Kdy a jak jste se dozvěděl zprávu, že vás papež František vybral do funkce?
Pan nuncius mi napsal v neděli 17. prosince přes WhatsApp, že by se mnou potřeboval něco probrat a že to nezabere víc než deset minut. Vzhledem k tomu, že jsme spolu v předchozí dny projednávali různé úřední záležitosti, vypadala zpráva „nevinně“. Nicméně přece jen v neděli jsme podobné záležitosti neřešili. Před odjezdem na odpolední mši svatou do Horní Police jsem se tedy zastavil na nunciatuře. Tam na mě čekala na prázdném stole v přijímacím salonku obálka. Měl jsem si ji otevřít a přečíst. Jenže tam bylo vánoční přání! Byl jsem dokonale zmatený. V přání byla věta s prosbou o požehnání pro mě do budoucnosti. Potom mi pan nuncius oznámil, že se Svatý otec rozhodl mě jmenovat litoměřickým biskupem. Zavřel jsem oči a prosil Pána Boha o správná slova. Pak jsem řekl, že přijímám. Následně jsem požádal o sklenici vody a o možnost jít se pomodlit do kaple. Po půlhodině jsem sedl do auta a jel do farnosti. Takhle jednoduché to bylo.
Na biskupa ještě budete vysvěcen, než se ujmete funkce. Rozumím tomu dobře? Kdy a jak proběhne svěcení a co vlastně znamená? Teprve tohle je okamžik, kdy se biskupem stáváte?
Ano, nově jmenovaný biskup, kterým teď jsem, se musí ujmout úřadu do tří měsíců. Fakticky se ale biskupem stanu až při svém svěcení, které se bude konat 2. března při mši svaté v katedrále v Litoměřicích, a ten den se také ujmu úřadu. Stupně svátosti svěcení jsou v katolické církvi tři: jáhenské, kněžské a biskupské, které je tím nejvyšším. Tato svátost, které se říká také biskupská konsekrace, se uděluje vkládáním rukou, modlitbou a pomazáním olejem zvaným křižmo. V případě biskupského svěcení tuto svátost může udělovat biskup s nejméně dvěma jinými biskupy - spolusvětiteli, a to po dovolení papeže, který svou vůli sděluje prostřednictvím dokumentu s olověnou pečetí, tzv. buly. Biskup pak může sám světit kněze a jáhny. Bývá zvykem, že si světitele zvolí nově jmenovaný biskup sám, nicméně je nanejvýš vhodné, aby světitelem diecézního biskupa byl jeho metropolita. Takže - a jsem tomu velmi rád - bude mým hlavním světitelem pražský arcibiskup Jan Graubner. Jedním ze spolusvětitelů bude dosavadní litoměřický biskup Jan Baxant a biskup z partnerské německé diecéze Eichstätt Gregor Maria Hanke.
V Litoměřicích jste působil jako generální vikář. Diecézi tedy znáte. V jakém stavu ji přebíráte nyní a na co se zaměříte?
Služba biskupa je natolik komplexní, různorodá a široká, že je těžké v pár větách vyslovit nějaké priority. Snad mi v tom pomůže právě probíhající Synoda o synodalitě s podtitulem Společenství, spoluúčast, poslání. V oblasti společenství bych se rád zaměřil na pevné a pevnější vztahy mezi námi křesťany v diaspoře a ve vysoce sekularizovaném prostředí. Tedy s kněžími a jáhny tvořit presbyterium (kněžstvo), které není jen seznamem kněží, ale kde jsou opravdu pevné vazby založené na hlubokém přátelství, společném poslání a službě církvi a v církvi. Ve vztahu k Božímu lidu bych byl rád, abychom tvořili jednu rodinu Božích dětí založenou rovněž na přátelských vztazích a na vědomí stejné důstojnosti i stejného poslání. Všem diecézanům i všem lidem, s nimiž se budu setkávat, bych rád už nyní vzkázal: jsem tu s vámi a jsem tu pro vás! Není to nic nového, je to ozvěna starého pravidla formulovaného sv. Augustinem: „S vámi jsem křesťan, pro vás jsem biskup.“
Co se týče spoluúčasti, rád bych zdůraznil, že každý z nás jsme obdarovaný Bohem. Nikdo není jen do počtu. Lidské síly a charismata jsou řečeno ekonomickou terminologií „vzácné statky“. Jsem proto přesvědčen, že je třeba dát šanci na podíl na aktivnějším životě církve všem, ovšem samozřejmě po příslušném rozlišování. K tomu bude třeba hodně naslouchání. Jsou na to k dispozici stanovená grémia, jako je kněžská rada, pastorační rada a další. V prostředí, jako je v litoměřické diecézi, existuje přesvědčení až klišé, že „nejsou lidi“. Udělám všechno pro to, aby se ukázalo, že lidí je sice možná méně než jinde, ale že Pán žehná všude.
V Litoměřicích se po 15 letech změnil biskup. Jmenoval ho papež František |
Nakonec je zde poslání. To chápu především jako výzvu, abychom se jako církev netočili jen kolem sebe a nebyli do sebe příliš zahledění. Jsem přesvědčen, že je třeba vykročit na cesty známé i nové, abychom svědčili o Kristu, hlásali evangelium a přivedli Pánu ochotný lid. Naše země je zahrada, tedy Bohem stvořená a člověkem obdělávaná. Po vyhnání z ráje se sice stává někdy také kamenolomem, ale naším úkolem je z něho s Boží pomocí tu zahradu znovu udělat. Zahradu, která není podle slov naší hymny jen „zemským rájem napohled“, ale místem, kde přebývá Bůh a my s ním… A ráj nebo kamenolom začíná a končí tam podle toho, jaké jsou vztahy mezi lidmi a mezi člověkem a Bohem.
Vzhledem ke znalosti prostředí, ano, byl jsem v Litoměřicích sedm a půl roku generálním vikářem a v diecézi působím nepřetržitě od roku 2009, se domnívám, že mé představy by nemusely být naivní.
Stanislav Přibyl
|
Co je pro vás biskupská funkce? Dar? Kariérní postup? Poslání?
Biskup je podle tradice katolické církve nástupcem apoštolů. Má tedy velkou zodpovědnost za své ovečky, pro které musí být dobrým pastýřem. Tuto funkci rozhodně neberu jako kariérní postup, i když se to ze světského pohledu tak někomu může zdát. Je to určitě poslání, je to i dar od Pána Boha, ale je to především služba.
Je dnes biskup spíše „pastýř“, anebo manažer, který se musí starat o peníze, věřící a třeba i spravovat památky?
Hlavně by měl být pastýřem, ale s úřadem biskupa je spojena i ta funkce manažera, tedy se musí postarat, aby jeho diecéze byla materiálně zabezpečená a soběstačná. Také jde o nakládání s nemalým lidským kapitálem. Takže by to měla být jakási ideální kombinace obou rolí. Je třeba se starat nejen o věřící, ale i o kněze, protože ti jsou k fungování místní církve nezbytní. Samozřejmě, že se k tomu váže i správa dalšího majetku, financí, ale i výše zmíněných památek, které jsou naším kulturním dědictvím. Opravu památek již velmi dobře znám, protože jsem se během svého kněžského působení podílel na opravě areálu na Svaté Hoře a nyní i v Horní Polici.
Zůstanete i nadále na postu generálního sekretáře České biskupské konference?
Přestože byl již zvolen můj nástupce v úřadu generálního sekretáře, domnívám se, že následující týdny ještě na tomto postu setrvám. Můj nástupce Roman Czudek je totiž rektorem Papežské koleje Nepomucenum v Římě a není možné, aby se tak rychle ze stávajících povinností vyvázal. Očekávám, že změna fakticky proběhne někdy během léta.
Co směrem k diecézi podnikáte nyní, kdy ještě nesídlíte v krásném barokním paláci nad řekou Labe?
V této diecézi působím od roku 2009, takže jsem ji nikdy neopustil, i když bydlím v Praze. Každý týden i při funkci generálního sekretáře jezdím do Horní Police, kde spravuji tento poutní areál. Mám zde pravidelné bohoslužby a starám se o své farníky. Jsem tu stále jednou nohou přítomen i při funkci generálního sekretáře. Pochopitelně se nyní připravuje biskupské svěcení, kde očekáváme velké množství hostů z domova i ze zahraničí, jedná se tedy především o organizační záležitosti. Je to ale také příležitost den po dni se stále víc těšit na lidi, s nimiž se budu setkávat.
Jak vnímáte sever Čech. Jistě jsou zde historicky silná duchovní centra - například Doksany, Hejnice, Osek… Je to s trochou nadsázky rajská zahrada, anebo kamenolom boží, kde je třeba velmi tvrdě pracovat na dobrém jméně církve?
Jsem přesvědčen, že pojmy jako kamenolom Páně nebo rajská zahrada jsou spíše klišé. Sever nebo spíš sever a severozápad Čech bude takový, jaký si ho uděláme. Naším úkolem, dokonce daným od Boha, neboť se o tom píše v Bibli, je udržovat svět jako zahradu, do níž jsme byli stvořeni. Zahrada je současně Boží stvoření a lidské dílo. Je pravda, že území litoměřické diecéze utrpělo v posledních stech letech značné šrámy. Mám především na mysli téměř kompletní výměnu obyvatelstva. Ti, kteří sem přišli, se jen pomalu sžívají s prostředím a stále je patrné, jakou ránu odsun německy mluvícího obyvatelstva kraji zasadil. To je samozřejmě i problém církve, která zde byla velmi bohatá na věřící, jak o tom svědčí značné množství vesměs velkých kostelů. Někde se vazba ke kostelu zcela ztratila, jinde se ji podařilo navázat. Obnova krajiny lidských srdcí a vztahů jak mezi lidmi, tak mezi lidmi a krajinou zůstává stále velkou výzvou. Nevím, zda-li ta práce je tvrdá, ale rozhodně vyžaduje vytrvalost, houževnatost a ochotu nenechat se odradit. To platí nejen o církvi a duchovních, ale o všech lidech, zvláště o těch, kteří jsou nějak aktivní například v obcích, spolcích nebo jinak.
Jak vnímáte zdejší ateisty?
Pojem ateista je podle mého názoru další klišé. Každý jsme nějak nastavený na cosi nad námi, na to, co nás přesahuje, na transcendentní skutečnost. To, co se asi myslí pod pojmem ateista, je spíše neidentifikace s církví jako institucí, především katolickou. Může to být dáno různými důvody: někdo se mohl s církví v podstatě nesetkat a zná ji jen zprostředkovaně většinou v jakési podobě karikatury; jiný byl vychován v komunistickém chápání náboženství jako opia lidstva nebo má prostě v sobě jakousi latentní a neformulovanou nechuť či odpor. Většina lidí se pak s duchovními záležitostmi prostě míjí, a pokud se jim daří, víru či církev ke svému životu nepotřebují. To se dá proměňovat jedině změnou zkušenosti s námi. My křesťané musíme žít tak, abychom různé předsudky spíše bořili a aby vítězil názor, že jsme docela normální a dobří lidé. Pomůže také spolupráce na společném díle, například ve prospěch obce, v kultuře nebo při záchraně nějaké kulturní památky. Těch možností je mnoho.
Jak hodláte pracovat s věřícími? Je nutné jich získávat pro katolickou víru stále více a více, anebo máte jinou představu?
S věřícími je především potřeba žít, tedy být. Proto mám úmysl se pohybovat mezi lidmi a povzbuzovat slovem a snad i příkladem. To je i Kristův způsob získávání následovníků. Nedělá jim agitaci, neslibuje hory doly, ale zve je k sobě, žije s nimi a postupně je uvádí do života podle svého stylu. Takzvané získávání věřících pro katolickou víru spočívá tedy spíše v autentickém životě nás křesťanů a poté - když někdo projeví zájem - ve vysvětlování, proč žijeme právě takto.
Máte informace o tom, co bude dělat dál Jan Baxant, 20. biskup litoměřický?
Biskup Baxant se stane emeritním biskupem, tedy je to jakýsi církevní důchod. Podle mých informací se hodlá přestěhovat do Prahy, kde má i svoji rodinu, a chce jí být nablízku. Každopádně budu velmi rád, pokud budeme i nadále v kontaktu a bude mi nápomocen radou. Do litoměřické diecéze bude vždy srdečně zván a bude zde vítán.
V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích se v sobotu 12. února 2011 konata slavnostní instalace (uvedení do funkce) deseti nově jmenovaných kanovníků Katedrální kapituly u sv. Štěpána. - Jmenování provedl litoměřický biskup Jan Baxant
Nedávno jsem četl rozhovor s papežem Františkem, mluvil v něm o situaci ve světě i o svém vztahu k Bohu, kterého třeba nazýval svým přítelem. Jak to máte vy? Jak třeba 21. biskup Litoměřický vidí konflikt na Ukrajině?
Je to samozřejmě strašlivé, že jsme ve 21. století svědky něčeho takového, co se odehrává tak blízko nás. Myslím, že papež František dlouhodobě vybízí k tomu, aby tato zbytečná válka skončila, s čímž se absolutně ztotožňuji. Rolí církve v této situaci bylo postarat se o uprchlíky z Ukrajiny, kteří museli opustit ze dne na den své domovy. Myslím si, že jsme v tom udělali hodně, zvedla se obrovská vlna solidarity ve farnostech, které pomoc lidem z Ukrajiny zajistily, a také důležitou roli sehrála Charita, kterou církev zřídila právě proto, aby pomáhala, kde je třeba. Je ale potřeba v pomoci a podpoře vydržet. Nyní není možné se stáhnout do sebe, ke svým radostem a problémům, protože konflikt za našimi hranicemi se dosud nevyřešil a mohlo by se snadno stát, že bychom neměli válku za humny, ale na vlastním dvorku. A bližní zůstává bližním i dva roky po začátku války.
Biskup: Ženy jako farářky? Vstupovaly by příliš do mužských bot |
Jak se díváte na válku v Gaze?
To je další konflikt, který vyprovokovalo hnutí Hamás, které 7. října zaútočilo na Izrael, když začalo odstřelovat jeho území a útočit na vojenské i civilní cíle. Zemřely stovky nevinných lidí a další ženy i děti si teroristé vzali jako rukojmí. Vnímám to tedy tak, že stát Izrael se rozhodl bránit. Situace ve Svaté zemi je velmi komplikovaná. Je jasné, že válka to však nikdy nevyřeší a vždy ji odnášejí obyčejní lidé na obou stranách. Osobně mě ale také znepokojuje rozmach antisemitismu, který se začal objevovat v západních zemích. Mám mezi židy mnoho přátel, Terezín je za humny. Je to alarmující. V případech obou konfliktů se denně modlím za mír, jak soukromě, tak při bohoslužbách. Věřím, že nyní je Bůh jediný, kdo může rozmotat tak zauzlované vztahy.
Kdo nebo čím je tedy pro vás Hospodin?
Pro mě osobně je Bůh, či jak se v našich krajích říká - Hospodin - přítelem, takovým parťákem na celý život. Víra i služba v církvi bez tohoto vztahu by neměla smysl. Stala by se snad onou již zmiňovanou kariérou, ale mělo by to nějaký význam? Za svůj dosavadní život jsem si vyzkoušel, že by mě taková práce nebo činnost bez hlubokého vnitřního obsahu nebavila. A ten obsah služby kněze či biskupa je právě dán vztahem s Bohem.
Jaký máte vztah ke zmíněnému papeži Františkovi?
Papeže si velmi vážím, obdivuji jeho nasazení, moudrost, lidskost a snahu přiblížit církev i sekulární společnosti. Několikrát jsem měl možnost se s ním osobně sejít a vždy to bylo velmi milé a přátelské. Po svém jmenování biskupem litoměřické diecéze jsem si dovolil mu napsat také osobní dopis a poděkovat mu za důvěru, kterou ve mně vložil. Těším se na další setkávání s ním, která asi po vysvěcení na biskupa budou častější a osobnější.
Video z roku 2013, kdy biskup Jan Baxant, Přibylův předchůdce, ukázal po tříleté práci restaurátorů soukromou kapli z konce 17. století v biskupské rezidenci v Litoměřicích:
29. dubna 2013 |
