Článek
Mé předchozí londýnské cesty
V Londýně jsem byl poprvé v červenci 1990 a hned jsem se do něj zamiloval. Měl jsem to štěstí, že nás do něj hned po pádu Železné opony pozval kamarád Shaun. Společně se dvěma přáteli jsme v něm prožili nádherné tři letní měsíce. Měli jsme sice prázdné kapsy, ale i tak nám měl Londýn co nabídnout. Prochodili jsme jeho ulice, užívali si pouliční vystoupení na Leicester Square a na Covent Garden, navštěvovali bezplatně muzea a galerie, občas si přivydělali nějakou tu libru mytím předních automobilových oken a příležitostnými pracemi na farmách.
O rok později, opět v létě, jsem se musel v Londýně zastavit při cestě po Britských ostrovech. Znovu jsme farmařili v Kentu a na víkendy vyráželi za zábavou a společenským životem do pulsující megapole. Seděli v China Town nad konvicí jasmínového čaje, v Hyde Parku demonstrovali, tančili s příslušníky hnutí Hare Krišna a pak si pochutnávali na delikatesách jejich kuchyně.
O dva roky později jsem do Londýna a Kentu jednoduše musel vzít svého nejmladšího bratra. Chtěl jsem s ním toto úžasné město sdílet. Ukázat mu jej a zároveň jej povzbudit ve studiu angličtiny. Bydleli jsme týden v Mardenu u Shaunových rodičů, se kterými jsem se mezitím spřátelil a potkal se s nimi také při jejich návštěvě Prahy.
V roce 2006 jsme se ženou vzali naši ještě ani ne roční dceru do Londýna. S kočárkem jsme brázdili jeho ulice. K našemu velkému překvapení dcera udělala své první kroky právě zde. Manželka i já si na tento okamžik dobře pamatujeme. Byli jsme na večerní letní procházce v klidné části Docklands. Ulice byly poloprázdné a my si v městském parku sedli na lavičku. Dcera se okolo nás nejdříve batolila, pak se zvedla na obě dvě nohy. Vrávorala, držíce se lavičky hledala stabilitu a s ní i jistotu, až se z ničeho nic rozešla. Udělala první krok, po něm další a pak ještě jeden a my jen žasli.
Jedenáct let na to jsem dceru vzal do stejného města v době jejích jarních prázdnin. Užívala si každou minutu našeho pobytu. Shaun s manželkou byli tak laskaví, že nám nabídli jeden ze svých pokojů v domečku v Caterhamu a my odsud každé ráno podnikali výpravy do hlavního města. Program jsme skládali střídavě. Já jsem dceru směroval do „must to be visited“ míst, jako byly Britské muzeum, Národní galerie, Technické muzeum, Tower Bridge, jí lákalo Londýnské oko, Believe it or not výstava, ale i muzeum Johna Huntera.
Dalším na řadě byl syn. První společnou cestu jsem plánoval na červen 2022. Dokonce jsem měl zakoupené dvě vstupenky do Wembley na zápas fotbalového mistrovství Evropy mezi Anglií a ČR. Se Shaunem jsme byli domluveni, že půjdeme společně. Jenže doznívající covidová pandemie nám naše plány překazila. Zápasy mistrovství se hrály bez diváků a já byl s bolavým srdcem nucen naši cestu zrušit. Místo do Londýna jsme podnikli výpravu do Bavorska a musím přiznat, že jsme si tuto společnou cestu náramně užili. Nicméně svět se z covidového direktu oklepal a život, pominu-li válečné konflikty na Ukrajině a v Izraeli, se stal opět místem, které je možné poznávat všemi smysly.
Londýn v únoru 2024
Hned, jak jsem se v září 2023 dozvěděl termín synových jarních prázdnin, bylo mi jasné, že jejich část prožijeme společně v londýnských čtvrtích, parcích a na ulicích, obklopeni Londýňany, ale i turisty z celého světa. S dostatečným předstihem jsem zakoupil jak letenky, tak zamluvil ubytování v dobře položeném hotelu střední kategorie. Synovi jsem doporučil udělat si vlastní plán a se Shaunem jsem začal domlouvat termín našeho dalšího setkání.
Synovy priority byly jasné a nepřekvapivé. Jako fanoušek Arsenalu chce navštívit Emirates Stadium a vidět zápas Premier League. Termínová listina k nám byla více než milostivá. V neděli 11. února přivítá na Olympijském stadionu West Ham United v londýnském derby Arsenal FC. Co víc jsme si mohli přát? V sobotu máme zamluvenu prohlídku Emirates Stadium a v pátek se chceme sejít se Shaunem a jeho ženou. Půjdeme se podívat do britského parlamentu a chceme také navštívit Imperial War Museum. Synův seznam je dlouhý. Vše se nám stihnout nepodaří, toho jsme si oba dobře vědomi.
Já, přiznám se, si užívám samotnou skutečnost, že jsem zpět. Potkávám sebe sama, své mladší já, na londýnských ulicích. Vzpomínám na pocity, které jsem zde v minulosti prožíval. Vybavují se mi tváře lidí, se kterými jsem se tu v minulosti vídal. Zatím za sebou máme návštěvu Bromptonského oratoria a dopolední prohlídku Přírodovědeckého muzea, které jsme zvolili kvůli rannímu dešti. Po výborném obědě v italském stylu nyní popíjím kávu v hotelovém lobby. Dívám se na rušnou londýnskou ulici. Za oknem hotelu je autobusová zastávka linky číslo 74, na které zastavuje jeden double decker za druhým. V nich sedí lidé z celého světa. Většina z nich prožívá jeden ze všedních dnů naplněných studiem, prací, řešením každodenních běžných úkonů. Žijí společně a společně také vytváří hodnoty - křesťané, vedle a společně s židy, muslimové vedle a společně s hinduisty - každodenně dokládají, že mírumilovné soužití je možné a dosažitelné, tedy minimálně v místě zvaném Londýn.
V mobilu jsem si cestou z letiště vytvořil novou složku, do které si zapisuji postřehy z této cesty. Již po prvním dni ve Spojeném království je jich na několik řádků. Podstata místního života zůstává neměnná - Londýn se nechává zažívat dominantně jako přívětivé a ohleduplné místo, ve kterém vládne vzájemný respekt a tolerance. Z psaní mě vyrušuje zvonění mobilního telefonu - syn se ptá, zda vyrazíme ven, a já jsem rád za tuto otázku, vděčný, že mu můžu odpovědět kladně.
Podrobnosti z mých dřívějších cest se dočtete v mé knize Deníky organizovaného veselí a svobodného putování 1981–2000.
