Hlavní obsah

Legendární Kendy. Fotbalista, od kterého se učil i Antonín Panenka

Foto: ČTK

Záběr z utkání fotbalového olympijského turnaje 1964 mezi ČSSR a Brazílií. Uprostřed František Knebort.

Reklama

Kde František Knebort hrál, tam ho měli rádi. A poblahopřáli mu k 80. narozeninám.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pořád dobře naladěný, usměvavý, hledí na svět s optimismem. I když se i na něm osm křížků podepsalo. „Chodím třikrát týdně na dialýzu, před dvěma roky jsem přišel o jednu ledvinu,“ postěžuje si, že zdraví přece jen věkem chátrá.

Ani na fotbalové zápasy moc nechodí. „Ještě na Duklu, tam je dobrá parta,“ sleduje s dalšími veterány druholigové trápení klubu, kde zažil nejslavnější období své kariéry.

Na dobré náladě mu to však neubírá. „Vážně už osmdesát?“ odmítá stárnout. Na duchu je pořád mladík.

Básníka nikdy nepotkal

Je křtěný František, svátek slaví 4. října, v Česku tohle jméno nosí 122 910 chlapů či chlapců. On má však jedno originální, své fotbalové. Nikdo mu neřekne jinak než Kendy. „Ani nevím, kdo mi ho první přišpendlil,“ krčí rameny. „Asi někdo v Bohemce, když jsem do ní v sedmnácti přišel,“ snaží se dopátrat původu. Marně.

Je Kendy a je na to hrdý.

Ve fotbalovém prostředí ho nosí sám, v české kotlině ho však proslavila i jiná osoba: fiktivní filmařský nadšenec v sérii o básnících režiséra Dušana Kleina v podání herce Davida Matáska. „To je také skvělý Kendy,“ uznává jmenovce fotbalový internacionál.

Nikdy se spolu nesetkali. Ale všechno se dá napravit. „My Kendyové si porozumíme,“ ubezpečuje.

Dukla byla vrchol

Nejlepší fotbalové roky vyšperkované dvěma československými tituly a reprezentačními starty prožil v Dukle Praha, povinnou vojenskou prezenční službu si rozdělil do dvou částí. „Chtěli jsme ho už jako dorostence,“ prozrazuje letitý sekretář klubu Miloslav Jícha. „Ve Vyšehradu si ho vyhlédl trenér Bohumil Musil, který měl na starosti mládež,“ poodkrývá pozadí. „Ale Slavoj ho k nám nepustil, šel do Bohemky,“ vrací se Jícha k roku 1963.

Dukla mu však byla nejspíš souzená. A bylo to pro něj skvělé období. „Hlavně co se týká spoluhráčů,“ přikyvuje Knebort. „Masopust, Novák, Pluskal, Viktor, Kouba, Geleta, Jelínek, Štibrányi, Kučera, Kabát, Štrunc, Strausz, Táborský,“ výčet by mohl být skoro nekonečný. „A trenér Jaroslav Vejvoda,“ přihazuje kultovní osobu. „Byl jsem mladíček, mazáci mě vzali, bylo to úžasné,“ zavzpomíná.

Nejen na dva mistrovské tituly ale třeba i na Americký pohár, který Dukla každý rok vozila z New Yorku přes oceán do Prahy. „Najednou jsem byl v jiném světě,“ přiznává a znovu mu naskakují mrakodrapy a procházky v Central Parku.

Mohl v Dukle zůstat, ale raději zamířil v roce 1968 do Slavie Praha, která zvláštní výkonnost v té době ovšem neprokazovala. „Nevím, proč odešel,“ přemítá i po letech brankář Ivo Viktor. „Někomu ale uniforma a vojenské povinnosti neseděly,“ nabízí odpověď. „A Kendy byl takový,“ podotýká mistr Evropy 1976. Volnomyšlenkář, milovník svobody, chtělo by se dodat.

Lepší než Messi či Ronaldo

Jen dva zápasy si Knebort zapsal v československém reprezentačním týmu. Oba důležité, oba vydařené, vyšperkované gólovými zásahy. Ale pouze dva. „Mohlo jich být víc,“ připouští.

Obhájce stříbrné medaile z mistrovství světa 1962 tým Československa nezahájil kvalifikaci na šampionát 1966 v Anglii dobře, na jaře 1965 podlehl doma v Bratislavě na Tehelnom poli 0:1 Portugalsku, následovala porážka v Rumunsku stejným výsledkem.

V létě byl odvolaný trenér Václav Jíra, na podzimní duely se ujal týmu Jozef Marko. S novým koučem se objevili v nominaci noví lidé, šanci dostal i jedenadvacetiletý útočník Dukly Praha. A vedl si náramně. K výhře nad Rumunskem 3:1 přispěl jedním gólovým úderem, na demolici Turecka na jeho půdě v Istanbulu 6:0 se podílel dvěma.

V rozhodujícím střetnutí v portugalském Portu, kdy se ještě dala kvalifikace zachránit, ale domácí si pohlídali pro ně postupovou bezgólovou remízu, však nenastoupil. A pozvání už nedostal nikdy.

Poněkud podivné, když se tak dobře uvedl. „Trenér Marko začal dávat přednost slovenským hráčům,“ nachází vysvětlení. A nepovažuje to ani za křivdu. „Trnava nastupovala na své nejlepší období v historii s pěti mistrovskými tituly, hodně nahoru šel Slovan,“ uznává.

Ve statistice reprezentačních gólů však vytvořil ojedinělý zápis. Ve dvou zápasech vstřelil tři góly, což činí průměr 1,6 na utkání. V tomto ohledu je lepší než bájný Pelé, jenž při 92 startech za Brazílii a 77 góly má průměr „jen“ 0,84. A stejně tak fenoménové dnešní doby Lionel Messi (180 zápasů, 106 gólů, průměr 0,58) či Cristiano Ronaldo (205 zápasů, 128 gólů, průměr 0,62). „Tak tohle jsem si neuvědomoval,“ směje se těmto počtům Knebort. Statistiku ovšem ošidit nelze. „Potěšilo mě to,“ přijímá údaj.

Nezapomenutelné Tokio

Určité přezírání v reprezentačním A týmu si vynahradil v olympijském. Patří k týmu, který v roce 1964 – bylo mu dvacet – získal na turnaji v Tokiu stříbrné medaile.

Na jízdě týmu trenéra Rudolfa Vytlačila se podílel jediným vkladem, když v základní skupině nastoupil proti Brazílii a zažil slavnou výhru 1:0. Na lavičce soupeře seděl Vicente Feola, šlo tedy o odvetu – trenérskou – finále mistrovství světa 1962 v Chile s opačným výsledkem.

Více startů si Knebort nepřipsal. „Ani nemám medaili,“ upozorňuje, že dekorovaní byli jen hráči, kteří vyběhli v Tokiu ve finále proti Maďarsku. Ale státní příspěvek jako občan, který proslavil svou vlast, dostává. Stejně jako jiní olympijští medailisté.

František Knebort

  • Narozen 19. leden 1944, Praha
  • Hráčská kariéra: Slavoj Vyšehrad (1952-1961), Bohemians Praha (1962-1963), Dukla Praha (1963), Bohemians Praha (1964-1965), Dukla Praha (1965-1968), Slavia Praha (1968-1970), Sklo Union Teplice (1970-1972), Bohemians Praha (1972-1975), Tatra Smíchov (1975-1983).
  • Reprezentace Československa: 1965 (2/3)
  • Úspěchy: stříbro na OH 1964 v Tokiu, dvojnásobný mistr československé ligy 1963/1964 a 1965/1966

V Tokiu prožíval světové setkání sportovců plnými doušky. „Bydleli jsme s ostatními ve vesnici, chodil se dívat volejbalisty, kteří také dobyli stříbro jako my, na gymnastiky,“ připomíná čtyři zlaté Věry Čáslavské.

I hlavní město japonského císařství mohl poznat. „Dvakrát nás pustili, šli jsme do luxusní čtvrti s obchody Ginza, raději nebudu prozrazovat, jak jsme jí říkali česky,“ šibalsky se usmívá.

Panenku k míči nepustil

Zahraniční nabídka přišla jedna, přiletěla z belgického Lokerenu. „Zasadil se o ni Pepa Vacenovský, který tam trénoval,“ odkrývá zásluhu spoluhráče z Dukly. „Ale nepustili mě, neměl jsem ještě léta,“ postěžuju se na podmínku završení nejméně 30 let komunistického režimu.

Působení v nejvyšší československé soutěži začal v Bohemians a v nich ji i ukončil. „Cítil jsem, že se v Bohemce tvoří tým, který může něčeho dosáhnout,“ prozrazuje motivaci.

K budování přispíval skvělou kopací technikou, přímo vytříbenou. „Asi dar od pánaboha,“ věří v nadpozemskou sílu při nadělování talentu. Jeho přímé kopy byly tak skvostné, že mladíček a odchovanec klokanů Antonín Panenka na ně neměl nárok. „Vůbec jsem ho k nim nepustil, jen koukal a učil se,“ využíval pozice o pět let staršího spoluhráče.

Knebort skutečně byl v tomto směru výjimečný. „V Dukle jsem s ním pravidelně soutěžil na pět penalt,“ vytahuje vzájemné zápolení Viktor. „Byl jedním z mála, který vyhrával, většinou proměňoval všech pět,“ doznává hrdina zlatého evropskému týmu z roku 1976. „Přesná muška, koukal na brankáře, co udělá, neměl jsem šanci,“ připouští.

Kendy byl zkrátka jedinečný.

Reklama

Související témata:

Doporučované