Nechci jenom makat!

Začínám to slýchat čím dál víc od zaměstnanců, kteří jsou ve své práci velmi dobří. Nabídnu jim zcela přirozeně pracovní postup do vedoucí pozice a slyším spíše váhání.Nad čím váhá člověk, který má na to, aby vedl druhé a převzal odpovědnost za svěřený úsek?Nechci být v práci déle, než je nutné. Chci se věnovat svým koníčkům, mám rodinu, starám se o rodiče… Tolikrát jsem tohle všechno slyšela. Jen jsem prostě z jiné generace. Jsem z podstaty pravý opak. Když je příležitost, chytím ji za pačesy a jdu do toho hlava nehlava. Prostě je to chuť a radost z profesní výzvy a postupu. Samozřejmě také finanční motivace. A nejednou čím dál častěji vidím, že to lidé kolem mě nemají.

Lidsky to naprosto chápu! Vůbec takový postoj nesoudím.Situace se prostě obrací a já jí nikomu samozřejmě nevyčítám, ale… Není to třeba jen neochota převzít odpovědnost za vedoucí pozici, za druhé lidi?

Jsem původním vzděláním zdravotní sestra. Snily jsme, že po maturitě budeme zachraňovat životy a až dozrajeme, získáme zkušenosti, tak povedeme stanici, budeme jednou vrchní sestry. Nebo jak si budeme rozšiřovat svoje vzdělání a budou z některých z nás třeba sálové sestry nebo tzv. porodní báby.Tato generace pomalu mizí, mám ten dojem. Dneska jsou trochu jiné priority, svět se prostě mění a je zapotřebí si to přiznat.

Nastupuje generace, která často není ochotna obětovat práci více času. Není ochotna opustit takovou řekněme „komfortní pracovní zónu“. A přitom nastupuje generace, která je chytrá, vzdělaná, velmi schopná a s úplně jinými možnostmi, než měly generace předchozí. Ale v tom je možná ten skrytý ďábel. Ruku v ruce s tím jde i jiný přístup k životu, ke svému času, k práci. Proč by se měli, stejně jako rodiče, hnát hlavně za prací…

To není rozhodně kritika, to je fakt. Svět se mění. Já už se asi nezměním, ale budeme se muset přizpůsobit. Jenže půjde to bez lidí ochotných obětovat práci něco navíc úplně všude?