Císařovna ze Kbel je v Síni slávy. Po Slavii se Spartou teď s rodinou vládne v malém klubu z Prahy

Desítky let plní život Evy Haniakové fotbal. Hráčskou kariéru spojila hlavně se Slavií, trenérskou pak se Spartou. A teď učí řemeslu talenty ve Spartaku Kbely, s kterým je pupeční šňůrou spojena celá její rodina. V knize o ženském fotbale se bývalá reprezentantka dočkala titulu Císařovna. Nikoho nepřekvapí, že její jméno září mezi osobnostmi, které byly u příležitosti vyhlášení ankety Českého olympijského výboru „Trenér roku“ uvedeny do Síně slávy.

„Hodně si toho vážím. Není to ocenění jen pro mě, ale pro celý ženský fotbal. Doufám, že to pomůže jeho popularizaci. Byla jsem mile překvapená, do jaké společnosti jsem se dostala,“ prohlásila dáma, která letos v květnu oslaví sedmdesátiny. „Jsem člověk, který když něco dělá, tak se snaží, aby to bylo pořádně. Fotbalu jsem věnovala velkou část života a snažila se, aby to vždycky bylo poctivé. Největší odměnou pak je, když se k vám i po letech hlásí bývalí svěřenci i jejich rodiče,“ doplnila.

Haniaková překonala před pár lety těžkou nemoc, i tady ukázala, jaká je bojovnice. A teď plná sil v pražském Spartaku Kbely vede sedmileté chlapce. Pro mužstvo dospělých, kde je trenérem její syn Martin, předsedou klubu pak další ze synů Tomáš a vnuk se pro změnu stará o klubové stránky, peče po vítězných zápasech sladké odměny. A protože Kbely vedou pražskou A třídu, napekla se během podzimu více než dost. Tahle motivace platí už pěkných pár let a traduje se, že třeba exligista Pavel Besta, který za Kbely hrál, se často olizoval za ušima a poctivě si dopřával lahůdky od Císařovny.

Její kariéra byla spjata téměř výhradně s nejslavnějšími českými kluby Slavií a Spartou, rozdělila ji téměř přesně napůl. V sešívaném dresu hrála dvacet let a radovala se jedenáctkrát z mistrovského titulu. U konkurence pak vedla v letech 2003 až 2022 mládežnické týmy dívek. „Nikdy jsem nedělila národ na sparťany a slávisty, v pohárech fandím i Plzni nebo Slovácku. Ta rivalita mě někdy až zaráží, zvlášť u malých dětí, když rozdávám slávistické bonbóny a sparťan si je nevezme, protože to má zakázané,“ nechápe. Kdo zná její rodinu, dobře ví, že jde o pravověrné vyznavače sešívaných barev… 

Lyon posadil Slavii na kolotoč, i tak chce trenér reprezentace při losu dostat nejtěžší soupeře

Ona se ale nebála a během trenérské kariéry dlouhá léta piplala talenty ve Spartě. „Když jsem se vracela z Rakouska, oslovila mě Slavia. Nabízela tři tisíce. Za trénink čtyřikrát týdně a o víkendu zápasy? To se mi zdálo málo, tak jsem řekla ne, i když mi to bylo líto,“ neskrývá.

A pak se jí ozval bývalý reprezentační trenér Dušan Žovinec. „Naťukl mě, že na Podvinném Mlýně, kam to mám z domova kousek, trénují mladé sparťanky, jestli bych se nezašla podívat. A ono mě to chytlo, takže jsem od roku 2003 trénovala na Spartě mládež. Ale neznamenalo to, že bych na Slavii zanevřela. Mám slávistickou rodinu, moje děti se mnou jezdily od tří let na zápasy a slávisty zůstaly.“ 

Možná to tak měla i proto, že v její generaci vládla pražská Dukla a s hráči tohoto klubu v čele se Zdeňkem Nehodou a Ladislavem Vízkem se přátelila. A právě tihle dva se výraznou měrou zasloužili o to, že se po sametové revoluci vydala i Haniaková na zahraniční angažmá, do rakouského DFC Heidenreichstein. Vízek jí angažmá v Rakousku dohodil a Nehoda zase zařídil, že nemusela platit poplatek tisíc dolarů..

foto:  © SK Slavia Praha

„Kde já, máma od rodiny, bych tehdy vzala tisíc dolarů? Zdeněk Nehoda tenkrát napsal svazovému předsedovi Chvalovskému, jestli by mně to za dlouhodobou reprezentaci neprominul. A vyšlo to,“ potěšil ji zájem legend Dukly Praha. V Rakousku týmu pomohla vykopat postup do nejvyšší soutěže, ve které ženy skončily třetí a hrály finále poháru. „Dokonce mi tam udělili doživotní titul čestné kapitánky,“ potěšilo legendu ženského fotbalu. 

Je také jakousi premiantkou ženského fotbalu v Česku, jako první žena byla loni uvedena do fotbalové Síně slávy a také o ní vyšla kniha s názvem Císařovna fotbalu. „To všechno je odměna za roky, které jsem fotbalu věnovala. Měla jsem štěstí, že jsem se potkala se správnými lidmi, kteří mi leccos usnadnili, formovali mě,“ vyznala se. 

A jak v jejích očích vyznívá srovnání s mužským fotbalem? „Ve Slavii jsme nastoupily proti její staré gardě, kde byly legendy jako Plánička nebo Bican,“ vzpomíná s hrdostí. Výsledek byl neslavný, na možnost zahrát si proti legendám přesto nikdy nezapomene. „My jsme se snažily, jezdily po zadku. Oni jenom chodili a dali nám snad sedmnáct branek,“ přiznává s tím, že dívky se s chlapci mohou porovnávat tak do 12 let. Pak už ne. Dobře ví, o čem mluví. S dívčími týmy často hrála turnaje i s chlapci. I když nikdy nebyla profesionálkou a vždy měla civilní zaměstnání, na její lásce k fotbalu se nic nezměnilo a ani nezmění. Císařovna nekončí a dál jede na plný plyn.