Článek
Možná již odvracíte zrak, protože tušíte, že půjde o cosi jako mravokárné kázání, jak se rodiče mají věnovat dětem a jak… Ne. Zkusím se na proces dnes podívat poněkud jinak.
Nedávno jsem zažil zajímavou lekci. Maminka dorazila do místního hypermarketu, který je značně rozlehlý. Aby byla využita velká přístupová chodba, jsou na ní umístěny menší - rozměrově by stačily na pěkný byt! - obchůdky, často se zbožím, které sice nikdo nepotřebuje, ale přece jen ho kupuje. Není zde potřeba specifikovat blíže. Dále se tam nacházejí zábavní atrakce pro děti. Aby mohl být proveden řádný nákup, musí se projít úmyslně kolem nich. Rodiče uvedený mechanismus moc nevítají. A děti se u nabídek pochopitelně zastavují, žadoní, přesvědčují, prosí, dupou nožkou a vynucují si, aby jich mohly ke svému prospěchu využít. A nejlépe všechny!
Maminka N. si daným „kolečkem“ rovněž prošla. Zvládala ho docela úspěšně, třeba za pomoci věty - „ano, broučku, nyní si nakoupíme a až půjdeme zpátky, tak se určitě pohoupeš“. Nevím, jestli ona mladá žena ví, že východ s nákupem je na opačné straně, kdy se kolem atrakcí již nejde, protože stačí nechat košík venku. Ona ho místní služba uklidí, že? Proč se s ním zdržovat? Dítě už je neuvidí a dá pokoj. Jak chytré od rodičů. Jenže u části potomků můžeme registrovat až nečekanou cílevědomost. Pokud ovšem jde právě o ni! Třeba by tady něco šlo vysvětlit pomocí silné touhy a chuti. Od leckoho lze slyšet o procesech, když ho honí mlsná. Jak se sníží a až rozlomí vůle a kázeň. Nebo má hlavní roli paměť? Jistě bychom ji u potomků neměli podceňovat.
Jenže co když si dítě vzpomene? A právě v onen den se stalo. Pravou příčinu se asi nikdo nedozví. Paměť člověka funguje podle zvláštních okolností. Někdy se zdá, jak jsme si něco lehce zapamatovali, ale v případě potřeby se ukáže, jak jsme se mýlili. Například při zkoušení u školní tabule, v práci po příchodu nadřízeného a při či spíše po jeho dotazech atd. Některé - podle nás zbytečné - okamžiky nám naopak v paměti utkvějí velmi silně. Navíc se k nim relativně často vracíme, aniž bychom někdy sami chtěli. K uvedenému ději zřejmě došlo v našem případu. Co se stalo?
Chlapec si vzpomněl, zablýskly se mu oči, usmál se a bez dotazu se odtrhl od košíku a hbitě mířil k lodi. Nic nepomohlo volání maminky. Měl oči jen pro barevnou a zvukem lákající loďku. Mladé ženě nezbylo než dokončit peněžní vyrovnání zboží a zamířit za synkem. Kdyby bývala prodavačka při hotovostní platbě nevrátila obnos přesně, patrně by mávla rukou. Starost o dítě je přednější než pár korun českých. Mezitím asi přišla na další fintu, neboť ještě několik metrů od plavidla hlásí - „nemáme peníze, vše jsem dala paní prodavačce“. Dítě se nenechá odbýt a mluví, že si všimlo, že se platilo kartou. Těžký úděl matky na nákupu. Pak matka vytahuje další kalibr: „hm, papírovka tu je, ale drobné nemám, opravdu to, broučku, dnes nepůjde, tak snad zítra.“ Synek se nedá, se zalíbením si přístroj k houpání prohlíží, dotýká se ho a náhle ho osvítí spásná myšlenka - „můžeš jít přece rozměnit“.
Matka je mírně překvapena, jak se dostala do dalšího kola. Za snahu a za tah na branku bychom ho jistě měli pochválit. Tady stojí rodič na křižovatce. Má rezignovat, podlehnout a poslechnout? Má dítě dokonce pochválit za zkomplikování situace? Vždyť touhle dobou už mohlo být zboží v autě a mohla zasouvat klíč do zapalování a honem upalovat vstříc příštím úkolům jako výměna informací s manželem, domácí práce, večeře, příprava do školy s klukem a ještě mrknout na jeho starší sestru. Snad také stihne seriál a sklenku vína. A přitom stojí zde, má zpoždění a ještě se ocitla v napětí. A navíc má dilema.
Měla by mu vynadat, že si vymýšlí? A drobet mu pohrozit, že mu zakáže hračky? Nevím, jestli paní uvažovala, že by šlo o spolehlivou cestu, jak by se v něm snížila a možná úplně ubila tvořivost a nápaditost. Měla by ho v daném směru dokonce cvičit. Do jaké vlastně roste doby? Jaké osobní vlastnosti bude zejména potřebovat? Kdo by jí fundovaně poradil? Jenže by se tu vyskytlo moc práce. Pro jednu její kapitolu používám zkratku KVP. Znalec historie by si řekl, jakou roli tady může sehrát Košický vládní program z roku 1945. Já ovšem nabízím jiný koncept - kázeň, vůle, pokora. Pak se loďka a jí podobné může stát zajímavou výzvou.
