Papírové noviny stojí po 305 letech před zánikem. Posloužily i v kamnech nebo na toaletě

Všechno jednou končí, byť loučení je vždy bolestné. První česky psané listy vyšly v Praze 4. února 1719 a 305 let poté tištěným novinám pomalu dochází dech. Anebo mají šanci přežít? Názory se různí.

Když knihy přežily čtečky, přežijí i noviny

„Papírové noviny bezpochyby přežijí, i když jich třeba nebude vycházet tolik jako dneska. Před nějakými asi patnácti lety se kladla otázka, zda přežijí klasické knihy, když digitalizace nabízí různé čtečky, rozšířily se audioknihy a internetové prostředí nabízí další možnosti. A přesto klasických vázaných knih vychází stále více. A romány jsou dokonce pořád tlustší,“ uvažuje o budoucnosti papírového tisku předseda českého PEN klubu a novinář Ondřej Vaculík.

České noviny se zrodily v roce 1719, jejich náklad ale neznáme. Víme jen, že nedlouho před zánikem v roce 1772 měly čtyři předplatitele. Před první světovou válkou měl nejúspěšnější český deník Národní politika náklad až 400 tisíc kusů. Za komunistů se Rudé právo tisklo ve dvoumilionovém nákladu. Když se sametovou revolucí přišla i svoboda slova, náklady novin byly dlouho statisícové, s rozvojem internetu po roce 2000 ale započala zřejmě poslední fáze českých listů vydávaných na novinovém papíře. Údaje o prodaných nákladech českých papírových deníků, které zpřístupňuje Kancelář ověřování nákladu tisku ABC, jsou neúprosné.

Dramatické poklesy prodeje

O papírové noviny v trafikách má zájem stále méně zákazníků. Poslední dostupné ověřené údaje jsou z června loňského roku a říkají, že třeba v pondělí se v pultovém prodeji v celé České republice prodalo průměrně 862 Hospodářských novin (v roce 2019 to bylo 2056 kusů), 2579 Lidových novin (před pěti lety 5292 kusů), 14 692 Mladé fronty Dnes (v roce 2019 to bylo 33 322 kusů) či 10 409 Deníku (21 876 před pěti lety).

A může se prudký pokles prodeje papírových novin ještě zastavit? „Pokud mají noviny šířit noviny, k čemuž byly už z podstaty označení určeny, ocitají se v paradoxní situaci. V časech bleskového šíření ohromných kvant informací nelze již ztrácet čas složitým fixováním těchto informací, protože ty se pak rodí mrtvé, dávno přebité dalšími informacemi. A protože většina lidí chce být informována především rychleji než ti ostatní, nikoliv kvalitněji, papírové noviny tento šílený závod nemohou vyhrát,“ přemítá přední český literát Petr Hruška, nositel Státní ceny za literaturu a čerstvý laureát prestižní ceny Magnesia Litera za sbírku Spatřil jsem svou tvář.

Na podpal v kamnech i na záchod

Spisovatel Hruška s nadhledem lituje, že s papírovými novinami se vytrácí i radost z materiálu, na který byly tištěny. „S novinami zmizí také nenahraditelný fenomén – specifický novinový papír. Všichni ještě pořád víme, co všechno dokázal. Jak jedinečně sál vlhko v mokrých botách, jak snadno chytal při podpalování v kamnech, jak změkčoval ukládání skla a porcelánu do krabic, kolikrát pomohl v kritické chvíli na záchodě.“

Hruška novinový papír ctil i jako materiál pro uměleckou činnost: „Vždyť jaká nečekaná výtvarně-slovesná díla z novinového papíru bezděčně vznikala v domácnostech, všechny ty podivné koláže, muchláže, letristické či informelové artefakty... Stačilo použít noviny jako savou pracovní podložku při malbě dětí vodovými barvami nebo při kuchání kapra či králíka v kuchyni. Potřísněné titulky, texty i fotografie politiků a sportovců pak získávaly nový, někdy komický, jindy děsivý význam a stávaly se vpravdě ´novinkami´, které digitální zpravodajství prostě neumí.“

Počítač na petrolejku a Newe Zeytung z roku 1502

Podobně nad otázkami CNN Prima NEWS o možném konci papírových novin přemítá předseda PEN klubu Ondřej Vaculík: „U novin jde také o jejich hmotnou podstatu a haptický vjem, o ten zážitek. Máte je, nemůžou vám zmizet, ba musíte se jich vědomě zbavit. A při té příležitosti v nich znovu listujete, a někdy věru žasnete, o čem se psalo třebas před dvěma lety. Připomenete si dobu i souvislosti. Také máte jistotu, že jsou myšleny vážně, když je někdo musí zalomit, vytisknout, distribuovat atd. Jsou mnohem pracnější, vyžadují více pozornosti více zúčastněných osob.“ A s nadhledem dodává: „Ostatně neznám internetové prostředí, které by nebylo závislé na elektřině. Sám už léta vyvíjím počítač na petrolejku, ale nedaří se mi to.“

Básník Petr Hruška svoji oceněnou sbírku Spatřil jsem svou tvář časově umístil do první třetiny 16. století, od roku 1502 už přitom v Německu vycházely noviny Newe Zeytung. Když se tedy 4. února 1719 zalily v Praze do tiskařské černi první české noviny, neznamenalo to, že by Pražané nevěděli, co to noviny vůbec jsou. „Do města již dlouho předtím běžně přicházely německé noviny a od poslední třetiny 17. století s jistotou vycházely německé noviny i v Praze. Adresáty tehdejších novin byly vyšší vrstvy, šlechta a měšťané, kteří tehdy již dávali přednost němčině, pokud nebyla vůbec jejich rodným jazykem,“ říká historik Pavel Večeřa z Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity v Brně.

Rusové měli tisk dříve než Češi

První české noviny se rozhodl vydat tiskař Karel František Rosenmüller, jenž žil na Uhelném trhu v domě U Zlatého kříže. Vážený měšťan pobýval dlouhá léta v Itálii a doma v Praze ho k vydávání českého tisku přivedla láska k českému jazyku. „České noviny v národní řeči se ale v naší zemi objevily s velkým zpožděním nejenom za Západem, ale i za našimi středoevropskými sousedy. Dokonce i Rusové měli noviny ve své řeči dřív, třebaže šlo jenom o rozmar cara Petra Velikého, jemuž se jako celoživotnímu obdivovateli Holandska noviny zalíbily právě za jeho pobytu v této zemi,“ říká Večeřa.

Rosenmüller vydával svoje noviny dvakrát týdně, v sobotu a v úterý, a dal jim patřičně ctihodný titul, jak bylo ve vrcholném baroku zvykem: Sobotní (Outerní) pražské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním Jeho císařské a královské Milosti nadáním obdarované. O něco kratší podtitul listu pak zněl: Český postilion neboližto Noviny české (v tehdejší gramatice Cžeský Postilion. Neboližto NOWJNY Cžeské).

První noviny měly střídavě čtyři nebo osm stran, téměř čtvercový formát a poměrně velké písmo. Titulní list byl zdoben rytinou poštovního jezdce, bílý papír ale po staletích poněkud zešedivěl či zežloutl. Karel František Rosenmüller vytiskl už 25. ledna 1719 nulté číslo listu, v němž podrobně vysvětlil, proč se do vydávání pustil. Vedle původních zpráv se rozhodl přinášet i nejdůležitější články z dobového tisku německého, italského i španělského. „Mé tyto noviny vše to v sobě obsahovati budou, cokoliv obzvláštnějšího ve všech jiných Novinách vyhledávati se může,“ uvedl v nultém čísle. Opisování z cizích zdrojů tehdy nikdo neřešil.

Zprávy z Madridu až do Prahy

Namátkou otvíráme libovolné číslo, noviny jsou uloženy v Národní knihově v Praze: „Z Madrytu 5. ledna. Zdejší dvůr pro nenadálou smrt druhorozeného prince knížete d’Anjou z prvního manželství, na tři měsíce v smutek se oblékl,“ dočetli se čtenáři na páté straně listu z 6. února 1720. Tehdejší český král Karel z rodu Habsburků byl původně i králem španělským, ale v roce 1714 ustoupil na trůně Filipovi z Anjou, vnukovi francouzského krále Ludvíka XIV., přičemž jako kompenzaci za rezignaci dostal Španělské Nizozemsko (Belgii). Zprávy z Madridu proto velmi zajímaly českou šlechtu, k odběratelům prvních novin patřila především aristokracie, řadový Pražan byl negramotný.

První noviny musely být loajální k vídeňskému dvoru a líčily i kdejakou „honbu jelenů v lesích“, které se zúčastnily nejvyšší mocenské kruhy. Jindy list popisoval královské korunovace, ale i popravy, boje na tureckém pomezí i pohřby významných osob. Texty musely projít církevní cenzurou i dohledem radnice, církvi dohled nad tiskem odebral až císař Josef II. v roce 1781.

Papír už téměř zmizel z tramvají i metra

Po 305 letech přichází soumrak nad papírem. Ale co dál? Petr Bednařík z Katedry mediálních studií Univerzity Karlovy je pesimista. „U novin moc dobré vyhlídky nejsou. Čísla v České republice ukazují, jak se všechny deníky potýkají s poklesem prodaného nákladu. I když dělají různé soutěžní akce nebo výhodné předplatné, tak ty nástroje nezabírají. Myslím si, že směřujeme k další redukci počtu deníků,“ uvedl pro CNN Prima NEWS. Podle Bednaříka přežijí deníky, které mají hlavní příjmy z jiné oblasti podnikání.

Tento text otvírá až nostalgický snímek ČTK z roku 1961. Pražská tramvaj plná čtenářů novin. Hlavními zdroji čerstvých v té době byly noviny a rozhlas, televize teprve začínala. A nějaký deník, byť obsahově poplatný ideologii komunistického režimu, si proto na cestu do práce pořídil skoro každý. Už jen kvůli sportovním výsledkům, počasí a programu rozhlasu, kin nebo divadel. „Doba se opravdu hodně změnila. Stačí, když se ráno rozhlédnete v městské dopravě, kolik lidí tam uvidíte, že si čtou nějaký deník. Dnes už opravdu málo, když to budu brát třeba podle pražského metra. I když učím studenty žurnalistiky a mediálních studií, kteří tak mají k médiím velmi blízko, tak opravdu už moc nevidíte studenta, že by přišel do školy a měl koupený nějaký deník,“ zjistil pedagog Bednařík z pražské žurnalistiky.

Noviny jen pro elity a snoby?

Pavel Večeřa, 54letý historik se zaměřením na média z Masarykovy univerzity, v úplný zánik novin nevěří: „Dokud budou naživu příslušníci mé generace, případně bezprostředně následující, které si ještě navykly číst papírové noviny, tak se udrží. Noviny se však budou měnit.“ Podle historika budou stále více obsahovat analyticky orientované komentáře, zatímco zpráv bude ubývat.

„Budou proto logicky stále dražší a s nižšími náklady, jejich publikum bude mít elitnější charakter, a možná by do budoucna mohly noviny plnit i roli jakéhosi sociálního statusu – já na ně ještě mám, já jsem ten ´vzdělaný´, kterého zajímá v klidu pročítat analýzu nebo komentář a dále se k přečtenému vracet, a to jinou formou, než jak hltáme mediální produkty transportované digitálně.“

Realita je ale tvrdá, papírové noviny postupně zanikají na celém světě. I slavné tituly, tohle je zpráva z pátku 30. června 2023: „V pátek vyšlo po téměř 320 letech poslední vydání rakouských novin Wiener Zeitung. Jednalo se o nejstarší stále vydávaný deník na světě. Noviny Wiener Zeitung byly dlouhodobě považovány za synonymum kvalitní žurnalistiky a za součást vídeňské kavárenské kultury.“ Informace o zkáze významných evropských novin pochopitelně nevyšla v papírovém periodiku, nýbrž na webu českého veřejnoprávního rozhlasu.