Článek
Pokud máte v příbuzenstvu někoho, kdo děti nemá, asi jste na rodinných setkáních zažili tu trapnou chvilku, kde se tetička, babička nebo někdo další z příbuzných zeptá: „Tak co, kdy už budeš mít konečně miminko?“ A nastane trapné ticho, výmluvy nebo okamžitý úprk dotázané osoby. Zajímavé je, že nikoho nenapadne se ptát rodičů, proč se rozhodli mít jedno, dvě, tři děti, terčem dotazů jsou jen ti, kteří děti mít mohou, ale nemají nebo mít nechtějí. A nejhorší to mají bezdětné ženy v plodném věku.
Útoky ze všech stran
Antropoložka Marie Heřmanová, která pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd v roce 2019 k tématu napsala: „Bezdětné ženy, mezi které se zatím počítám, totiž čelí kritice ze všech možných stran – od konzervativců a zastánců tradiční rodiny (ať už je to cokoliv), od premiéra, který chce skrze zvýšení plodnosti zachránit důchodový systém (aniž by se jakkoliv pokusil nastavit funkční prorodinnou politiku), od náhodných facebookových diskutérů a bohužel i od svého nejbližšího okolí.“
Mít děti je sice pro společnost důležité, ale rozhodně to není povinnost, ať si politici i tetičky říkají, co chtějí. Z jedné strany tlačí zastánci tradiční rodiny, z další důchodoví pragmatici, ale nejhorší je tlak a nepochopení od těch nejbližších, ať už se jedná o rodinu nebo přátele.
Mít děti má být povinností hlavně pro ženy, proč ne i pro muže? Samozřejmě, muži nemohou rodit děti, ale i mezi nimi je řada jedinců, kteří otci být nechtějí. Proč to tedy u nich vadí méně než bezdětných žen? Rozhodnutí je vždy jen na konkrétní ženě a určitě takové rozhodování není jednoduché, ať už jsou její individuální důvody jakékoli. Společnost nemůže diktovat jednotlivým občanům, ale ni občankám, jak mají žít.
Heřmanová k tomu doplňuje: „Na argument o povinnosti se dá zareagovat naopak snadno. Vychází z přesvědčení, že to, co lidstvo obecně potřebuje ke svému přežití, je plodit potomky, což jistě byla po většinu naší historie pravda, ale ve 21. století už to tak úplně pravda není. Další a další studie, analýzy a predikce potvrzují, že nemít děti je z hlediska přežití lidstva na planetě Zemi možná ta úplně nejzodpovědnější volba ze všech.“
Co tedy odpovědět?
Terapeutka Holly Richmondová navrhuje, abyste po takovém dotazu rychle ukončili konverzaci a všem zvědavým příbuzným připomenuli, že se jedná o překročení osobního limitu a vy se o tomto tématu raději nechcete bavit. Jenže rodinné sešlosti často provází konzumace alkoholu, který odbourává sebekontrolu. Pokud na vás tazatel útočí i nadále, připravte si nějakou trefnou odpověď, klidně i s určitou dávkou ironie či sarkasmu.
Richmondová uvádí následující příklady odpovědí:
„Je mi líto, ale o tom se bavit nechci, ale rád si promluvím o něčem jiném.“
„Mám rád(a) děti svých přátel, ale vlastní nepotřebuji.“
„Mám obavy z poporodní deprese.“
„Chci bezohledně upřednostnit svou kariéru.“
Vzhledem k tomu, že rodičovství je v současné době neplacená práce, nemám zájem.“
„Nedokážu udržet při životě ani pokojovou rostlinu.“
Odpovědí může být samozřejmě daleko více, můžete zkusit být stejně netaktní jako ti, kteří se vás vyptávají a říct třeba:
„Bojím se, že by moje děti byly zvědavé a říkaly by nevhodné věci. Stejně jako ty.“
„Můj terapeut souhlasí s tím, že zůstat bez dětí je nejlepší pro mé duševní zdraví.“
„Je mou povinností ukončit rodinné prokletí.“
Stůjte si za svým
Ať už použijete striktní, rychlou, originální či sarkastickou odpověď, nebo se jen otočíte a půjdete do kuchyně vařit kávu, je to jen a jen na vás. Váš život, vaše důvody, vaše argumenty. Anebo klidně i vaše mlčení. Za svůj život jste odpovědné či odpovědní vy, ne vaše rodina ani přátelé.
Zdroje
1) Presenting: Perfect Responses for When Someone Asks Why You Don’t Want Kids
2) Nechtít děti. Poslední tabu generace Y
