Sovětskou armádu porazily v Afghánistánu také kšefty s heroinem

Vraťme se 35 let nazpět, do 2. února 1989. Afghánský Kábul opouští poslední sovětští vojáci, demoralizovaní, prolezlí hepatitidou a tyfem. Doma je nevítají jako hrdiny, přidají se k desítkám tisíc bezejmenných nešťastníků, na něž vláda v Kremlu vynaložila v letech 1979–89 více než 2,4 miliardy dolarů. Zemi zachvátí „afghánská nemoc“, obdoba americké kocoviny a deziluze z Vietnamu.

Trochu jiné Československo
Ve druhé polovině 70. let byla prestiž Moskvy na vrcholu. Po americkém průšvihu ve Vietnamu (více v boxu dole) a ropné krizi, která s rokem 1973 postihla především západní svět, nabyl Sovětský svaz dostatek sebevědomí, aby po hlavě vstoupil do záludného Afghánistánu. Nic nedbal, že tato hornatá, mezi jednotlivé národy a klany rozparcelovaná země nebyla v moderních dějinách pokořena. Naposled se o to pokusili Britové ve třetí anglo-afghánské válce v roce 1919 – a pohořeli.

„Kdybychom se bývali zaměřili na zkušenosti Britů z války v rozsáhlém a rozeklaném terénu, nezaložili bychom naši taktiku na využití motostřeleckých a tankových jednotek,“ podotkl po válce generál Boris Gromov. „Přednost měla dostat pěchota a trpělivost. Žádná plošná bombardování,“ děl velitel. Sovětská armáda se zkrátka „zapomněla“ ve schématech války v přehledném evropském prostoru a rovněž hybridním způsobu okupace, jaký předvedla i v Československu.

Vysočiny, štíty, planiny
Přesto: když od Vánoc 1979 pronikaly první sovětské výsadky do Kábulu, a ten byl rychle obsazen, jevila se situace optimisticky. Jenže, jak si o 25 let později ověřili Američané v Iráku, rychlý postup nepřátelskou orientální zemí má nejistou hodnotu.

Sovětské síly se sice v nepřátelské zemi o velikosti větší než Francie rychle vyšplhaly na 120 tisíc mužů a rozsah pěti divizí, čtyř brigád a čtyř samostatných pluků, jenomže většinu afghánského území – zvlněné vysočiny a horské planiny a štíty – ovládali mudžahedíni. Tito polovojenští muslimští fundamentalisté byli tajně vybavováni ostřelovacími puškami a raketomety americké provenience.

Na razie zapomeňte
Spojené státy, které od roku 1981 kormidloval agilní Ronald Reagan, vstoupily do konfliktu jen nepřímo – výsledná dotace 3,2 miliardy dolarů ale nakonec přesáhla tu sovětskou. Prostředky běžely do Afghánistánu bez vědomí Kongresu, přes CIA, rovnou do rukou mudžahedínů.

„Tito gentlemani jsou morálním ekvivalentem amerických otců zakladatelů.“ Pozoruhodný výrok z roku 1985 nepronesl žádný blouznivý radikál, nýbrž Ronald Reagan, s jehož vědomím probíhala další morálně zapáchající aktivita, a to obchod s afghánským heroinem.

Nyní je již dobře zmapováno, že pod ochranou CIA a pákistánské rozvědky ISI putovalo opium z polí ovládaných mudžahedíny do Pákistánu, kde se z něj zpracovával a následně distribuoval heroin. Odhaduje se, že příjmy z prodeje narkotik vynesly půl až jednu miliardu dolarů. Mimochodem, americký Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami nepodnikl v 80. letech proti obchodu s heroinem žádnou větší razii.

Ponížený Kreml na kolenou
Již od roku 1981, nejpozději 1982, muselo být sovětské generalitě zřejmé, jak problematický Afghánistán bude – Sovětům nebyl platný ani ikonický vrtulník Mi-24, i proto, že jej mudžahedíni neutralizovali neméně účinnou protizbraní, ručně odpalovaným, infračerveně naváděným raketometem FIM-92 Stinger.

Když navíc od let 1983–84 počaly počty mudžahedínů převyšovat sovětské, začalo se dobytí Afghánistánu jevit nemile utopicky. Nejpozději od roku 1986 šlo již jen o to, jak z něj vyváznout s co nejmenší ostudou. Ta se nakonec beztak konala – Kreml k definitivnímu odchodu ze země, na níž si vylámal zuby, přiměla až hrozba USA a Kanady, že Sovětům vyhladovělým z neúrody roku 1988 zastaví dodávky obilí.

Agonie Moskvy se oficiálně uzavřela 15. února 1989, za necelé tři roky se rozpadl celý Sovětský svaz.

Klidu a míru se ale nedočkal ani Afghánistán – síla mudžahedínů, kteří se v roce 1996 zformovali do hnutí Tálibán, vyústila v nárůst fundamentalismu symbolizovaného al-Káidou a Usámou bin Ládinem. Spojeným státům se jejich geopolitická hra vrátila jako bumerang.

Válka ve Vietnamu Americké síly vstoupily do války v srpnu 1964 na straně Jižního Vietnamu. V průběhu války, trvající pro USA oficiálně do ledna 1973, padlo 58 tisíc amerických vojáků. Vítězem se stal Severní Vietnam podporovaný Sovětským svazem i Čínou. V roce 1975 došlo k sjednocení Vietnamu v jeden socialistický stát.