Stala se první docentkou, otevřela dveře ženám. Paulová proměnila českou akademii

Milada Paulová se narodila 2. listopadu roku 1891 řediteli cukrovaru Františku Paulovi a jeho ženě Anně v malebné středočeské obci Loukov-Dařenice (tehdy ještě součást Rakouska-Uherska). Její otec byl movitý a respektovaný muž, matka pocházela z bohaté rodiny, takže start do života měla velice slibný. Již v útlém věku ji ale postihlo neštěstí.

Milada Paulová se svou matkou Annou.

Nakazila se tuberkulózou, která ji provázela a trápila po zbytek života. Na tuto nemoc pak v Miladiných třech letech zemřeli její maminka Anna a bratr Karel. Otec František tedy na výchovu své jediné dcery zůstal sám.

O malou Miladu mu pomáhala pečovat chůva Vilemína Brunclíková, se kterou žila v jedné domácnosti až do její smrti v roce 1951. Milada ji považovala za svou druhou matku, pojilo je pevné pouto a měla k ní velmi důvěrný vztah.

Vilemína Brunclíková, původně chůva a později celoživotní přítelkyně a společnice Milady Paulové. Považovala ji za svou druhou matku.

V roce 1906 přišel další zvrat –⁠ cukrovar v Dařenicích zkrachoval a její otec přišel o veškerý nemovitý majetek. S podlomeným duševním zdravím a ztrátou možnosti svou dceru materiálně zaopatřovat tak jako doposud se rozhodl s dcerou přestěhovat do Prahy. Ačkoliv jí už nemohl dopřát stejně vysoký životní standard jako z pozice ředitele cukrovaru, dělal pro její rozvoj a spokojenost maximum, neboť se stala smyslem jeho života.

Praha, centrum vzdělanosti

Praha dávala mladé Miladě možnosti, o kterých se jí v Loukově ani nesnilo. Byla bystrou a pilnou žákyní, v získávání vědomostí si vytvořila zálibu. Do roku 1907 navštěvovala Městskou vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici na Novém Městě, poté si přála studovat na soukromém dívčím gymnáziu Minerva, které jako jediné ve své době umožňovalo dívkám absolvovat maturitu. Bohužel ale bylo mimo finanční možnosti její rodiny, a proto nakonec nastoupila do Státního ženského učitelského ústavu, který byl bezplatný a poskytoval jí po studiu místo učitelky na obecné škole.

Milada Paulová v dětském věku.

Tam se také seznámila se svou dobrou přítelkyní Albínou Dratvovou, později docentkou filozofie přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a také velmi významnou postavou v boji žen za vzdělání. S Albínou sdílely vášeň ke vzdělání, vědě a výzkumu. Jako externistky společně nakonec s vyznamenáním odmaturovaly na Akademickém gymnáziu v Praze v červenci 1913. Poté půl roku pracovala jako výpomocná učitelka na chlapecké škole v Libni, načež úspěšně složila přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity (dnešní Univerzity Karlovy).

Zálibu našla ve slovanství

Během studií na univerzitě se nadchla pro otázku slovanství a jeho následného úpadku. Začala docházet na geografický a historický seminář. Ten tehdy vedl Jaroslav Bidlo, profesor východoevropské historie, který se v Miladině životě stal ústřední postavou. Vzal ji pod svá křídla a stal se jejím mentorem a také blízkým přítelem. Často navštěvovala jeho přednášky o východoevropských dějinách. Profesor Bidlo Paulovou považoval za velmi nadanou studentku. Měla jeho pozornost a uznání, běžně ji pověřoval komplikovanými úkoly, jelikož věděl, že je snadno zvládne.

Profesor východoevropských dějin na Karlo-Ferdinandově univerzitě Jaroslav Bidlo, který byl Miladě Paulové mentorem a velkou oporou.

„Pracoval s námi, vlastně se mnou, po celé další dva roky tak svědomitě a poctivě, aby nám vštípil správnou historickou metodu a ujasnil z oboru filozofie dějin jednotlivá pojetí dějinného vývoje, jakoby měl seminář plný nejnadanějších lidí,“ uvedla později Paulová o Bidlovi ve svých pamětech.

První světová válka drasticky narušila řád výuky na univerzitě, lavice se kvůli povolávacím rozkazům začaly vyprazdňovat, historický seminář měl v té době šest studentů včetně Milady. I proto měl Bidlo pro rozvoj jejího nadání více prostoru.

Od jara 1916 se pilně a cílevědomě připravovala na učitelskou zkoušku, díky které by získala způsobilost pro výuku dějepisu a zeměpisu na středních školách. 27. ledna 1918 byla na základě své disertace s názvem „Styky českých husitů s Cařihradskou církví na základě církevních poměrů byzantských“ promována jako doktorka filozofie, čímž se stala v pořadí 75. ženou na Karlo-Ferdinandově univerzitě, které se takovým úspěchem mohly pyšnit. Ve stejný den obdržela doktorát i její drahá přítelkyně Albína Dratvová. Staly se tak obě prvními ženami, které v roce 1918 obdržely doktorát. 15. května 1918 učitelskou zkoušku úspěšně složila.

Index Albíny Dratvové z Karlo-Ferdinandovy univerzity (1913)

Po zkouškách Paulovou její mentor Bidlo pobídl, aby vyzkoušela i vědeckou dráhu. Ani na moment nezaváhala, věda pro ni totiž byla srdeční záležitostí. Jak sama prohlásila ve svých pamětech: „Má touha pracovat, vyniknout v oboru historie byla tak silná, že pro mne neexistovalo nic jiného.“

Jít za vědeckou kariérou ale nebylo pro ženy v tomto období vůbec jednoduché, v cestě jí stálo mnoho překážek. Potřebovala zaměstnání, které by ji nejen finančně zabezpečilo, ale také právě umožnilo i vědeckou činnost. V září 1918 se jí podařilo získat místo zkušební kandidátky na Městském reálném gymnáziu dívčím „Krásnohorská“ v Praze, kde vyučovala zeměpis a dějepis.

V říjnu 1918 se jí naskytla jedinečná příležitost; na základě dohody profesorů Bidla, Šusty a Pekaře (kteří byli všichni představitelé tzv. Gollovy školy) se stala zástupkyní dosavadního asistenta historického semináře Josefa Dostála, který vyučoval na část úvazku i na střední škole. Poté, co v roce 2019 Dostál seminář úplně opustil, se Paulová stala asistentkou historického semináře na plný úvazek. I to byl velký krok pro postavení žen v akademickém světě. Jak prohlásila samotná Paulová: „Od 1. května 1919 jsem byla jediným asistentem – první žena na Univerzitě Karlově.“

V březnu téhož roku byla jmenována členkou správního výboru Společnosti slovanské vzájemnosti a nastoupila na místo praktikantky do Veřejné a univerzitní knihovny. Ještě měsíc předtím by to bylo nemožné, neboť Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) schválilo výnos který ženám umožňoval zaměstnání v knihovnách až 10. března 1919.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců si zamilovala

V průběhu své vědecké kariéry absolvovala Milada Paulová několik studijní pobytů. Největší vliv na ni ale zanechal ten první, při kterém zavítala do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), po roce 1929 známé také jako Království Jugoslavie. V jejím dalším profesním směřování hrál velkou roli.

Československo-jugoslávská komisi, která byla nástrojem ministerstva zahraničních věcí pro prohloubení česko-jugoslavské spolupráce, se rozhodla vyslat do Království SHS mladého historika s úkolem sepsat studii o jihoslovanském a československém odboji. Na základě Bidlova doporučení byla pro tento úkol vybrána právě Paulová. Zdálo by se, že je to skvělá příležitost, ze které by Paulová byla nadšená, ale tato mise pro ni znamenala i jistou oběť. Znamenalo to pro ni totiž přerušení plánu na studijní pobyt v Paříži u byzantologa Charlese Diehla. Profesor Bidlo ji přesvědčoval, aby Paříž prozatím nechala stranou a nabídky komise využila. Ve svých pamětech na toto dilema vzpomínala následovně:

„Vyhovím? V té chvíli se rozhodovalo mnoho v mém životě, který by se byl zcela jinak a pro mne osobně mnohem úspěšněji utvářel. Byla bych zpracovala rychle zamýšlené téma o byzantském feudalismu, rychle pronikla na mezinárodní fórum v rámci byzantologických studií, ne až po druhé válce světové, byla bych rychle dosáhla profesury a s ní postavení a výhod, zejména finančních, ale též společenských a akademických hodností, které přináší normální badatelská kariéra. Přes to nelituji a nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Rozhodla jsem se ihned. Pojedu dolů, změřím své síly v novověkých dějinách! A znovu opakuji: Nikdy jsem nelitovala a nelituji. Začalo největší dobrodružství mého života.“

18 fotografií

Do Království SHS odjela v dubnu 1920 a nakonec zůstala až do září 1921. Snažila se jihoslovanský odboj zmapovat mnohem důkladněji a šířeji. Měla unikátní schopnost snadno získávat důvěru ostatních, což se jí velmi hodilo při jednání s jihoslovanskými politiky, kteří poté pro její věc přesvědčili a zapojili i své spolupracovníky. Do studia moderních dějin československého a jihoslovanského odboje za 1. světové války se ponořila natolik, že se na nějakou dobu přestala zajímat o starší východoevropské dějiny a byzantologii. To vedlo k budoucímu rozkolu mezi ní a Bidlem, který si přál, aby se soustředila především na středověké dějiny.

Opakovaně se do království vracela na kratší studijní pobyty, během kterých dělala další rozhovory s účastníky jihoslovanského odboje a pokračovala ve sběru archivních pramenů. V roce 1924 se jí dostalo velké pocty; byla pozvána na audienci u krále Alexandra I.

Milada Paulová při příležitosti audience u krále SHS Alexandra I. (1924)

Styl práce a výzkumu Paulové byl rovněž ojedinělý; kvůli nedostatku písemných pramenů využila jako hlavní zdroj informací rozhovory s přímými účastníky popisovaných událostí, tedy metodu dnes známou jako orální historie. Její schopnost vést poučený rozhovor vypovídá o jejím výborném jazykovém vybavení. Původně zamýšlela z tohoto pobytu sepsat pouze informační brožuru, nakonec ale po svém návratu sepsala knihy, které se danou problematikou zabývali mnohem podrobněji; Tajná diplomatická hra o Jihoslavy za světové války a Jugoslavenski odbor, nejvýznamější dílo v její kariéře, které již sepisovala s pomyšlením na docenturu.

První docentka v Československu

Pro získání docentury bylo za první republiky nutné sepsat buď habilitační spis, nebo vydat rozsáhlejší studii tiskem. Žádost o udělení venia legendi (oprávnění přednášet na vysoké škole) z oboru všeobecných dějin se zaměřením na dějiny východní Evropy podala Milada Paulová 19. ledna 1925. Součástí přílohy byl životopis, doktorský diplom a tři exempláře habilitačního spisu Jugoslavenski odbor a návrh budoucích přednášek.

13. března 1925 zasedla komise ve složená z profesorského sboru, ve které zasedl i Jaroslav Bidlo. Závěrečná zpráva komise byla velmi pozitivní a její rozhodnutí bylo jednomyslné. O způsobilosti Paulové neměla sebemenší pochybnosti.

Milada Paulová, habilitační fotografie. (1925)

Kdyby Paulová v budoucnu odborně či pedagogicky selhala, byla by jako žena kritizována mnohem ostřeji než muž na stejné pozici. Všichni zúčastnění si byli vědomi toho, že se tímto rozhodnutím zaručují za její budoucí úspěšnou kariéru a Paulová je k úspěchu v podstatě zavázána, což na ni vyvíjelo obrovský tlak. Otázkou také bylo, jestli ji přijmou studenti Filozofické fakulty.

30. července 1925 MŠANO schválilo usnesení profesorského sboru, kterým byla Milada Paulová jmenována soukromou docentkou obecných dějin východní Evropy a Balkánského poloostrova na Filozofické fakultě. Byl to obrovský krok pro ženy v akademii i ve vědě.

Trnitá cesta za profesurou

Habilitovat se jako žena bylo v té době nepředstavitelným úspěchem ohromného rozměru. Mnozí by si řekli, že Milada Paulová už nemá co dokazovat. Stala se plnohodnotnou a hluboce respektovanou členkou české akademické obce. Ona ale na vavřínech neusínala a mířila stále výše; toužila po profesorském titulu. To byl další milník, kterého zatím žádná žena na československé půdě nedosáhla.

V roce 1928 vydala knihu Jihoslovanský odboj a česká Maffie, které bylo odbornou veřejností velmi pozitivně přijato. Samotná Paulová doufala, že ji Bidlo na základě tohoto díla navrhne na profesorku. Ten ji ale společně s profesorem Šustou dal jasně najevo, že to se může stát pouze když zpracuje dílo ze středověkých dějin. Paulová byla ve svém okolí známá jako tvrdohlavá žena, která si šla zarputile za svým nezávisle na tom, co si myslí ostatní. Výzvy obou profesorů ignorovala a pokračovala v práci na dějinách českého domácího odboje s přáním, že jí Bidlo a Šusta nakonec ustoupí.

V roce 1931 jí ale Děkanát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zaslal dopis, kterým ji vyzýval, aby na rok přestala psát pokračování Maffie a začala se konečně věnovat sepisováním práce ze středověkých dějin, na základě které by mohla o profesuru zažádat.

Paulovou to rozhodilo, dokonce uvažovala i o tom, že se vzdá docentury a univerzitní kariéry úplně. Navíc dostala od Bidla ultimátum; buď se začne plně věnovat středověkým dějinám, nebo bude nucen navrhnout na mimořádnou profesuru někoho jiného, a tím by zřejmě byl jeho další žák, historik Josef Macůrek. Přitom ji v korespondenci několikrát ujišťoval o tom, že chce, aby se stala jeho nástupkyní v čele katedry a že ji považuje za svého nejlepšího žáka. Sdělil jí, že pevně důvěřuje v její vědecké a akademické schopnosti, ale podle jeho názoru jimi plýtvala svým přílišným upnutím na moderní dějiny.

Přemysl Šámal, kancléř prezidenta T. G. Masaryka a později prezidenta Edvarda Beneše. Byl Miladě Paulové blízkým přítelem a významným spojencem.

Paulová sama později přiznala, že Bidlo ji již několik let žádal, aby se byzantským a středověkým dějinám věnovala více a že dobře věděla, že splnění tohoto požadavku by značně urychlilo její kariérní růst. Odmítala ale zradit své zásady a svou vášeň pro moderní dějiny. V roce 1928 se definitivně rozhodla dopsat Maffii. Oporou jí v tom byl Přemysl Šámal, šéf kanceláře prezidenta T. G. Masaryka a později i Edvarda Beneše. I díky němu měla také kontakty na další vysoké představitele československého státu, její společenské a politické kontakty byly na akademickou pracovnici poměrně široké.

Přemysla Šámala obdivovala jako hrdinu protirakouského (a později i protinacistického) odboje, měla k němu hlubokou úctu a jeho rad si považovala zřejmě ze všech nejvíce. I proto byla z jeho podpory její práce na Dějinách Maffie nadšená. Velká rána pro Paulovou přišla, když začal Šámal nakonec souznít se stanoviskem Bidla. Chtěl, aby Paulová byla šťastná a dělala to, co ji naplňuje, ale ne na úkor svého profesního i osobního života.

Paulová nakonec s těžkým srdcem přikývla na Bidlův návrh, cítila vůči němu ale zášť a trpkost, jak později popsala ve svých pamětech.

V lednu 1933 předložila práci s názvem „Význam islámu v kultuře Středomoří“. Tu ji Bidlo sice pochválil a ocenil její vysokou úroveň, ale jelikož to byla práce syntetická, požadoval po ni ještě jednu práci pramennou zabývající se vlivem čtvrtých křižáckých výprav na byzantské dějiny. Paulová byla zklamaná, zmatená a začaly ji sužovat úzkosti. Její mentor se jí snažil vysvětlit, že jedná v jejím zájmu a chce, aby její kandidatura na profesuru jakožto ženy byla nenapadnutelná. Upřímně si přál z ní učinit první ženu profesorku v Česku.

V noci 28. ledna mu napsala emotivní dopis: „Přála bych si, mluvit s Vámi – už dávno. Ale já nemohu. Já jsem v celku hrozně, úplně s nervy hotový, vyčerpaný a naprosto lítostivý člověk – já to nedokážu.“

Dále ji trápily zvěsti, že by ji ve jmenování mohli předběhnout například Flora Kleinschnitzová, Bedřich Mendl a Karel Stloukal. Nominace Kleinschnitzové ji obzvlášť pobouřila, neboť ji přišlo, že mezi jejich publikačními činnostmi je obrovský rozkol, její práci považovala za chabou a pohrdala jí. Nazývala ji „drobným článkem“.

Flora Kleinschnitzová, rivalka Milady Paulové v oblasti nominace na profesuru.

Její trápení ale nakonec vyústilo ve šťastný konec a za svou tvrdou, neutuchající píli a odhodlání sklidila ovoce.

21. srpna 1935 byla Milada Paulová jmenována mimořádnou profesorkou všeobecných dějin východní Evropy a Balkánského poloostrova na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byla potěšená tím, že její obor nezahrnoval pouze dějiny slovanských národů, ale měl širší záběr.

Na řádnou profesorku byla navržena již v roce 1939, ale to zhatila právě okupace nacistickými vojsky a celkově nepříznivá politická situace. Po násilném uzavření vysokých škol v listopadu 1939 byla poslána spolu se všemi ostatními profesory na takzvanou „dovolenou s čekatelným“. V období protektorátu pracovala v Národní radě badatelské, díky které si vydělala alespoň na živobytí. I přes náročné a svazující podmínky byla stále schopna věnovat se alespoň do jisté míry vědecké činnosti a sepsala několik děl a studií.

Řádnou profesorkou byla vlivem těchto okolností jmenována až 6. listopadu 1945, více než šest let po její prvotní nominaci, ovšem symbolicky se zpětnou platností od 28. října 1939. Došlo také ke změně jejího zaměření; už nebyla profesorkou všeobecných dějin východní Evropy a Balkánského poloostrova, ale dějin slovanských národů a byzantologie. Nakonec se tedy dá říci, že se „smířila“ se svou identitou jakožto byzantoložkou, i přes její neutuchající nadšení pro moderní dějiny.

Soumrak mimořádného života

Ihned po konci války a návratu na univerzitu vyzvala profesorský sbor, aby shromáždil historické poznatky o činnosti členů Filozofické fakulty za protektorátu. Udělala tak na základě své zkušenosti se zmapováním událostí českého a jihoslovanského odboje po první světové válce, které zůstávaly její alfou a omegou.

Mezi lety 1945 až 1947 dosáhla mnohých dalších kariérních úspěchů, byla přijata do několika prestižních vědeckých i společenských institucí a komisí.

Bidlovo přání, ač již byl dávno po smrti, se nakonec splnilo; Paulová se začala mnohem intenzivněji věnovat byzantologii a středověkým dějinám. Jedním z jejích hlavních cílů se stala přeměna akademického časopisu Byzantinoslavica, který byl od roku 1929 vydáván Slovanským ústavem.

Časopis se nikdy nedočkal mezinárodního ohlasu, se kterým byl zamýšlen. Neměl dostatek příspěvků ani odběratelů, jeho hlavním účelem se stala výměna cizích časopisů a knih, především slovanských. Paulová z něj chtěla učinit mezinárodně uznávanou byzantologickou platformu. A to se jí nakonec povedlo, neboť Byzantinoslavica vychází dodnes.

Komunistům vadil její byt

Komunistický převrat v roce 1948 Paulové výrazně jako mnohým dalším znepříjemnil život. V březnu 1948 označil Okresní národní výbor její byt za nadměrný a její trápení s tímto obtěžováním trvalo až do konce 60. let. Opakovaně se za ni ale postavily nejdůležitější vědecké orgány v zemi, jako třeba děkanát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze nebo Česká akademie věd a umění.

Paulová musela opakovaně dodávat lékařské posudky o svém horšícím se zdravotním stavu. Ke všem problémům se znovu dostala na index zakázaných knih její Maffie, takže se mohla věnovat už výhradně jenom byzantologii.

Od roku 1952 se začala potýkat s již opravdu závažnými zdravotními potížemi. V listopadu 1952 opustila redakci časopisu Byzantinoslavica z tohoto důvodu a svým nástupcem jmenovala svého kolegu Antonína Dostála, který byl svým způsobem i jejím žákem. Stala se členkou institutu N. P. Kondakova, ale kvůli podlomenému zdraví tam nevedla jinak povinný seminář.

I přes všechny komplikace pracovala i nadále, v roce 1954 se stala členkou vědecké rady Slovanského ústavu. V roce 1956 jí Státní komise pro vědecké hodnosti udělila hodnost doktorky historických věd a diplom doktorky věd (DrSc.)

V roce 1961, tedy po oslavení svých sedmdesátin, oficiálně ukončila zaměstnanecký poměr na filozofické fakultě. V tom samém roce byla zvolena čestnou prezidentkou Mezinárodní asociace byzantologických studií.

V roce 1963 vydala dílo „Balkánské války 1912–1913 a český lid“. U příležitosti jejich 75. narozenin jí prezident Antonín Novotný udělil Řád práce za celoživotní dílo v oblasti byzantských a slovanských dějin a prezidium Československé akademie věd (ČSAV) jí udělilo bronzovou plaketu za zásluhy o vědu a lidstvo.

Milada Paulová zemřela 17. ledna 1970 ve věku 78 let po dlouhém boji se zdravotními potížemi. Její život byl převratný a v oblasti historie i boje žen za rovnoprávnost nesmírně vlivný. Na její počest uděluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve spolupráci s Národním kontaktním centrem – gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd ČR od roku 2009 cenu Milady Paulové vědkyním za jejich výzkumnou a badatelskou činnost.