Krakonošova družina: Za horskými duchy a patrony našich pohoří

Krakonoš, vousatý vládce hor, hlídá a trestá špatnosti horalů, pocestných i výletníků, nijak se nezdráhá provést jim občas i něco šibalsky poťouchlého, ale také pomoci kde je to třeba – jde tedy o bytost víceméně pozitivní. Kdysi takový nebýval; jako horský duch uměl být zlý i potměšilý. Čas a lidová vyprávění ho však změnily. Stal se z něj dokonce jakýsi „mustr“ pro formování a definici dalších bytostí, horských duchů a patronů.

Krakonošova družina|foto:Národní muzeum

Takových nadpřirozených „strážců krajiny“ se u nás vyskytla a dodnes vyskytuje řada, jen málokterý z nich však snese srovnání s pánem krkonošských hor. Vyčerpávající přehled těchto duchů a bytostí poskytuje etnolog a folklorista Jan Pohunek v knize „Krakonošova družina“, vydané loni pražským Národním muzeem. Nejde o sbírku pověstí, pohádkovou knížku, ani fantasy, jak by se mohlo zdát díky portrétu Krakonoše, alias Liczyrzepy od polské výtvarnice Ewy Labak na knižní obálce. Kniha Jana Pohunka je poctivá badatelská práce, která si klade za cíl jaksi „katalogizovat“ různé dobré i zlomyslné duchy českých a moravských pohoří a hledat u nich krakonošovské rysy.

Není to ovšem snadné. Naše horské oblasti leží především na hranicích, kde od středověku až do konce druhé světové války převládalo obyvatelstvo německé národnosti. S jeho nuceným odchodem jako by byly odsunuti i mnozí horští duchové, nadpřirozené bytosti, lokální „malí Krakonošové“. Teprve na sklonku 20. století se, obrazně řečeno, začínají vracet – mj. díky novým českým vydáním původních prací německých regionálních badatelů.

Vládce Brd Fabián (vpravo) a jeho družina. Reportážní snímek z akce „Zamykání Brd“ v roce 2010|foto:Petr Kološ, Český rozhlas

Jan Pohunek ve své knize zkraje charakterizuje samotného Krakonoše jako jakýsi archetyp horského ducha a pak už se soustřeďuje na prostý výčet členů oné „Krakonošovy družiny“ a jejich charakteristiky. Nejznámější z nich je asi brdský Fabián, jeden z mála horských duchů–vnitrozemců. Jeseníky mají svého Jezerního pastýře a Praděda, Orlické hory princeznu Kačenku, Jizerské hory ducha Muhu, Prachovské skály Pelíška, Krušné hory Marzebillu… A pak je tu šumavský Stilzel, beskydský Radegast a mnoho dalších, dnes již prakticky zapomenutých bytostí; v knize najdete i galerii nově stvořených a různě prosazovaných krakonošovských adeptů, jako jsou Rampušák, Šumavous nebo Izerína. Nechybí ani pohled do zahraničních pohoří, která také strážívají svérázní horští duchové.

Vyhlídka dobrého ducha Muhu u Obřího sudu v Lázních Libverda|foto:Jaroslav Hoření, Český rozhlas

Ti ovšem často mívají předobraz v jiných, spřízněných bytostech, jako jsou lesní lidé, hejkalové, horní duchové nebo takzvaní hockaufové, kteří skáčou lidem na záda a nechají se nosit. Jan Pohunek sleduje podivuhodnou proměnu řady bývalých běsů a strašidel v regionální patrony a rozebírá způsoby jejich „přetrvávání“ od čistě literárních až po marketingové v podobě „obchodních značek“, které dávají krajovou definici stejně naučné stezce jako regionálnímu pivu.

Krakonošovské postavy se tak stávají vyjádřením lokálního patriotismu, který se už nestydí vracet ani k dávným německojazyčným kořenům. Mnozí horští duchové se tak ze svého exilu konečně vrací. Nic to však nemění na faktu – aspoň pro mě to z knížky Jana Pohunka vyplývá – že skutečný Krakonoš je jen jeden.

O knihu Jana Pohunka „Krakonošova družina“, kterou vydalo Národní muzeum v Praze, s námi můžete soutěžit. Šanci na výhru máte až do neděle 25. února.

Jan Pohunek: Krakonošova družina. Praha: Národní muzeum, 2023. ISBN 978-80-7036-758-2.