Hned první měsíc vašeho mandátu na Ústavním soudu jste se podílela na významném rozhodování o valorizaci důchodů. Jaké to bylo?
Vzhledem k tomu, že se jednalo v poslední době o pravděpodobně nejsledovanější kauzu Ústavního soudu, ještě po dlouhé době s veřejným projednáváním, byla to taková šoková terapie, skočit do toho všeho rovnýma nohama a rovnou začít touto kauzou. Nejspíš mě už v tomto ohledu teď nemá co překvapit.
Očekávala jste nominaci na ústavní soudkyni?
Neočekávala, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Nebyla jsem mezi kandidáty, které navrhla některá z oslovených institucí. Oslovila mě přímo Kancelář prezidenta republiky. Na druhou stranu, je to nabídka, která v zásadě nejde odmítnout.
Pohovory s prezidentským panelem i panem prezidentem mi přišly mnohem příjemnější, než jsem se obávala.
Je to pro vás pocta?
Rozhodně. I to, že jsem byla oslovená bez toho, aby mě navrhly nějaké instituce. Přišlo mi to jako ocenění mé předešlé práce.
Jste první advokát, kterého prezident Petr Pavel jmenoval.
Advokáti vždy byli na Ústavním soudě zastoupení. Teď tam se mnou je stále ještě David Uhlíř, který byl jmenován v předchozí dekádě. Ostatně bývalý předseda Pavel Rychetský byl kdysi také advokát.
Myslíte, že je důležité, aby na Ústavním soudě byli advokáti zastoupení?
Ano. Advokáti mají a mohou mít jiný pohled na věc než lidé z justice. Do jisté míry jsou v užším kontaktu s praktickou stránkou aplikace práva, s praktickými dopady do života jednotlivců. Tedy s tím, jak se právo promítá do života lidí, jak ho mění a ovlivňuje.
To samé platí i pro rozsudky soudů, to, jakým způsobem soudci právo interpretují, aplikují a vtělují do rozsudků se promítá do života lidí a advokáti toto vidí asi lépe, z většího detailu, než soudci.
Činnost Ústavního soudu není o teoreticko-akademické bázi, ale o tom, že v 95 procentech právě řešíte dopady konkrétních kroků a rozhodnutí do lidského života, osobní sféry jednotlivce a zda byla práva v určitém případě porušena.
Týká se tedy praktické aplikace práva, ať už ze strany soudů či orgánů veřejné správy. Ústavní soud je poskládán pestře, nejen z hlediska náhledu na právo, světonázoru, ale i praxe, aby se veškeré pohledy na věc protínaly a reflektovaly a ve výsledku soud správně a efektivně fungoval.
Kolik případů již máte na stole?
Zhruba devadesát. Když jsme přišli s kolegou Zdeňkem Kühnem, ostatním soudcům se přestaly přidělovat nové případy. Ty napadaly jen nám, dokud jsme se nedostali na počet pětaosmdesát. Toho jsme už dosáhli, takže jsou případy opět přidělovány všem.
Se Zdeňkem Kühnem jste prošli výběrem na ústavní soudce snadno oproti Robertovi Fremrovi či Pavlu Simonovi. Co si o těchto situacích myslíte?
Nechci se k tomu vyjadřovat. Možná se může zdát, že jsme prošli snadněji, ale třeba mně ústavně-právní výbor doporučení na udělení souhlasu se jmenováním nedal. Nemyslím, že by na nás senátoři byli při grilování milejší, mírnější či vstřícnější. Spíše kolem nás nebyl takový mediální humbuk.
Myslíte, že grilování kandidátů v Senátu je korektní?
Je to jedna z velmi důležitých rolí Senátu. Je zásadní, aby senátoři věděli a měli možnost zjistit, koho schvalují, o kom rozhodují, jaký má ten který kandidát světonázor, hodnotové ukotvení, pohled na věc. I právě pro zajištění té potřebné pestrosti, aby nadále odpovídala kompozice roli Ústavního soudu.
Ústavní soud není třetí komora Parlamentu a neměl by být extrémně proaktivistické těleso, které by mělo být iniciátorem společensko-politických změn. Proto si myslím, že je naprosto legitimní, že senátoři řeší společensko politické otázky a chtějí mít v tomto ohledu výběr „pod kontrolou“.
Lucie Dolanská Bányaiová
|
Vnímáte, že je pozornost na výběr ústavních soudců větší než v minulosti?
Ano. Myslím, že hlavním důvodem větší pozornosti je, že se ani v odborné veřejnosti dřív moc nevědělo, že se vůbec ústavní soudci vybírají a kdo je v hledáčku prezidenta. Dalo se to samozřejmě zčásti odvodit z délky mandátu.
Já třeba nevěděla, jak proces výběru, respektive nominace ze strany prezidenta, probíhá. Byla i období, kdy byl vztah mezi prezidentem a senátem kontroverzní a kandidáti třeba schvalováni nebyli a posléze nebyli prezidentem ani navrhováni.
Tím, že je nyní výběr tak transparentní, se může i Senát chopit své role podstatně odpovědněji a možná i s lepší perspektivou.
Při vašem slyšení se někteří senátoři kriticky vyjadřovali, že jste moc progresivistická, protože jste ve svém motivačním dopise napsala, že je potřeba na agendu Ústavního soudu nahlížet z pohledu menšin a přihlásila jste se k židovství.
Mají právo na svůj názor. Nevím, co bych na to odpověděla, protože jestli je příliš progresivistické být ze židovské rodiny, tak s tím nic neudělám. Nemyslím si, že je důvod se za svůj původ stydět a zamlčovat jej, to by bylo trochu absurdní.
Soudit na Ústavním soudu je jako román na pokračování, říká Zdeněk Kühn |
Jak jste myslela to, že budete bojovat za menšiny?
Myslím, že v určitém ohledu dokážu možná lépe a rychleji odhadnout něco, co by z pohledu některé z menšin mohlo být vnímáno za nevhodné či diskriminační, a dokážu na to dřív upozornit. Ten motivační dopis nebyl myšlen nijak jinak.
Další kritika vaší práce byla ta, že jste jako advokátka podávala jen jednu ústavní stížnost na Ústavní soud.
Senátorům jsem odpověděla, že je to v zásadě dané tím, že jsem byla úspěšná u běžných soudů. Často jsem pracovala na případech, které se týkaly mezinárodního práva soukromého, třeba uznání rozsudků z cizích zemí, posouzení, jakým způsobem bylo zacházeno s účastníky řízení v zahraničí, zda tento proces naplnil standardy spravedlivého procesu v České republice.
To jsou otázky ochrany lidských práv, spravedlivého procesu, které garantuje a chrání Listina základních práv a svobod a ústava.
Úspěšná jsem také byla i v otázkách týkajících se židovského majetku ukradeného za války, který se vracel v návaznosti na Terezínskou deklaraci z roku 2009.
Při nich opět byly odčiňovány křivdy na životě, důstojnosti, navracení vlastnického práva, tam lze taky najít poměrně silný ústavněprávní rozměr.
Ústavněprávní vhled tedy v mých zkušenostech je, proto si nemyslím, že množství podávaných ústavních stížností jako takové je směrodatné.
Jaký pro vás proces výběru byl?
Samozřejmě poměrně stresující, protože po letech praxe jsem si přišla, jako kdybych zase šla na zkoušku a trochu mě paralyzovala hrůza, že ze sebe udělám blbce. Nebyla to úplně komfortní situace.
Ale na druhou stranu jsem jako advokátka zvyklá chodit k soudům, kde jsem přesvědčovala soudce jako nestranného člověka o tom, že postavení klienta či jeho nárok je správný a je potřeba ho chránit, dostávala se do konfrontací a hájila zájmy klienta. I to je spojené se stresem, takže to pro mě nebylo cizí.
Třeba pohovory s prezidentským panelem i panem prezidentem mi přišly mnohem příjemnější, než jsem se obávala.
Ve své kariéře jste se věnovala hlavně mezinárodnímu právu. Je to něco, co vám pomůže v případech Ústavního soudu?
Kromě toho jiného, advokátního pohledu na věc, mohu přispět i znalostí evropského a mezinárodního práva. Teď končil mandát ústavnímu soudci Jiřímu Zemánkovi, který byl odborník na evropské právo. Této zkušenosti tam tedy nyní tolik není.
Zároveň mezi soudci není tolik zastoupena znalost obchodněprávní problematiky. Byť ryze obchodněprávní kauzy nejsou na Ústavním soudě tak časté, je dobré znát tuto oblast.
Kvůli své nové roli jste jako advokátka skončila. Jaké to pro vás je?
Je to jiné. Ale úplně na tuto otázku nedokážu odpovědět. Ty role jsou v něčem diametrálně odlišné a v něčem velmi podobné. Jsou to dvě naprosto nesrovnatelné věci. Chápu, že v tuto chvíli vystupuji jako nestranný soudce, a tak také právní problémy posuzuji. Přijde mi to automatické a samozřejmé.
Senát mládne, asi proto víc řeší naši profesní minulost, říká ústavní soudkyně |
Jako soudce naprosto nestranně rozhodujete a ve chvíli, kdybyste tam měla mít jakýkoliv náznak toho, že je vám nějaká strana bližší, nemůžete případ řešit.
Oproti tomu jako advokát hájíte zájmy svého klienta. Zároveň při zamýšlení se nad problematikou je to podobné, protože jako advokát vysvětlujete klientovi, proč z právního pohledu má či nemá pravdu, a jako soudce se rozhodujete, které řešení považujete z hlediska práva za správné.
Takže jste se adaptovala.
To není úplně na mém posouzení, ale já si myslím, že ano.
Jak do vašeho života zasáhl přesun do Brna?
Jsem v Brně tři dny, zbytek času pracuji z domova. Stále si na to zvykám, do jisté míry tři dny v Brně a čtyři v Praze ten týden tak zvláštně zkrátí. Samozřejmě jsem tuto nabídku, spojenou s částečným přesunem do Brna, řešila s rodinou, protože ji to zasahuje.
Nemůžete takovou nabídku přijmout bez konzultace s manželem i dětmi. Pak jsem ji rozebírala i se svými rodiči, protože moje matka, která je také advokátka, velkou část případů po mě přebírala. Musela jsem vědět, že své klienty nenechám na holičkách. Bez podpory a koordinace rodiny by to určitě nebylo možné.
19. prosince 2023 |
