Radkin Honzák: Lidé ztrácejí pojem reality. On-line setkávání bych zrušil
Jeden z nejoblíbenějších českých psychiatrů tvrdí, že humor je nejlepší civilní lék. O svých pacientech mluví jako o lidech a rád se s nimi směje. Radkin Honzák (84) je legenda a naštěstí si svou moudrost nenechává pro sebe.
Setkáváme se na křtu knihy, která se věnuje čínské medicíně. Jaký máte vztah k alternativní medicíně?
Alternativní medicína zahrnuje spousty aktivit a ne všechny jsou poctivé. Musíte rozlišit mezi rostlinou a plevelem. Znal jsem řadu léčitelů, kteří měli opravdu něco v rukách a v duši.
Třeba Valda Grešík, který dnes prodává ve velkém, začínal jako malý bylinář. Takže já nejsem proti. Ale člověk, který zvolí mě a alternativní medicínu současně, tak mi to má říct, abych věděl, co se s ním děje. Dokonce někdy, když se nám to zaklesne, což se v terapii přihodí, tak posílám lidi k čínskému lékaři.
Radkin Honzák už roky bojuje s vážnou chorobou:
I vy jste nedávno pokřtil knihu. Dokládá nezbytnost smíchu v lidském životě. Může nám humor pomoct?
Neobyčejně moc. Během smíchu se zlepšuje imunita, klesá hladina stresových hormonů, uvolňují se svaly. Humor je otázka vidění. Já to demonstruju lidem tak, že nakreslím dva čtverce a mezi nimi čáry, je to obraz krychle. Vy se na ni můžete dívat tak, že ji vidíte z přední strany nebo zespoda. Nebo úplně z jiné strany. Já to pak začmárám, aby to bylo vidět. A humor je kumšt. Jak říká můj kamarád zubař, když nasazuje kleště: Nepodaří-li se, obrátíme to v žert. Prostě umět nazírat na situaci z jiného úhlu a udělat si z ní srandu. A tím nad ní vyhráváte. Jakmile nad ní uděláte vtip, tak jste vítěz, i když ryjete držkou v zemi. Humor je nejlepší civilní lék.
Jsou ale v životě chvíle, kdy nám do smíchu není…
Mám za sebou dost let, abych tohleto věděl. Docela slušně pomáhá modlitba. Tím se zklidníte a řeknete si: Všechno je v rukou Božích. Když jsem chodil na chemii na lékařskou fakultu, měli jsme bezvadného asistenta, který se s námi hádal nejen o chemii, ale i o životě. Říkal, že život je jako široká řeka a my jsme jen malinká loďka velikosti skořápky ořechu a plujeme s tím proudem a občas se nám povede něco udělat jinak, ale v podstatě to jede.
Doporučujete modlitbu, řekl byste o sobě, že jste věřící člověk?
Jo. Určitě.
Co když se člověk musí vyrovnat se ztrátou z největších – se smrtí blízkého člověka?
Tím, že někdo odejde, je ukončen dialog, aniž byl ukončen. A nám zůstává spousta věcí, které jsme chtěli podvědomě s blízkým člověkem řešit. Takže říkám, ať v tiché noci otevřou okno a ať do něj řeknou všechno, co chtějí říct.
Nezáleží na tom, jestli věří nebo ne, ale zmatek v hlavě musí obléct do vět, které mají podmět, přísudek, tečku. Neuchopitelné se stává formalizovaným.
Takže jde v podstatě o rituál?
My rituály opouštíme, speciálně kolem smrti, která se zatlačuje. Rituály jsou dobré v zachování sebe při nějakých přechodech. Kdysi, když lidé žili v tlupách, byli vzájemně nepřátelští, ale byli schopní se spojit na základě rituálů, tím pádem se lidstvo rozrostlo, bylo mocnější a šlo nahoru. Tím, že ubrzdíte přirozenou agresivitu, když vám někdo šlápne na nohu, tak se oženete, ale nemusíte ho zrovna zabít – tím to jede.
Také lidem říkám, ať se nenechají zblbnout, že na truchlení mají nárok minimálně rok. Truchlení není deprese, ale smutek po ztrátě významné vazby.
A jak se pozná deprese?
Není to smutná nálada, je to rozklad řídicích systémů. Pravé deprese se poznají podle toho, že je lidem hůř po ránu. Člověk se probudí a je mu blbě, je totálně nenaladěný, neschopný, nerozhodný.
Je pravda, že lidí s diagnózou deprese přibývá?
Po debilním řešení covidu jich skutečně přibylo. Izolace byla příšerná. Lidé byli zavření doma, přitom je to tak, že člověk je tvor společenský.
Co říkáte tomu, že dnes lidé dávají přednost virtuálnímu setkávání?
Kdybych byl ředitelem zeměkoule, tak to zruším, nebo aspoň vypíšu konkurz na rušičku těchto systémů. Lidé, hlavně děti, jsou schopní ztratit pojem reality.
Před lety běžel film Matrix, někteří pacienti na něj odkazovali a já jsem chápal, že těžko testují realitu. Byli to většinou hraničáři. Jo, on jede, a když se dostane pod tlak, tak ujede. Je to oblbnutí, hry jsou stejně návykové jako hrací automaty. Ještě hluboko před covidem jsme měli školení o zabezpečení počítačů a expert vyprávěl o čtrnáctiletém chlapečkovi, který hrál zdánlivě hezkou hru, kupoval majetky a hrál to velice intenzivně a po nocích, takže se dostal do první světové desítky. Pochlubil se kamarádovi, ten se vlámal do jeho počítače a přivedl ho během hodiny k bankrotu. Když to ráno chlapeček zjistil, tak se oběsil. Takhle idiotsky to může končit. Je to tragické, protože v tom jede spousta lidí.
Náš rozhovor děláme v době, kdy lidé mají předsevzetí. Mají smysl?
Speciálně novoroční ne. Ta vydrží do Tří králů, někomu možná do Hromnic. Když chci něco udělat, nemusím čekat na Nový rok. Když učiním předsevzetí, tak to znamená, že chci změnu. Každá změna nese domino efekt. Když se rozhodnu, že budu 15 minut cvičit, protože mě bolejí záda, tak mi na konci měsíce bude chybět 30x 15 minut a já je nikam nevecpu. Tak se na to vykašlu. Takže je zapotřebí zvážit, jestli jo, nebo ne, jestli to beru se vším. Máme setrvačnost, tendenci vrátit se do starých kolejí a jsme také tlačení zvenku, abychom se tam vrátili.
A co bilancování, které přichází s novým rokem? Je dobré se ohlédnout?
Je dobré se ohlédnout, ale také si uvědomit, že slovo vina patří k soudu, ne do našeho života. Udělal jsem tyhle chyby, tohle se napravit dá, tohle ne, tak si to zapíšu za uši, abych to příště neudělal. Člověk si nesmí kálet na hlavu.
Vaše poslední kniha se jmenuje Voda na radost. Co vám udělalo v poslední době radost?
Že včera přimontovali radiátor a tím končí přestavba stoupaček a snad budeme žít v klidu.
