Hrozně ráda lezu. Akorát tedy téměř výhradně jenom do postele. Tu a tam si vylezu na strom, a to především když se tam dceři zamotá papírový drak. Ale že bych měla ambici lézt na skálu, kdepak. Při pohledu na lidi, kteří vítězně mávají z vrcholku skály, mě jímá děs a hrůza, což jsou synonyma, takže psát je vedle sebe je nesmysl. Přesto je tak nechám, protože jenom jedno z těch slov je prostě málo. Aspoň vidíte, jak se bojím.
Ke svému nemalému překvapení se mi podaří povel splnit. Vyškrábu se nahoru jen za pomoci stupů a hran umělé skály. „Bylas moc rychlá, potřeboval bych to ještě jednou!“ šokuje mě fotograf.
