Roubal Vladislav – zastřelen na útěku
dne 15. 10. 1951 kolem 11. hodiny, jako místo úmrtí je uveden les. Místem posledního výkonu trestu byl tábor XII na Slavkovsku.
Vladislav Roubal – narozen: 31. 12. 1920 Semily, kmenové číslo: 014891, odsouzen Státním soudem v Praze dne 27. 4. 1951, č. j.: 2 Ts I 12/51-38 na 11 let odnětí svobody za trestný čin prorady a velezrady.
Vladislav Roubal v roce 1939 odešel do Polska, odtud přešel do Francie a po kapitulaci byl převezen do Anglie, kde nastoupil službu u letectva u 310. perutě nejprve jako mechanik, později jako pilot. Od ledna 1946 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. V druhé polovině roku 1947 se přihlásil do výběrového řízení na obsazení nově zřízeného konzulátu v Leopoldwille (Belgické Kongo). Přednostou na tomto konzulátu byl Zbyněk Roušar, se kterým byl Vladislav Roubal od počátku ve sporu.
V Belgickém Kongu žili ve ztížených životních podmínkách. Situace se dále zhoršila, když se narodila dcera a onemocněla malárií. V květnu 1949 doslal Vladislav Roubal výzvu, aby se do 48 hodin vrátil do ČSR, což odmítl pro zdravotní stav dcery. Roubal podal demisi na funkci konzulárního úředníka. Pravdou je, že se informoval na možnost žití v zahraničí u svých známých na jiných konzulátech. Od poloviny roku 1950 žil v Bruselu, kde se zdravotní stav dcery výrazně zlepšil. Žil většinou z vypůjčených peněz. Dne 2. 8. 1950 požádal Roubal o povolení k návratu s rodinou do ČSR. V listopadu 1950 je okamžitě po příletu na letiště zatčen a odsouzen (viz výše).
Vladislav Roubal byl naposledy zařazen do tábora XII na Slavkovsku, pracovně na šachtu č. 14. V noci 15. 10. 1951 se zúčastnil „legendárního útěku“ dvanácti potrestaných, z nichž se jeden z nich během útěku vrátil a de facto se postaral o předčasné vyhlášení poplachu a pronásledování zbývajících útěkářů. Jednalo se o nejkrvavější útěk v historii uranových dolů (nikoliv nejpočetnější, jak bývá také chybně označován). Bilance „honu“ na útěkáře byla tragická: pět mrtvých (mezi nimi i Vladislav Roubal), dva postřelení, dva se vzdali a dva ze slavkovského prostoru uprchli (jeden byl zastřelen či se zastřelil v místě svého bydliště, druhý zahynul při pokusu o překonání státní hranice). Při následném soudním procesu s útěkáři dostali dva z nich absolutní trest. Více viz KUKAL, Karel: Deset křížů, Praha, 2003 (druhé vydání).
Dne 16. 10. 1951 byl Dagmar Roubalové ze Stanice SVS Ostrov zaslán dopis tohoto znění: „Váš manžel byl zastřelen na útěku. Na pohřeb nejezděte.“
Dne 18. 10. 1951 se obrátila matka Albína Roubalová na kancelář prezidenta republiky s tím, že by se chtěla rozloučit s ostatky svého syna a tyto uložit do Semil. Po více než dvou měsících bylo rozhodnuto: „S ohledem na kladný poměr k lidovědemokratickémuzřízení v ČSR a pokrokovému vystupování matky jmenovaného nemáme námitek, aby se pí Roubalová mohla s pozůstatky svého syna Vlad. Roubala rozloučit a jeho urnu uložit do Semil.“, ale to již byly dávno ostatky Vladislava Roubala a s ostatními zastřelenými útěkáři pohřbeny na hřbitově v Horním Slavkově, stalo se tak dne 17. 10. 1951.
PhDr. František Bártík
1.2. 2024