Nedávný nástup umělé inteligence neuniknul snad nikomu. Přinejmenším v médiích se dostalo AI takové pozornosti, jako by už teď tahala za nitky naší pozornosti odněkud ze zákulisí. Máme se radovat, že za nás zastane kopu práce, nebo se bát, že nás o ni připraví? Že bude s předstihem myslet na naše potřeby, nebo už to bude ona, kdo za nás bude rozhodovat, ať se nám to líbí, nebo ne?
Jisté je, že si dvojice autorů, izraelská režisérka Yael Ronen a německý herec a scenárista Dimitrij Schaad, vybrali téma velmi aktuální. Oba autoři před námi kreslí svět nedaleké budoucnosti. Aplikace Alecto je neustále přítomná v životě každého člověka, je součástí každé domácnosti, všichni lidé si ji nosí s sebou a komunikují s ní. Ona za ně vyřizuje vše potřebné, ba často sama přebírá iniciativu a podsouvá jim, co mají udělat i co si mají myslet nebo cítit.
Digitalizace prohloubí i možnosti genového inženýrství. Rodiče si mohou navolit požadované vlastnosti a schopnosti u svého potomka. Vybírat si mohou z různých balíčků. Vlastně spíš musí. Pokud pro svoji ratolest chtějí zajistit i zdravotní pojištění. Tím také začíná děj jednoho z příběhů hry. Nadšená Lana (Kateřina Liďáková) a skeptický René (Vojtěch Blahuta) si za účasti Dr. Stephana Franka (Tomáš David) vybírají jako z katalogu obchodního domu, jakými optimalizovanými vlastnostmi má být jejich dítě obdařeno. Inscenace nám hned od počátku zpřítomní svět, kde za inteligenci i zdraví vlastního dítěte budou zodpovědní jeho rodiče, to znamená hlavně jejich finanční možnosti.
I v ostatních příbězích vidíme situace, v nichž se člověk dostává do vleku umělé inteligence, která s ním mazaně manipuluje. Reného a Lanina domácnost je vybavena tolika chytrými spotřebiči, že si o své vlastní vůli nemohou ani otevřít ledničku. To už by přece René přešvihnul optimální dávku kalorií. Sexuální život Stephana a jeho přítele Richarda (Martin Veselý) se odehrává výhradně v kyberprostoru a zase jen vševědoucí aplikace jim má pomoct vyřešit z toho plynoucí frustraci. Opuštěné Taťáně (Hana Briešťanská) zase Alecto úspěšně simuluje spojení s bývalým mužem. Ovšem právě na jejím příběhu se ukáže, jak nebezpečným společníkem dokáže tato všehoschopná inteligence být.
Nebylo by vůbec divu, kdyby všechny tyto motivy působily stísňujícím, až depresivním dojmem. Ale není tomu tak. (R)Evoluce, inspirovaná dílem izraelského historika a myslitele Yuvala Noaha Harariho, nás sice straší, ale dělá to zábavným způsobem. V tom je i její síla. Jednotlivé příběhy jsou vtipně pointované a přitom z nich běhá mráz po zádech. Hubatým humorem jsou ostatně oba autoři na německých jevištích už proslaveni.
Po herecké stránce není inscenace vůbec jednoduchá. Značná část dialogů je totiž postavena na komunikaci jednotlivých postav s virtuální aplikací, to znamená s hlasem postavy, která je většinou mimo jeviště. Dialogy tedy připomínají trochu monology, ale díky dobré herecké práci působí živě a dynamicky. Mimochodem v „roli“ Alecta se vystřídají prakticky všichni aktéři. Už úvodní prezentace „krásného nového světa“ odehrávající se na obrazovce v podání Vladimíra Krátkého se vyznačuje nadsázkou, za níž se rýsuje reálné nebezpečí. Ze všech výkonů bylo patrné, že herci své role v této dystopické tragikomedii hráli s chutí a se značným nasazením. A nejenom hráli, ale také zpívali a vyluzovali hudbu na mini syntezátory.
Lukáš Brutovský odvedl výbornou práci nejen jako režisér, ale podílel se i na hudbě a textech písní, které hru doprovázely. Jednoduchá, lehce futuristická scéna Pavla Boráka dobře vystihovala ústup reálného světa ve prospěch světa virtuálního.
DIVADLO: (R)EVOLUCE
Autor: Yael Ronen, Dimitrij Schaad
Režie: Lukáš Brutovský
Dramaturgie: Barbara Gregorová
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Sládečková
Hrají: Kateřina Liďáková, Hana Briešťanská, Tomáš David, Martin Veselý, Vojtěch Blahuta, Vladimír Krátký, Oldřich Bělka
Národní divadlo Brno, Reduta
