Článek
Zoufalá žebračka a její kráva
Vše začalo velmi prostě až banálně. Místní chudé ženě (některé zdroje uvádějí, že se jednalo o žebračku) přestala dojit její jediná kráva. Protože se jednalo o její hlavní zdroj obživy, snažila se přirozeně krávu uzdravit za každou cenu. Když jí tedy místní kořenářka poradila, aby dala krávě sníst svatou hostii, moc dlouho neváhala.
Při svatém přijímání hostii nepozřela, ale chtěla ji z kostela odnést a rozdrcenou přimíchat krávě do žrádla. Jenomže při tomto pokusu byla odhalena, údajně mladým ministrantem, a rozběhl se kolotoč těžko představitelných událostí. Místní duchovní totiž pojal podezření, že se může jednat o čarodějku.
Losinské panství v té době za své nezletilé synovce spravovala hraběnka Sybila Gallová. Tato velice pobožná dáma nebrala nastalou událost na lehkou váhu a ihned pověřila svého hejtmana, aby našel „odborníka“ v oblasti čarodějnických procesů. Shodou náhod pak padlo jméno jistého Jindřicha Bobliga z Edelstadtu.
Hon na „čarodějnice“
Boblig žil v Olomouci a měl za sebou (alespoň to sám o sobě tvrdil) již několik desítek procesů s čarodějnicemi a dalšími ďáblovy služebníky. Jeho příjezdem na zámek ale služba ďáblovy spíše začala.
Boblig sám nebyl knězem a ani neměl právní vzdělání. Práva na univerzitě ve Vídni totiž nedokončil, nicméně i pár let studia mu stačilo pro možnost vykonávat soudnictví.
Ustanovený tribunál s Bobligem v čele začal okamžitě s výslechy, při kterých bylo užito i útrpného práva, tedy mučení. To mělo několik stupňů. Začínalo se mučením, které člověka nemohlo nenávratně poškodit, tedy např. bičováním. Pokud se obviněný nepřiznal, následovaly stupně další. Palečnice, které drtily palce na rukou a nohou. Španělská bota, což byl železný obal s hroty uvnitř, který se vyslýchanému nasadil na lýtko a postupně se stlačoval. A v neposlední řadě skřipec, na který byla oběť položena a natahována, což mohlo vést až k vykloubení ramenních a kolenních kloubů.
Šílená a nepředstavitelná bolest nakonec zlomila skoro každého. Nejinak tomu bylo u této místní ženy. Ta se nejen přiznala, ale tribunálu sdělila i další jména údajných „čarodějnic“. Samozřejmě byla odsouzena k smrti a zaživa upálena. Rozjetý vlak už nešlo zastavit.
Petrovy kameny na Jesenicku. Zde se měly konat čarodějnické slety.
Proces nabral nevídaných rozměrů. Boblig měl totiž fixní plat, stravu i ubytování na zámku a zřejmě chtěl procesy protáhnout na co nejdelší dobu. I další obviněné proto měly stejný osud. Výslech po dobrém, mučidla a upálení. Ze začátku se vše omezovalo pouze na ženy z okraje společnosti. Jak ale běsnění sílilo a přibývalo i na mučidlech vynucených udání, odvažoval se Boblig obviňovat i vážené a hlavně majetné občany. Po odsouzení totiž majetek „čarodějnic“ propadal vrchnosti a za výhodnou cenu jej mohl sám Boblig odkoupit, případně jej dohodit někomu jinému. Obvinění se tak nevyhnulo ani mužům.
Dle historika Jiřího Doupala nebyli bohatí měšťané vždy vybírání úmyslně. „Lidé na mučidlech udávali desítky jmen, snad všechny které znali. To, že měli být vybírání bohatí měšťané, je naprostý nesmysl.“ Tribunál každopádně mnohdy těchto udání využil, i když je nezamýšlel. Podle jiných historiků zase někteří lidé využili situace a udávali, aby se zbavili svých nepřátel nebo konkurentů.
Obviněn mohl být kdokoli a někteří lidé obvinění používali jako mocenský nástroj proti člověku, který byl jejich sokem v podnikání nebo v mezilidských vztazích.
Statečný děkan Lautner
Ne všichni bludům o čarodějnicích věřili. Mezi tyto osoby se řadil i duchovní Kryštof Lautner, který tribunál, mučení i následné popravy veřejně kritizoval. Chránilo ho jeho postavení církevní osoby a Boblig na něj dlouhou dobu nemohl zaútočit.
I to se ale nakonec změnilo. Desítky obviněných totiž začaly vypovídat i proti Lautnerovi. Měl být dokonce hlavním organizátorem místních čarodějnických setkání. Ty se měly konat na tzv. Petrových kamenech. Sám ďábel na ně měl přicházet v podobě černého kozla zkříženého s člověkem a řídit zvrhlé orgie.
Nakonec tak došlo i na něj. Olomoucký biskup povolil Lautnerův výslech. I když dlouho vzdoroval a nechtěl se vzdát svého boje za pravdu, mučidla udělala své. Nakonec se i on doznal ke všem obviněním a byl také zaživa upálen na hranici.
Za nejstatečnější obět Bobligova běsnění se pak považuje Henrich Peschke. Ten byl vězněn a pravidelně mučen osm let. Nikdy se nepřiznal, ani nikoho dalšího neobvinil. Zemřel vyčerpáním ve vězeňské kobce.
Útlum procesů a Bobligův konec
Po téměř dvaceti letech byly procesy ukončeny. Jen v Losinách bylo upáleno kolem šestapadesáti osob. Protože se ale procesy rozšířily na celé Šumpersko a Jesenicko, bylo celkově upáleno až neuvěřitelných 200 lidí. Ve všech případech se jednalo o vykonstruovaná obvinění a na mučidlech vynucená doznání.
Bobliga spravedlnost nikdy nedohnala, alespoň ne za života. Díky procesům zbohatl a v komfortu se dožil věku kolem 85 let. Podle některých názorů byl psychicky narušeným jedincem, který trpěl sadismem.
Zdroje
