Článek
Ta otázka vypadá na první pohled „trošku ulítle“, ale všechno se mění. I sledování televize. Rodiče a prarodiče mi vyprávěli, jak televize vysílala jen část, černobíle. Takže sledování televize byl takový malý „svátek“.
V mém dětství už bylo barevné vysílání a kanály české televize nabízely program od ranních hodin do nočních tří hodin. Jako malé dítko jsem seděla na koberci a hltala s ostatními to, co právě běželo. Takže jsem například fandila českému hokejovému týmu na mistrovstvích světa, jmenovitě brankaři Jiřímu Králíkovi, i když nejsem moc na sport. Viděla jsem několik mistrovství světa v krasobruslení. Každý den jsem se těšila na večerníček. Víla Amálka, Křemílek a Vochomůrka, Maxipes Fík, Maková panenka, Krkonošské pohádky a Zvířátka pana Krbce byly moje nejoblíbenější. Před hlavním filmem běžely Branky body sekundy. Matně si pamatuji, že se mi zdály nekonečné.
Shrnu to tak: v čase mého dětství neexistovalo přepínání z jednoho kanálu na druhý. Zapping začal za mého mládí, a já jsem tomu nikdy nepřišla na chuť.
Otázka pro vás: Rádi každou chvíli přepínáte kanály?
Nyní přeskočím do současnosti. Já osobně jsem nadšená, že se mohu dívat na televizi v notebooku. Provider mi na měsíc uloží mé oblíbené pořady do sekce „nahrávky“ a mohu si je pustit kdykoliv. To mně vyhovuje. Já se totiž na některé pořady mohu dívat i několikrát, než je vymažu z uložených nahrávek. Teď někdo namítne: „Já jsem taky viděl(a) Tři oříšky pro Popelku, Mrazíka a Lásku nebeskou xkrát.“
Tak víte, o čem mluvím. Já jsem tuto tendenci „povýšila“. Na notebooku velmi snadno a rychle buď přeskočím některé scény, anebo naopak některé scény se mi líbí tak, že si je přehraju ještě jednou. Některé scény mých oblíbených seriálů a filmů znám nazpaměť.
Otázka pro vás: Znáte některé scény filmů/seriálů nazpaměť? Uhodnete, z kterých filmů jsou tyto scény? (Odpověď najdete na konci článku.)
1. „Pane vrchní!“
„Prosím.“
„Zmrzlinový pohár a hodně šlehačky…proti překyselení, to je výborná věc!“
2. „Proč jsi tak smutný?“
„Zklamal jsem, výsosti.“
„Ne. Dokázals to. Přivedls ho s sebou.“
„Koho?“
„Toho malého chlapce. Už víš? On je naše naděje.“
3. „Podívejte se, to já nemám ráda. Buď odpovím, nebo řeknu, že nevím. A ne tady stát a mlčet jako… jako dudek. Jak se jmenujete?“
„Dudek.“
„No, s takovým jménem na to máte trochu právo, ovšem naučte se to.“
4. „Lidi v těch příbězích měli spoustu možností vrátit se, ale nevrátili se. Šli dál, něčeho se drželi“.
„Čeho se držíme my, Same“.
„V tomhle světě je ještě dobro, pane Frodo, stojí za to o něj bojovat.“
Poznali jste?
Některé scény naopak přeskakuju. Než vám povím, o který druh scén jde, trochu odbočím. V některých materiálech o psaní scénářů jsou zmínky, že zhruba v 90. letech se v amerických seriálech začaly „ukazovat city“.
„I love you, Dad…. Love you, Mom…“ Krůček po krůčku se pokazovalo na to, že říct „mám tě ráda, tati“ je něco normálního a mělo by se to v rodinách dělat víc. Psychologové tuto tendenci chválili. Do našeho podvědomí byla sázena semínka větší otevřenosti a citovosti.
To se mi líbí. V poslední letech však nastala jiná tendence. Snad v každém seriálu má někdo vážnou nemoc. Jako by nám bylo podsouváno, že stejně všichni nějakou tu nemoc dostanou. Realisté teď mohou pokrčit rameny a říct: „Vždyť to je pravda.“ Možná, ale já se na televizi dívám, abych si oddechla a ne se ujišťovala o tom, že každý jednou onemocní. Proto tyto scény přeskakuji.
Sledování televize na notebooku má další výhodu. Přenesu si ho například na kuchyňskou linku a sleduji seriál při vaření. Na vysedávání u televize není čas, a i kdyby bylo… Mně prostě nebaví být přišpendlená ke gauči. Při vaření kouknu na scénu, kde Mac Taylor z Kriminálky New York prohledává místo činu, pak se vrátím ke krájení cibulky a poslechnu si, co zjistili v laboratoři.
Otázka pro vás: Sledujete všechny pořady pozorně na gauči nebo i jako „kulisu“?
Jsou však seriály či dokumenty, které nejde sledovat jako kulisu. Zejména, pokud se díváme na seriál v angličtině. To je ta chvíle, kdy si sedneme na gauč a pustíme si televizi. Posledním seriálem, u kterého jsme „museli sedět a dívat se“ je krimi/komedie/mysteriózní seriál „Only Murders in the Building“ (Jen vraždy v budově).
Je to o třech lidech, které spojí vyšetřování zločinu v činžovním domě, kde bydlí. Ten seriál mě zaujal a doslova jsem se těšila na každý další díl. Někomu se seriál líbí, někomu ne. Na ČSFD získal 79 % a na IMDb 8.1. Pro mě příjemná zábava, vtipně napsané dialogy, oddechová zápletka a dobří herci. Všichni tři hlavní protagonisté jsou skvělí: Steve Martin, Selena Gomez a Martin Short. Přesto musím říct, že Martin Short tam předvádí fenomenální výkon. Jeho role je plná zvratů během každého dílu a on to zvládá dokonale.
Zde je odkaz na ČSFD a hodnocení. Jen vraždy v budově (2021) | Recenze - Uživatelské | ČSFD.cz (csfd.cz)
Otázka pro vás: Jaký pořad vás naposledy přišpendlil ke gauči?
A tak vidíte, ze zdánlivě „tak trochu ulítlé otázky“ se stalo téma, nad kterým se dá zamyslet. Protože jak jsem napsala na začátku: všechno se vyvíjí a mění, i sledování televize.
Odpovědi: 1. Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, 2. Nekonečný příběh, 3. Marečku, podejte mi pero, 4. Pán prstenů
