Článek
Když se na přelomu 50. a 60. let konaly závody, kdo dřív pošle do vesmíru svoji raketu, vypadalo to v první chvíli na totální vítězství Sovětského svazu nad Spojenými státy americkými.
Sověti vypustili jako první družici Sputnik (1957), nedlouho po tom i první loď s živým tvorem - psíkem Lajkou (1957) a také první loď s člověkem na palubě. Tím se stal 12. dubna 1961 vojenský pilot Jurij Gagarin.
Ale mohlo to být úplně jinak. V roce 1960 procházelo hustým sítem na čtyři sta sovětských pilotů, kteří byli vytipováni pro tajný projekt. Většina z nich si myslela, že má jít o nový druh stíhačky, ale málokoho tehdy napadlo, že by se mohli podívat i výš - až na oběžnou dráhu.
Postupně zůstalo jen několik vážných adeptů, kteří vyhovovali všem požadavkům a sami souhlasili s tím, že by se měli stát kosmonauty. Mladí muži museli absolvovat tvrdý výcvik, řadu lékařských testů a hlavně - nikdo jim nebyl schopen zaručit, že se z mise do vesmíru ještě vrátí na zem.
Sice se do té doby už podařilo s dálkově řízenou raketou vrátit na zem psíky Belku a Strelku, což ovšem v případě většího lidského organismu nemuselo nic znamenat.
Stres si vybíral svou daň na psychice budoucích kosmonautů. A tak i když to bylo zakázáno, sem tam nějaká sklenička vodky pomáhala uvolňovat napětí.
Titov se dočkal už v létě 1961, kdy ještě před svými 26 narozeninami v lodi Vostok 2 celkem 17× obletěl Zemi a stal se tak druhým mužem ve vesmíru. Dokonce stihl na cestě i posvačit, trochu se prospat a lehce si zacvičit.
I jemu se dostalo zasloužené slávy a pozornosti, dokonce se jako součást oficiální delegace dostal do Spojených států a byl přijat prezidentem Kennedym. Nic to neměnilo na faktu, že si Titov rád užíval života a měl už několik vroubků.
Generál Nikolaj Kamanin, který měl celý program kosmonautů od počátku na starosti a vedl si tajné deníky publikované až dlouho po jeho smrti, si do svých poznámek zanesl k Titovi jen dvě slova zhodnocení: „velký opilec“. Na druhou stranu, v případě Germana se jednalo o pilota, který po katapultování z rakety málem přistál rovnou na jedoucím vlaku, což člověku asi nervy přeci jen pocuchá.
Jak Gagarin, tak i Titov se už měli věnovat jen popularizaci ruského vesmírného projektu. To ale byla pro oba mladé piloty rána - nesmět létat bylo, jako kdyby jim zakázali dýchat.
Každý to řešil po svém. Gagarin se vehementně dožadoval, aby mohl znovu do vesmíru - ideálně na misi k Měsíci. Titov se pro změnu vrhl do víru společenského života. Osudným se mu stalo řízení pod vlivem alkoholu. Nejprve to byly dopravní nehody, které zavinil, ale naštěstí dopadly vždy bez zranění.
Jenže pak vzal German po bujarém večírku do svého automobilu Volha mladou ženu čekající na moskevské zastávce na autobus. Mohla to být krátká cesta nocí 26. 6. 1964, kdyby se do ní ve vysoké rychlosti „nepřimotala“ halda starého asfaltu, kterou kdosi nechal nedbale na kraji silnice.
Auto se po nárazu stalo neovladatelným, ale výsledek bouračky vypadal zprvu banálně - vůz byl nepojízdný, řidič i spolucestující se udeřili, nikdo však nekrvácel. Mladá žena raději přesedla do taxíku, který právě projížděl kolem. Chtěla se nechat pro jistotu zavézt do nemocnice - jenže tam už neodjela. Zemřela cestou, její úraz se ukázal jako fatální.
Po učitelce angličtiny Galině Fomenkové zůstal osmiletý syn Slavik. Viník byl ale natolik známou personou, která musela zůstat v očích veřejnosti veskrze kladným hrdinou, že se celý incident „zametl pod koberec“. Žádný soud, žádný trest, alespoň na veřejnosti.
Interně a tajně bylo rozhodnuto, že Titov bude potrestán, ale jen tak, aby to nezavdalo příčinu ke spekulacím. Nebyly mu odebrány žádné hodnosti, ani vyznamenání. S odůvodněním, že by Titova hanba byla hanbou všech kosmonautů, dostal zákaz řízení automobilu a byl přeřazen do jiného oddílu, kde sice zůstal mezi kosmonauty, ale už se do vesmíru znovu nepodíval.
Vojenské orgány nabídly Slavikovu dědečkovi - jeho jedinému žijícímu příbuznému, že chlapec bude přijat do Suvorovského vojenského učiliště, ale zda se tak skutečně stalo, prameny mlčí.
German Titov působil až do svého důchodu v různých pozicích v sovětském kosmickém programu, dokonce se stal i poslancem státní dumy. Zda pak už jezdil opatrněji, netuším, ale zemřel ve svých 65 letech v Moskvě na infarkt.
Pro více informací:
Pavel Toufar: Gagarin. Byl první?, Olympia, 2011
