Předmluva

Hermann Hesse zemřel 9. srpna 1962 ve věku 85 let. Zanechal dílo čítající bezmála 40 titulů vydávaných po celém světě v úctyhodných 125 miliónech exemplářů. Jen v zemích německé jazykové oblasti se prodalo téměř 25 miliónů jeho knih. Dosud byla publikována přibližně sedmina z jeho 35 000 dopisů. Hesseho recenze obsahují pět svazků, sekundární literatura k jeho životu a dílu plní celé regály. Od jeho smrti byly vydány nesčetné svazky s materiály k jeho tvorbě. Navzdory této široké bázi pramenů překvapuje základní tón utvářených soudů, který se v posledních desetiletích téměř nezměnil.

Kdo se Hermannem Hessem zabývá, narazí záhy na celou řadu klišé, kterými se lidé pokouší vysvětlit iritující, ba přímo nesmírný úspěch tohoto autora. Hesse je podle těchto soudů básník mládeže a protestu, buřič proti jakékoli autoritě a zastánce maximálního individualismu. Jeho fenomenální úspěch v USA v období války ve Vietnamu se přičítá hluboce pacifistickému charakteru jeho humanismu inspirovaného Dálným východem. Masové rozšíření jeho knih v Japonsku, Číně a Koreji se vysvětluje jeho funkcí prostředníka mezi kulturami. V Německu je vnímán na jedné straně jako ostýchavý, schizoidní outsider (Stepní vlk), na druhé straně jako osvícený kritik „černé pedagogiky“ (Pod koly). Pomáhají však taková klišé fenomén Hesse opravdu pochopit? Je jeho komplexní, fascinující dílo skutečně výrazem veskrze anarchistické povahy?

Je načase ukázat, co je vlastně na Hermannu Hessem tak fascinující. Lze to vyjádřit spojením pojmů: psaní literárních děl a služba. Je to obraz, který platí stejnou měrou jak pro život, tak pro dílo. Hrdinové jeho povídek a románů se jako sám jejich autor nebojí blízkého kontaktu, naopak jej potřebují, nezajímá je svévole, ale seberealizace. Hesse vyvinul zcela vlastní, přímo aristotelské chápání individuality. Podle jeho představy člověk není „zrozen svobodný“, ale je zaměřen na svoji určitou, pravlastní podstatu, které svým konáním propůjčuje tvar a je povinen jí sloužit. Toto duchovní zaměření má následky pro vztah individua ke společnosti: Jednotlivec staví svoji svébytnost proti stádnímu bytí. Protest a revolta nepramení u Hesseho z konkrétního ideologického pohledu na svět, ale vyvstává z nedůvěry vůči jakémukoli světonázoru, vůči všemu, co je uchopeno pomocí norem, vůči veškeré závazně proklamované „pravdě“, která svádí z vlastní cesty. Člověk, učí Hesse, si musí být jistý pouze jediným skutečně nosným poutem, které se nedá zneužít ideology: věrností sobě samému.

Američtí čtenáři zřejmě vycítili tuto radikální subjektivitu propůjčující Hesseho protestům proti masové kultuře, falešným autoritám, zisku a válečnému štvaní obzvláštní autenticitu. „Interior Journey“ generace květinového hnutí v jádru nebyla pouze psychedelickou extází po požití drogy nebo sexuálním osvobozením, ale především také meditací, askezí, prožitkem pospolitosti. K autenticitě Hermanna Hesseho náleží také – výzkumem doposud spíše opomíjený – patriotismus, jeho láska k Německu a především k německé idealisticko‑romantické kultuře, kterou již záhy vnímal jako sobě vlastní a v létě 1914 prohlásil, že je hodna ochrany. Hesse se nikdy nepovažoval za pacifistu, měl tři syny, kteří absolvovali branný výcvik ve Švýcarsku, a byl by považoval za samozřejmé, kdyby za svoji vlast v případě nutnosti bojovali se zbraní v ruce.

Hermann Hesse však nebyl ani idylickým zahradníkem v Montagnole, jak ho polemicky popisovali jeho kritici v padesátých letech. Měl poslání, považoval se za správce evropského dědictví. Záměrem jeho hlavního díla Hra se skleněnými perlami, zamýšleného od samého počátku jako manifest proti nacionálnímu socialismu, je obrana duchovních hodnot proti barbarství. Ve službách ducha vystupuje Josef Knecht, kniha v podstatě vypráví jeho životní příběh. Jméno protagonisty zvolil Hesse uvážlivě, neboť služebníkem ideálu přesahujícího jeho samého, představy o jednotě spojující protiklady, která se nejsmysluplněji manifestuje v hudbě, chce být Knecht ve všech fázích svého života – až do smrti. Služba a oběť jsou určujícími fenomény Hesseho pozdních spisů, které prozrazují opatrné přibližování k hodnotám jeho vlastního domova a rehabilitaci otcova světa s jeho eticko‑náboženskou zkušeností.

Kdo se po tvrdošíjné cestě vydá tak důsledně jako Hermann Hesse, neusnadní nic těm, kteří ho na ní provázejí. Trvalý, nekončící proces individuace byl vykoupen vysokou cenou nejen pro toho, kdo hledal a pochyboval, ale i pro jeho blízké okolí, rodiče a sourozence, přátele – ale především pro Hesseho ženy. Jaké propasti se skrývaly za „veselostí“ hráče se skleněnými perlami Hermanna Hesseho, dokládají nejen autobiografické spisy, ale i deníky a korespondence s jeho manželkami. A vůbec – ženy: To jsou skutečné hrdinky jeho života a pro biografa jsou to právě tyto fascinující vztahy k Mii Bernoulliové, Ruth Wengerové a Ninon Dolbinové, které dávají nahlédnout na Hesseho pokus spojit tvůrčí spisovatelskou svobodu s péčí o rodinu. Dvakrát při této snaze ztroskotal, ale i to patří k tragice jeho vcelku zdařilého života.

Při práci na tomto životopise, která mě znovu zavedla do mých vlastních školních let seminaristy v Maulbronnu, jsem získal mnoho různých podnětů. Děkuji především Rüdigerovi Safranskému a Uwe Wolffovi za rozhovory o povaze životopisných faktů, vzájemném vztahu mezi životem a dílem tvořivých lidí. Můj dík náleží také přátelům Ulrichu Schachtovi, Thomasu Scheuffelenovi, Angelice a Martinovi Thoemmesovým, kteří mi poskytli cenné informace. Hansi‑Eberhardu Dentlerovi, známému cellistovi a znalci Bachova díla, vděčím za hudebně‑filozofický klíč k chápání Hesseho centrálního díla Hra se skleněnými perlami. V neposlední řadě děkuji lektorkám nakladatelství Piper Renatě Dörnerové a Kristině Rotterové, které velmi trpělivě a kompetentně provázely tento knižní projekt ve všech jeho fázích.

Knihu věnuji své matce.

Heimo Schwilk

Berlín, leden 2012