižáka obecného (Araneus diadematus) – na snímku vpravo – riskuje pro předání svých genů opravdu vše, co má. Při páření musí předat balíček se spermiemi – (tzv. spermatofor), který má umístěn ve specializovaném orgánu na svých makadlech, což jsou krátké nožky mezi klepítky a prvním párem kráčivých nohou – do pohlavního orgánu samice na spodní straně druhého zadečkového článku. Tím se ovšem vystavuje nebezpečí kousnutí a následného sežrání ze strany samice. Není divu, že si před samotným aktem dlouho ověřuje za pomoci sérií vibrací, zda je samička k páření opravdu připravena.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Tito křižáci zachycení při aktu páření působí, jako by levitovali.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Třesavky s extrémně dlouhýma nohama má doma v podstatě každý. Tyto se podle entomologů podařilo na snímku zachytit přesně v kritickém momentu, kdy samec vkládá svá makadla do pohlavního otvoru samice, aby zde uložil spermatofor.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Ve světě živočichů patří martináči mezi rekordmany, a to ne ledajaké. Vzhledem k délce jejich života ve stadiu dospělých motýlů, totiž tráví nepoměrně dlouhou dobu kopulací. Martináči totiž mají zakrnělé ústní ústrojí a nepřijímají potravu, délka jejich života tak nepřekračuje jeden týden, přičemž samice žijí obvykle déle než samci. Jediným cílem samce po vylíhnutí je doletět k samici a spářit se. Samotný akt tak zabere klidně 16 hodin, u některých tropických zástupců i více jak celý den. Na fotografii je největší původní evropský motýl martináč hrušňový (Saturnia pyri), s nímž se lze u nás setkat na jižní Moravě a v Polabí.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Najít partnera může být obvláště zapeklité, máte-li na to jen několik málo dní života. Samice mnoha druhů motýlů vypouštějí pohlavní feromon, který láká samce z velké dálky. Feromony mohou být buďto druhově specifické, nebo se jedná o směs několika látek nalezitelných u více druhů, přičemž druhově specifický je pak vzájemný poměr jednotlivých složek i doba jejich produkce. V literatuře se udává, že samci některých martináčů jsou schopni k samici doletět i ze vzdálenosti 11 km, i když zpravidla to bude výrazně méně. K detekci feromonů jsou samci martináčů vybaveni velmi výkonnými tykadly se složitě zpeřenou strukturou. Na obrázku je martináč slepý (Perisomena caecigena) z Balkánského poloostrova.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
S délkou svého dospělého života to má podobně i kriticky ohrožený chroustek opýřený (Anoxia pilosa), který se dnes vyskytuje pouze vzácně na několika lokalitách Moravy. K vývoji vyžaduje písčité půdy, ve kterých se vyvíjejí jeho larvy, a to i několik let. Nápadně chlupatí dospělci pak žijí jen pár dnů, stejně tak jako vyfotografovaný sameček, který se právě vyhrabal na svět z písku, aby si našel samičku ke spáření. Důležité je tak správné načasování, kdy se obě pohlaví líhnou současně v krátkém časovém horizontu. Dospělci v podstatě nepřijímají potravu, larvy se živí kořínky rostlin.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Z hlediska entomolgů mají ploštice hned několik typických znaků: polokrovky, bodavě savé ústní ústrojí a zápašné žlázy. U některých druhů je zápach výraznější, což se promítlo i do českého názvu vroubenky smrduté (Coreus marginatus). Jde o běžný druh ploštice sající rostlinné šťávy, který potkáte na různorodé vegetaci. Na fotografii je pářící se dvojice, jejichž poloha je pro ploštice charakteristická z důvodu postavení pohlavních orgánů. Jedinec v pozadí má ulomená křídla na jedné straně, a tak je vidět výrazně oranžový zadeček. Toto zbarvení zřejmě slouží k vylekání predátora, když se vroubenka ´dá na útěk´ – což znamená, že odletí.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Podobně jako u ploštic nastává milostné spojení denních motýlů v pozici „zadečky k sobě“. Na obrázku je pářící se modrásek jehlicový (Polyommatus icarus), jeden z hojnějších druhů naší otevřené krajiny, na kterého můžeme narazit na poměrně intenzivně obhospodařovaných loukách.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Na fotografii je zachycen pářící se pár sněžnic lesklých (Boreus westwoodi) – vlevo dole samec, nahoře samice – které patří mezi srpice, samostatný hmyzí řád. Sněžnice nemají vyvinuta křídla a jak již název napovídá, dospělci se objevují v chladných měsících od října do března, kdy může ležet na zemi i sněhová pokrývka. Samci mají vyvinuté speciální klíšťky na konci zadečku, které jim pomáhají při kopulaci a při páření se nachází ve spodní pozici, jak je tomu i zde. Samce poznáte podle hákovitých rudimentů křídel na hrudi, samička má křídla redukována úplně. Sněžnice se živí mechem a organickými zbytky, jejich larvy se vyvíjejí v mechu v období teplých měsíců až do další zimy, kdy se kuklí a celý cyklus se opakuje.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Pokud se chtějí samci srpic (rod Panorpa) pářit, musí samici před tímto aktem přinést dárek. Ten je trochu neobvyklý, jedná se totiž o kapku sekretu z trávicí soustavy, kterou samec vydáví a samice během aktu požírá. Pokud kapka dojde, je konec. Ale pokud samec dodá novou, má další šanci. Samečci srpice (na obrázku) mají charakteristický pohlavní orgán, který připomíná ocas štíra, Angličané jim proto říkají „scorpion-flies“.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Ikonický roháč obecný (Lucanus cervus) je chráněný druh, který ke svému vývoji potřebuje staré duby, přijme za své ale i některé ovocné stromy nebo buky. Larvám trvá vývoj tři až pět let a živí se rozkládajícími se částmi stromu, respektive houbami, kterými jsou prorostlé. Dospělci létají především v květnu a červnu.
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz
Tento druh je nezaměnitelný i díky nápadnému pohlavnímu dimorfismu. Samci roháčů obecných se svými velkými kusadly bojují o samičky a po spáření samičku stále kryjí svým větším tělem a kusadly, aby se s ní nepářili jiní samci – jako na snímku. Roháče můžete potkat na různých místech napříč Českou republikou včetně Prahy, kde se vyskytují třeba na Petříně.
Autor: © Dominik Vondráček
Neobvyklé zbraně proti svým protivníkům má i tento, našim chrobákům příbuzný, viničník (Lethrus elephas) z Řecka. Ze spodní strany kusadel mu totiž ční nápadné výrůstky, které slouží k soubojům mezi samci. Pokud zrovna nebojuje, hlídá samec vchod do nory, kterou zásobuje jeho družka lístky bylin pro larvy. Samci, kteří měli od matek připravené potravy málo, mají i menší výrůstky, proto hledají jiné cesty, jak se dostat k samičkám. Někdy poslouží třeba nově vykopaný boční tunel – takže zatímco nic netušící velký samec hlídá ústí nory, samice se uvnitř páří s jiným.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Světlo světlušek, jako je třeba tato samice druhu Nyctophila reichii, má hned několik funkcí. Původně se jednalo o aposematický signál, který říkal – nežer mě, jsem jedovatá! Dospělé samičky světlušek, které jsou často bezkřídlé, ovšem také lákají pomocí světelných signálů samečky svého druhu k milostným hrátkám. Ti jim svým blikáním odpovídají a vzniká tak fascinující noční podívaná. Délka a frekvence záblesku světla je totiž u každého druhu jiná. Ale pozor – některé světlušky se naučily lákat samce jiných druhů a obstarat si tak před rozmnožováním chutnou večeři.
Autor: Petr Šípek, prirodovedci.cz
Na fotografii se páří mnohonožky, u nichž je zajímavostí, že pářící orgány má většina druhů na sedmém článku, takže vlastně hned za hlavou – viz bílá boule na snímku. (Nafoceno v JAR).
Autor: Dominik Vondráček, prirodovedci.cz, Hobby.cz