VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MŮJ ÚČET
15. únor 2024

LADISLAV ŠPINER v Blázinci Božím

Ladislav Špiner s Davidem Kopeckým, Veronikou Malou a Josefem Láskou v Blázinci Božím, foto Petr Šedivý

16. prosince jsme jako poslední premiéru loňského roku uvedli BLÁZINEC BOŽÍ, hru Petra Abrahama na motivy románu Heinricha Manna Mládí krále Jindřicha IV. Režíroval Petr Novotný.

Hlavní roli Jindřicha hraje LADISLAV ŠPINER, který je členem pardubického souboru od roku 2007. Za sedmnáct let působení ve VČD byl třináctkrát poctěn titulem „herec roku“. V současné době ho můžete vidět v deseti inscenacích: Blázinec Boží (Jindřich Navarrský), Do nebes! (Baron Artur Kraus), Kdo se bojí Beatles (Doktor Chvila), Pan Kaplan má třídu rád (Vasil Hruska), Makropulos musical (Johny Smrt), Pekařova žena (Claude, majitel kavárny), Noc na Karlštejně (Bušek, zbrojnoš), Normální debil 2 (Saskia Burešová a asi 30 dalších rolí), Velká bankovní loupež (Mack Rascol, kriminálník) a Bláznivé nůžky (Antonín Řezníček alias Tony, kadeřník, majitel salónu).


Láďo, když ses dozvěděl, jaká role tě čeká v Blázinci Božím, měl jsi nějakou představu o postavě Jindřicha Navarrského nebo o jeho době?
Ne. Určitě jsme se o Bartolomějské noci něco učili ve škole, ale jako každý normální kluk jsem na dějepis kašlal a všechno jsem zapomněl. Ale když jsem se dozvěděl, koho budu hrát, tak jsem se samozřejmě začal zajímat.

Studoval sis nějaké prameny, nebo ses spolehl na svou hereckou intuici a režijní vedení Petra Novotného?
Jsem na jevišti především puďák, jak víš. Dost často nechávám vývoj postavy plynout ze své podstaty, z energie, kterou mám. Jinak to neumím. Ale na druhou stranu, o Jindřichovi jsem se potřeboval něco dozvědět, četl jsem si o něm na internetu a ve slovnících. A nejen o něm, i o jiných postavách – o Margot, o Kateřině Medicejské i o Jindřichově druhé ženě Marii Medicejské, která ve hře nevystupuje, ale zajímala mě. Taky o Jindřichově matce Jeanne d’Albret, samozřejmě. A o území Navarra mezi Španělskem a Francií. O tom všem jsem si něco přečetl, ale úplně dopodrobna jsem do toho nešel, abych si nechal nějaké tajemství na zkoušení.

Pro mě byla při prvních čteních hry největším oříškem Markéta z Valois. Vůbec jsem nevěděla, co si mám o té slečně myslet. Co si myslíš ty?
Určitě to byla, jak říkal Petr Novotný, velmi sečtělá mladá dáma. Určitě se trochu vymykala normě běžných dam a asi i některé své bratry předčila vzděláním. Ale taky jsem se o ní dočetl, že pak celý život opravdu žila pro Jindřicha, milovala ho. Ačkoli se rozvedli a on měl děti s jinou ženou, tak Markéta se o ně starala. To je výjimečné, běžně se to nestává. Musela to být mimořádná žena.

Jindřich Navarrský a Markéta z Valois uzavřeli sňatek v zájmu státu. Přesto mezi nimi vzplanul milostný vztah. Dovedeš si něco takového představit?
Myslím si, že v té době to nebylo nic výjimečného. Protože mezi šlechtickými rody platila tahle povinnost jisté součinnosti. A to, že mezi těmi navzájem si souzenými lidmi přeskočila jiskřička, se asi stávalo, i když pochopitelně ne vždycky. Mezi Markétou a Jindřichem asi přeskočila velká jiskra. Byla mezi nimi opravdová láska, než došlo k rozkolu, který ani u velké lásky není taky nic neobvyklého.

Takže si myslíš, že měli štěstí?
Měli. Jinak by si žili každý na svém zámku a spolu by dělali jen oficiální rutinu z povinnosti, což by byla obrovská nuda. Jindřich byl asi trochu živočich, a zároveň zajímavý člověk s ohromným charismatem. Ženy velmi přitahoval. A když si vezmeš jeho potomky, všechny ty Ludvíky – Ludvík XIII. Spravedlivý, Ludvík IV. Veliký, Ludvík XV. Milovaný! Za tím musel být mimořádně silný gen, v Jindřichovi byl veliký lidský potenciál.

Jindřich Navarrský je reálná historická postava, stejně jako Rasputin, kterého jsi před pár lety hrál. Je v takovém případě pro tebe důležité dovědět se co nejvíc o tom, jací byli ve skutečnosti?
Jací byli ve skutečnosti, to nemůže říct nikdo, ani na základě historických pramenů. To bychom s nimi v té době museli žít, a možná bychom byli překvapení. Samozřejmě se snažím hodně dozvědět, ale do duše nikomu nevidíme, to nejde. Myslím si, že Petr Novotný obsazuje na základě nějakého naturelu, energičnosti. Postavy Rasputina a Jindřicha Navarrského mají něco společného, byli to velice energičtí lidé s obrovským charismatem. A právě s tou energií pracujeme na jevišti.

Celý Jindřichův příběh se odehrává na pozadí náboženských válek. Dovedeš pochopit, že se lidé zabíjejí ve jménu Boha?
Ne. Byl jsem vychováván v katolické víře. Byl jsem pokřtěný, chodil jsem pravidelně do kostela, dělal jsem ministranta, prošel jsem přijímáním, biřmováním, můj syn je křtěný… A zabíjení ve jménu Boha nechápu. Myslím si, že víra, katolická i protestantská, ale taky židovská, buddhismus, hinduismus a další a další víry jsou propojeny láskou – k Bohu, k lidem, k přírodě, ke světu, prostě směřují k nějaké harmonii. Proto je pro mě absolutně nepochopitelné, že lidé pro víru vraždí. To jim přece neukládá Bůh.

V inscenacích Petra Novotného jsi hrál už řadu krásných rolí. U kterých bylo hledání charakteru zvlášť zajímavé?
V Rasputinovi jsme hledali vnitřní běsy toho člověka a jak je naplnit. U Jindřicha jsme hledali hlavně pronikání toho zdánlivě obyčejného člověka do politických sfér. U těch jiných rolí, a bylo jich opravdu hodně, jsme nehledali tolik. Často to byly muzikálové inscenace – Cabaret, Makropulos musical nebo politická satira Mimo záznam… Možná jsme hledali nějaké vnitřní posuny v Muži z kraje La Mancha, ale to jsem byl ještě mladý, nezkušený a dneska bych to dělal úplně jinak. Ale největší hledání a bloudění po duši, které mám strašně rád, přinesli právě Rasputin a Jindřich. Ale zažil jsem to i s jinými režiséry, třeba v Mefistovi s Petrem Kracikem. Hledání mám strašně rád.

Všimla jsem si ve tvé herecké minulosti dvou postav, které jsi hrál ve dvou různých inscenacích. Byli to Peer GyntAmadeus. Zajímá mě, jaké to je hrát stejnou postavu podruhé, když už o ní hodně víš a pojetí druhého režiséra je třeba trochu jiné než v předchozí inscenaci.
Amadea jsem hrál poprvé u Zdeňka Černína a podruhé u Michaela Taranta. Oba jsou to démoničtí režiséři, takže vedli démonicky i moji postavu, což mi vyhovovalo, protože jsem taky trochu démon. A ta práce byla v obou případech velmi podobná. S Peerem Gyntem to bylo úplně jinak. Jednoho režíroval Václav Klemens a druhého Jirka Seydler. Oba dva tito režiséři jsou velice sečtělí a oproti třeba Michaelu Tarantovi docela introvertní. Peera Gynta vedli rozumovou linkou. Ty inscenace se lišily, ale ne moc. Protože tomu textu se nedá příliš uhnout, musí se hrát, co tam napsal Ibsen. To samozřejmě platí i o Shafferově Amadeovi. Peer Gynt i Amadeus jsou postavy jasně určené textem. Ale pro mě se ty inscenace lišily díky kolegům, které jsem tam potkával. V Amadeovi v Opavě hrál Salieriho Peťa Klimeš, což je velmi hubený, dvoumetrový, plešatý herec. Tady ho hrál Pepa Vrána, což je zase menší, velmi tlustý, plešatý herec. V Peeru Gyntovi v Opavě hrála Zelenou Kamila Srubková a bylo to takové hodně živočišné. Tady ji hrála Peťa Janečková, a s ní to byla jízda na tobogánu. Takže jak u Amadea, tak u Peera Gynta byl rozdílný spíš přístup hereckých kolegů než režijní výklad.

Hraješ role charakterní i komediální a jakožto hudebně disponovaný herec dostáváš velké příležitosti nejen v činohře, ale i v muzikálech. Dáváš něčemu přednost?
Já jsem si za poslední dobu úplně nejvíc užil inscenaci Kdo se bojí Beatles, kde hraju Petra Chvilu, ortopeda, kterému se všechno zvětšuje. Je to taková tragikomická role, je to moc vtipné, ale přitom je ten jeho život docela smutný. Takové role mě baví nejvíc, ale moc často se k nim nedostávám, což ti tady teď jako dramaturgyni jemně podsouvám. Ale muzikály, jako třeba Do nebes!, mám taky rád. Je to samozřejmě hodně těžké řemeslo, opravdové řemeslo. Úplně nejradši mám role, při kterých se člověk hrabe v sobě a nachází něco nového, odkrývá svoje niterné bolesti, to mě moc baví. Ale mám rád i komedie, jako je Normální debil nebo Bláznivé nůžky, kde jsou role takzvaně bez zodpovědnosti, ve kterých si člověk dělá legraci, improvizuje, to mě taky moc baví. A myslím si, že čas od času celému souboru moc sluší udělat pohádku.

Ty jsi hrál pohádkových rolí poměrně dost, viď?
Ano. Jednu z posledních jsem úplně miloval, to byli Tučňáci na arše s režisérem Mariánem Peckem, to jsme hráli ve čtyřech a všichni jsme si to nádherně užívali. Pak samozřejmě Tři veteráni na Kuňce. A teď na konci sezóny nás čeká S čerty nejsou žerty. Pohádky jsou pro herce svým způsobem odpočinek, v tom smyslu, že se nemusíme hrabat v nitru postav, je to takové hraní navenek, pro pobavení a člověk se při tom vyblbne. Ale abych to celé uzavřel, asi nejradši mám vážnější role, nad kterými se člověk může zamyslet a dát průchod nějakým emocím. To mám strašně rád. Myslím si, že emoce na jevišti být musí, bez nich by divadlo nebylo.

Díky za krásný rozhovor. Přeju hodně štěstí Jindřichovi Navarrskému, všem tvým dalším a budoucím postavám a tobě především!
Jana Pithartová

Ladislav Špiner s Karolínou Šafránkovou v Blázinci Božím, foto Petr Šedivý