F. X. Svoboda jako autor temných a mysteriózních povídek

Od smrti kdysi dosti populárního, dnes již pozapomenutého básníka, prozaika a dramatika Františka Xavera Svobody (1860-1943) uplynulo vloni v květnu osmdesát let. Připomeňme si v této souvislosti jeho temné a mysteriózní prózy.

Svoboda se narodil 25. října roku 1860 v Mníšku pod Brdy jako sedmé z devíti dětí rolníka, který zbohatl na obchodování se dřevem a za takto získané prostředky založil v Mníšku továrnu na ševcovské floky. Po krachu firmy se rodina přestěhovala do Prahy, kde otec provozoval na Smíchově obchod s uhlím a dřívím. František se měl původně vyučit zámečníkem, nicméně nakonec nastoupil na první českou reálku na Novém Městě pražském. Po maturitě studoval strojní inženýrství na pražské technice, studia však již po třech letech přerušil. Stal se praktikantem na pražském magistrátu a poté pracoval jako úředník.

Do literatury vstoupil básnickým dílem: psal lyriku i veršované povídky a romány. Byl úspěšný také jako dramatik: například jeho veselohra o despotickém otci rodiny Poslední muž (1919) byla dokonce dvakrát zfilmována (1934 s Hugo Haasem, 1947 s Jaroslavem Marvanem jako Poslední mohykán). Nejrozsáhlejší oblast Svobodova díla představovala próza (povídky, novely a romány), v níž se zaměřoval na téma majetkového i morálního rozkladu tradiční rodiny s důrazem na psychologii postav.

Manželkou F. X. Svobody byla spisovatelka Růžena Svobodová (1868-1920). Spolu s ní se podílel na organizování uměleckého salonu, který se scházel v jejich bytě. Působil v řadě literárních spolků a organizací, v roce 1938 se dokonce ujal předsednictví Obce československých spisovatelů.

Ke konci života žil střídavě v Praze a v Mníšku pod Brdy, kde si nechal postavit vilu v Kamenném, neúnavně literárně tvořil a věnoval se i krajinomalbě. Zemřel v Praze a je pochován vedle své choti ve vyšehradském Slavíně.

Svoboda se obvykle řadí k realistům, nicméně v jeho prózách můžeme nalézt vliv moderních uměleckých směrů přelomu století. Z naturalismu je to právě determinovanost tragických osudů některých jeho hrdinů, kteří, ač se snaží jakkoli vzdorovat společenské či psychické předurčenosti, nakonec ztroskotávají. Řada jeho próz je ovlivněna impresionismem: děj bývá mnohdy utlumen a převažuje mistrné líčení atmosféry a nálad hrdinů. Jiné prózy zase nesou neklamnou pečeť symbolismu.

Všechny tyto prvky nalezneme i v temně laděných Svobodových povídkách a novelách, které publikoval časopisecky, v kalendářích, samostatných sbírkách i nejrůznějších výborech.

První skupinu tvoří realistická vyprávění ze života v nichž dochází k výbuchům vášní a násilí (Soud lidu, 1893; Vášně, 1897). Druhá z uvedených povídek navíc zpracovává dobově oblíbené téma pytláků, jejichž tehdejší střety s lesníky nezřídka přerůstaly v otevřenou válku, s oběťmi a tragédiemi na obou stranách. Stačí zde připomenout třeba některé balady Adolfa Heyduka (V borech, Dva sny, Pytlák) či prózy Rudolfa Jaroslava Kronbauera (U Tří zastřelených) nebo Jiřího Sumína (Strach), případně další Svobodovy povídky Pytláci (1909), V zajetí (1908) nebo Tragedie revírníka Ducháka (1936).

Svoboda psal i příběhy o zvířatech. Některá stíhal krutý osud (Kocour, 1898), jiná se naopak stala předmětem láskyplných, sentimentálně laděných vzpomínek podaných v duchařském hávu (Hnědoušek, 1907).

Oblíbeným Svobodovým tématem je bloudění člověka v hlubokých lesích (často v autorových rodných Brdech), pocity všudypřítomného nebezpečí a svíravého strachu (Jak pozorujeme, psáno mezi lety 1887-1899; Přepadení, 1895; Vzpomínka odstrčeného, 1886; Jak osud hraje, 1898).

Některé povídky stojí na hranici reality a nadpřirozena (Strašný dar, 1885; Trest,1889). Ve druhém uvedeném titulu podlehne mladík, který chce ukrást peřiny z úmrtního lože, představě, že ho pronásleduje přízrak zemřelého. V povídce Sadař Janatka (1917) zase vesničané řeší dávný případ nálezu mrtvého chlapce, přičemž se zde hovoří i o přízraku, vylézajícím ze studny, v níž bylo nalezeno jeho tělo.

Svoboda v některých textech využívá nespolehlivých vypravěčů, kteří halí své historky do hávu lidových pověstí i vlastních představ a snů (Výrař Poupa, 1925; Tajemství, 1933-1935; Chatrč u lesa, 1936).

Některé Svobodovy povídky jsou pak typické duchařiny: atmosférické, naplněné pocity nejistoty, úzkosti a strachu (Spálený dvorec, 1907; Vidění, 1886).

Svoboda se také věnoval povídkám z vojenského prostředí. Napsal jich celou řadu, vracejí se především k prusko-rakouské válce roku 1866 a patří k nejživotnější části jeho díla, neboť bez obalu ukazují brutalitu a krutost válečných konfliktů. Odehrávají se samozřejmě ve východních Čechách, kde k tehdejším krvavým střetům došlo (sbírky Bitevní vichřice, 1913; Válečné sny F. Poláka, 1896). Většina z nich je pojata zcela realisticky, jiné jsou na hranici reality a snu (Na noční stráži, 1885), některé v sobě nesou nadpřirozený prvek. Duchařské téma tak přinášejí například prózy Noční návštěva (1909) a Duše bojiště (1908). V první z nich se vypravěči zjeví mrtvý kamarád, ve druhé i po mnoha letech během noci ožívá místo krvavé bitvy. 

Další Svobodovy povídky vycházejí z lidových pověstí (Zázračný bič, 1895; Černá skála, 1891), jiné jsou fantaskními podobenstvími lidského života (Kam jdeme, 1887; Život, 1891).

Prózy Františka Xavera Svobody se v posledních desetiletích dostávaly ke čtenářům pouze sporadicky. Dokonce sem tam zazněly výtky, že se jedná o díla poněkud přežitá a neživotná. Pevně věřím, že výbor Svobodových próz Noční host, který právě vyšel v nakladatelství Carcosa, přesvědčí i současné čtenáře o tom, že jejich autor je mistrem temných příběhů, zejména v popisech atmosféry hlubokých brdských lesů a samot, temných nocí, ožívajících bojišť, přeludů, přízraků i skutečného nebezpečí, které se na těchto místech skrývá.

Petr Boček

Obrazová příloha:
č. 1: František Xaver Svoboda (foto Jan Mulač, Archiv Národního muzea)
č. 2: Titulní stránka knihy Bitevní vichřice s vlastnoručním autorovým podpisem
č. 3-10: Obálky vybraných povídkových knih F. X. Svobody
č. 11: Ilustrace Václava Čutty (1878-1934) k povídce Trest
č. 12: Ilustrace Václava Čutty (1878-1934) k povídce Zázračný bič
č. 13: Ilustrace Václava Čutty (1878-1934) k povídce Spálený dvorec
č. 14: Obálka výboru Svobodových povídek Noční host