Z dějin lidstva by se mohlo lidstvo již poučit, leč není tomu tak. K předlouhému seznamu chyb, omylů, ale i zločinů, šíleností a neštěstí historie přidáváme další. Právě proto je dobré znát minulost. Výklad dějin není vždy jednoznačný a různí historikové vedou mnohé polemiky. Jedna z nich je nad monumentálním dílem významného britského historika druhé poloviny 18. století Edwarda Gibbona (1737–1794), konkrétně nad jeho obsáhlou knihou Úpadek a pád římské říše.
Gibbon svých 6 svazků publikoval v období let 1776–1788. Byl to velmi aktivní člověk, vzdělaný a veřejně činný. V letech 1774–1784 byl poslancem parlamentu Velké Británie. Úpadku a pádu Říma předcházelo období rozkvětu. Gibbon viděl tehdejší Řím jako předobraz osvícenské budoucnosti, rozumu a snášenlivé společnosti, vnímal Řím jako hrdou civilizaci univerzálního práva, regionální autonomie a náboženské tolerance s vysokou mírou pocitu bezpečí, prosperity a svobody. Státní útvar starověkého Říma je rámován lety 27 př. n. l. až 399 n. l. Šlo o konfederaci malých a středně velkých politických celků. Název Říše římská byl zaveden císařem Oktavianem Augustem (63 př. l. – 14 n. l.), který přijal titul imperátora.
Proč se vše zhroutilo? Gibbonova hlavní teze říká, že o úpadek Říma se přičinila především ztráta občanských hodnot, mravní relativizace, hédonismus a kult konzumu. V Gibbonově hodnocení rozkladu Římské říše nacházíme mnohé symptomy současnosti, včetně ztráty osobních a občanských ctností. O to více je vzájemné nesnášenlivosti (intolerance, animozit, nepřátelství a nevraživosti). Zlo je všudypřítomné, má úrodné prostředí i díky rafinovaným způsobům manipulace. Pro úpadek Římské říše platilo velmi jednoduché pravidlo o tom, že pýcha předchází pád. Pýcha, zpupnost, namyšlenost, přehnané sebevědomí apod. se nevyplácejí, neboť zpravidla končí špatně. Platí to pro jednotlivce, ale i pro společnosti a nakonec i pro naši civilizaci.
Úplný pád Římské říše byl postupný, nepřišel jako blesk z čistého nebe. Gibbon ve svém díle definoval 20 bodů, kterými popsal příčinu úpadku a následného pádu:
1. Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.
2. Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců.
3. Senioři jsou zanedbáváni. Lidé pečují o domácí mazlíčky více než o své staré rodiče.
4. Literatura a umění se stávají bezduchými. Vytváří se planá zábava za každou cenu.
5. Čestná vojenská služba je odmítána, zpochybňována, vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldnéři.
6. Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté a tzv. celebrity.
7. Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky.
8. Úroveň vzdělání rapidně klesá.
9. Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše.
10. Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá. Potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí.
11. Kdo se dostal do pozice, kde může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá.
12. Početí a výchova dětí jsou často vnímány jako obtěžující. Rodí se méně dětí.
13. Léty osvědčené mechanismy chránící poctivé před podvodníky náhle selhávají.
14. Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti a zisku. Udělují se za úplatky, a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu vložený úplatek několikanásobně vrátil.
15. Staletími předků prověřené hodnoty, jako je čest, smysl pro povinnost, odpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, pro věci veřejné, jsou vysmívány a zesměšňovány.
16. Šíří se cynismus.
17. Šíří se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovedností a poctivé práce.
18. Do země přichází velké množství cizinců.
19. Politikové vytvářejí iluzi, která staví na státní podpoře a zábavě.
20. Občané stále na všechno nadávají.
