Hlavní obsah
Lidé a společnost

Švejkovství je urážka a oslava malosti a omezenosti českého národa

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Steve Collis from Melbourne, Australia, CC BY 2.0 <https://creativecommons.org/licenses/by/2.0>, via Wikimedia Commons

Jaký národ, takový hrdina. William Wallace, Caesar, Johanka z Arku. S jistou dávkou (nám vlastní) nadsázky bychom k těmto postavám mohli zařadit i českého válečníka – dobrého vojáka Švejka.

Článek

Postava dobrého vojáka Švejka je jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších postav české literatury. Toto protiválečné humoristické dílo Jaroslava Haška, které satirou poukazuje a zesměšňuje jak první světovou válku, tak i monarchii samotnou, se stalo nejpřekládanějším českým románem. Postava slabomyslného dobrovolníka Švejka, který přivádí svou pitomostí a až dětskou nevinností důstojníky monarchie k šílenosti, se stala milovanou po celém světě. Proto ani nepřekvapuje, že Češi jsou cizinci někdy označováni jako Švejkové. Dílem i proto, že to o sobě sami hrdě hlásají.

Charakterové vlastnosti správného Čecha

Mezi některými Čechy je totiž postava Švejka pomalu oslavována jako soubor těch nejlepších vlastností, které by měl každý správný Čech mít. V jejich očích se jedná pomalu o génia, který dokázal obelstít a přechytračit byrokracii habsburské monarchie. Člověka, který dokáže z každé šlamastyky stylově vybruslit s blaženým úsměvem na rtech.

Podle mě ale není vše tak růžové. Švejk dle mého stylizuje zejména vlastnosti, které bych českému národu nepřál a za které se stydím, když někdo nadhodí: „Jo, jo…Češi… Vy jste takoví Švějkové…“

Na druhou stranu musím uznat, že Jaroslav Hašek dokázal vystihnout charakter klasického Čecha tak dokonale, že jsou tyto vlastnosti aktuální i o sto let později.

Vyčůranost a snaha utéct před odpovědností

Nejzářnější je snaha vyzrát nad systém. Jak se říká - nic nečiní Čechům takovou radost, jako obejití povinností. Snaha očůrat systém se samozřejmě neomezuje pouze na Čechy. Ale snad nikde na světě není tato snaha tak společensky rozšířena, schvalována a pomalu považována za projev ctnosti a morálky. Ať už se jedná o celospolečensky akceptovanou (a mnohdy preferovanou) platbu bez paragonu, snahu vytvořit klubovnu k obejití zákazu kouření v hospodách, fiktivní účtenky a storna u EET, přelepování a úprava SPZ lakem na vlasy, nošení roušek na bradě či prokazování se šest měsíců starým rychlotestem, na který se před kontrolou kápla voda. Kdyby se daní jedinci stejnou měrou pokoušeli zlepšit své služby, zvýšit své vzdělání či produktivitu, namísto vymýšlení nových a kreativnějších způsobů jak za každou cenu ošálit stát a instituce, mohli jsme ten Západ možná mít už nadohled.

Zároveň panuje představa, že ze všeho dokážeme vybruslit jako náš románový hrdina. Dostaneme se vlastním zapříčiněním do nepříjemné situace? Nic není ztraceno! Po vzoru Švejka nasadíme nevinný výraz a zaštiťujeme se nevědomostí či předstíranou hloupostí a očekáváme, že nám to projde stejně jako v povídkách. Nesvítí zadní světlo? To muselo až teď. Ta účtenka nesedí? To jsem se musel asi nechtěně překliknout. Kontrola jízdenek? V tom zmatku jsem si tu jízdenku úplně zapomněl označit. Místo vyzrálého chování, které se tak nějak od dospělých lidí očekává, nasadíme nevinný výraz duchem mdlého v naději, že takto z nepříjemné situace vyjdeme bez ztráty kytičky. Odpovědnost za své činy je přežitek, vyčůranost je ctnost.

Malost a bezvýznamnost

Dalším fenoménem, který Jaroslav Hašek dobře nastínil v postavě Švejka, je malost. Nutkavá fatální představa, že jsme holt malým národem, maličkou bezvýznamnou zemí. Na jednu stranu se nedivím. Byli jsme součástí Rakousko-Uherska, záhy po získání suverenity po první světové válce nás okupovalo Německo, po něm zase Sověti. Přesto je mi těžko pochopit tu odevzdanost české společnosti a sebepodceňování se. Držet hubu a krok a hlavně nevyčnívat z řady – naprosto dokonalý prototyp porobeného národa, na který jsme ale z nějakého důvodu hrdí.

Proto když někdo naruší naši představu maličké nenápadné země, je oheň na střeše. Poslední dobou tato utkvělá představa dostala trhliny kvůli naší podpoře Ukrajiny či Izraele. Ministr zahraničí Lipavský vystoupil v Radě bezpečnosti OSN jako první český zástupce po 30 letech, premiér Fiala jel záhy po začátku války do Kyjeva. Zástupci české vlády a diplomacie nasadili ostřejší a hlavně jednoznačnější rétoriku a svět i média si toho začala všímat. Což samozřejmě nevonělo našim Švejkům, kteří tuto změnu v diplomacii buď zesměšňovali či ji přímo napadali. Objevovala se vyjádření, že jsou to komici, hrají si na něco víc než jsme, že se nám celý svět směje, že nás zatáhnou do války, že jsme jen rozzuřený mravenec mezi mamuty…

Nezájem o okolní svět

Samotná postava Švejka zobrazuje ve své podstatě obyčejnost, tuctovost. Nedělá vědomě nic, co by mu narušilo klidný a spokojený život. Ono typické smrádek a teplíčko. Dělá si něco Švejk z toho, že kolem něj zuří válka? Pozastavuje se snad nad politikou a poměry dané doby? Ne, s nevinným výrazem celé své okolí blaženě ignoruje. Proč bychom si tedy my měli něco dělat z okolního světa? Úspěšně a s oblibou proto přehlížíme okolní dění či snižujeme jeho závažnost. Co nám je po sousedovi, vedlejší vesnici, kraji či dokonce cizí zemi? Stejně jsme přeci ta malá a bezvýznamná země, takže nic nezmůžeme. Mávnout rukou, pokrčit rameny a pokračovat v chůzi.

Švejkovství je vnímáno negativně

Nemyslím si, že bylo záměrem Jaroslava Haška nastavit zrcadlo české společnosti vytvořením typického tuctového Čecha. Dle mého byla postava Švejka pouze prostředkem jak poukázat na absurditu dané doby. Přesto mě ale zaráží jakým způsobem jsou určité vlastnosti, které autor vdechl své postavě, přijímány částí naší společností s až neskrývanou hrdostí, zatímco v zahraničí je na toto české švejkovství pohlíženo pochopitelně a zaslouženě spíše skrze prsty.

Závěrem

I když až přehnané a idealizované vlastenectví Ruchovců není mým šálkem kávy, na závěr bych se rozloučil s básní Svatopluka Čecha - Dosti nás.

Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Roma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.

Nevolám po vytahování cepů ani po tažení na Řím, ale myslím si, že období malého a slabého národa máme za sebou. Švejkovská vyčůranost jako odpor proti systému není nic jiného, než zástěrka toho, že jsme rezignovali. Že jsme sami sebe přesvědčili, že jsme malým bezvýznamným státem. Nepatříme ani omylem mezi největší hráče, ale nejsme ani těmi nevýznamnými mravenečky. Jsme členy OSN, EU, NATO. Náš hlas nemusí být nejsilnější, nemusí určovat globální politiku, ale ani tak bychom se neměli stydět promluvit. Ani v přítomnosti mamutů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz