Premiantka (Miller’s Girl) – Recenze – 30 %

(1 hlasů, průměr: 2,00 z 5)

Loading...

Americký film Premiantka je režij­ním a sce­náris­tic­kým debu­tem fil­mař­ky Jade Halley Bartlett, jenž vyprá­ví o osm­nác­ti­le­té stře­do­ško­lač­ce jmé­nem Cairo Sweet (Jenna Ortega), kte­rá začne dochá­zet na hodi­ny lite­ra­tu­ry ke zhru­ba pade­sá­ti­le­té­mu uči­te­li Jonathanovi (Martin Freeman). Ona je chyt­rá, krás­ná, sečtě­lá a spi­so­va­tel­sky nada­ná, on je sám býva­lým spi­so­va­te­lem, jemuž její zna­los­ti a schop­nos­ti impo­nu­jí, a rád by roz­ví­jel její talent. V jejich komu­ni­ka­ci se brzy začne čím dál víc pro­je­vo­vat vzá­jem­ná náklon­nost, kte­rá pře­ros­te od běž­né­ho vzta­hu mezi peda­go­gem a stu­dent­kou v něco mno­hem důvěr­něj­ší­ho, byť stá­le pla­to­nic­ké­ho. Vývoj udá­los­tí pak ale kul­mi­nu­je tím, že Cairo ode­vzdá jako semi­nár­ní prá­ci por­no­gra­fic­kou povíd­ku plnou šťav­na­tých detai­lů, její­miž pro­ta­go­nis­ty jsou oni dva.

Photo © Zac Popik / Lionsgate

Námět toho­to melod­ra­ma­tu zní jako z něja­ké­ho béč­ko­vé­ho ero­tic­ké­ho thrille­ru z 90. let, což je poměr­ně níz­ko polo­že­ná lať­ka, kte­rou se ale Premiantce navzdo­ry vět­ším ambi­cím nepo­da­ři­lo pře­kro­čit. Výsledek je totiž mís­ty tak špat­ný, až je nechtě­ně komic­ký. Ačkoli je scé­nář Premiantky původ­ním dílem, tak film cel­ko­vě půso­bí jako adap­ta­ce něja­ké­ho bra­ko­vé­ho milost­né­ho romá­nu, kte­rý se úpor­ně sna­ží tvá­řit chytře­ji, než ve sku­teč­nos­ti je (před­stav­te si Padesát odstí­nů šedi, jehož hrdi­ny jsou lite­rár­ně zna­lí a sofis­ti­ko­va­ně se vyja­dřu­jí­cí inte­lek­tu­á­lo­vé). Ona chyt­rost je pou­ze zdán­li­vá a umě­lá, při­ži­vo­va­ná v rádo­by odu­šev­ně­lých dia­lo­zích pře­hršlí poe­tic­ky zně­jí­cích při­rov­ná­ní a blá­bo­li­vých, doko­na­le nesmy­sl­ných slov­ních spo­je­ní a meta­for. V kon­tro­verz­ním pří­bě­hu o vývo­ji spo­le­čen­sky nepři­ja­tel­né­ho vzta­hu na aka­de­mic­ké půdě, jenž se sna­ží vyja­d­řo­vat k téma­tům balan­cu­jí­cím na hra­ně eti­ky, bys­te navíc čeka­li urči­tou jem­nost a fine­su, ale té se v Premiantce nedo­čká­te.

Nedočkáte se kupo­di­vu ani ero­ti­ky. Ve fil­mu není ani náznak naho­ty, o sexu se v něm pou­ze mlu­ví a jeden šes­ti­sekun­do­vý záběr na dvě líba­jí­cí se děv­ča­ta před­sta­vu­je zda­le­ka nej­od­váž­něj­ší scé­nu celé­ho sním­ku. O sou­lo­že­ní nebo o jiných sexu­ál­ních čin­nos­tech se při­tom jeho posta­vy vyja­dřu­jí poměr­ně expli­cit­ně a vul­gár­ně, čímž sle­do­vá­ní fil­mu para­dox­ně při­po­mí­ná čte­ní něja­ké ama­tér­ské ero­tic­ké povíd­ky z inter­ne­tu, v níž se také vysky­tu­jí detail­ní vzru­šu­jí­cí popi­sy a pro­ta­go­nis­té defi­no­va­ní pri­már­ně sexu­ál­ní tou­hou. O srov­na­tel­ný záži­tek se však bohu­žel jed­ná i z kva­li­ta­tiv­ní­ho hle­dis­ka.

Photo © Zac Popik / Lionsgate

Titulní pre­mi­ant­ka Cairo žije sama v honos­ném rodin­ném síd­le, její rodi­če jsou totiž coby boha­tí práv­ní­ci dlou­ho­do­bě uvá­zá­ni k pra­cov­ní­mu poby­tu na jiném kon­ti­nen­tě. Film je tu a tam dopro­vá­zen její­mi vypra­věč­ský­mi mono­lo­gy, při­po­mí­na­jí­cí­mi zápi­sy do deníč­ku. Hned zkra­je se Cairo zamýš­lí nad tím, co pro ni zna­me­ná být dospě­lá, když už jí je oněch osm­náct let. Žije kde­si v Tennessee v zapad­lém měs­teč­ku, kte­ré nesná­ší a nemů­že se dočkat, až vypad­ne do svě­ta. Není při­tom moc jas­né, co přes­ně jí v ces­to­vá­ní brá­ní, když je plno­le­tá, má zřej­mě neo­me­ze­né finan­ce a nemá nad sebou žád­ný rodi­čov­ský dozor. Některé sce­náris­tic­ké vol­by půso­bí jako záměr­ně zvo­le­né tak, aby v na pohled laci­ném fil­mu vystu­po­va­lo co nejmé­ně postav a jeho děj se mohl ode­hrá­vat v co nejmé­ně loka­cích.

Tomu je uzpů­so­be­no i pro­stře­dí ško­ly, kte­ré vyzní­vá nebý­va­le nuz­ně. Jonathan se kama­rá­dí s uči­te­lem fyzi­ky Borisem (Bashir Salahuddin), kro­mě nich ale dal­ší peda­go­go­vé ve fil­mu k vidě­ní nejsou, tak­že to sko­ro vypa­dá, jako kdy­by na ško­le nikdo jiný nevy­u­čo­val. Cairo i její jedi­nou kama­rád­ku Winnie (Gideon Adlon) nikdy nevi­dí­me na jiném před­mě­tu než na Jonathanem vyu­čo­va­né lite­ra­tu­ře. Nikdy je nevi­dí­me inter­a­go­vat s jiný­mi spo­lu­žá­ky nebo spo­lu­žač­ka­mi, ostat­ně jiní stu­den­ti a stu­dent­ky se ve fil­mu mih­nou vylo­že­ně spo­ra­dic­ky. Párkrát je řeč o škol­ním spor­tov­ním týmu, ale ten také za celý film neu­vi­dí­me. Jednou z mála výji­mek ve smys­lu scén zahr­nu­jí­cích naráz vět­ší množ­ství postav je kupří­kla­du návště­va salo­nu pořá­da­jí­cí­ho pra­vi­del­né neděl­ní čte­ní poezie, což je pasáž spa­da­jí­cí díky své­ráz­né­mu vze­zře­ní účast­ní­ků této akce do kate­go­rie nezá­měr­né sebe-parodie.

Vztahy mezi kan­to­ry a dvo­ji­cí nác­ti­le­tých stu­den­tek jsou od samé­ho začát­ku pode­zře­lé tím, že jsou ve fil­mu pre­zen­to­vá­ny poměr­ně devi­ant­ně. Obě děv­ča­ta se cho­va­jí vůči uči­te­lům svá­di­vě, s pře­hna­nou nápad­nos­tí před­vá­dě­jí las­civ­ní pohy­by a vrha­jí na ně vyzý­va­vé pohle­dy. Nikdy nejsou upo­zor­ně­ny na to, že jejich cho­vá­ní je nevhod­né, nikdy jim není nazna­če­no, že jed­na­jí přes čáru. Obě dív­ky jsou dle svých slov pan­ny a v sou­kro­mí fan­ta­zí­ru­jí výhrad­ně o sexu se svý­mi uči­te­li, nikdy je nena­pad­ne se zají­mat o své vrs­tev­ní­ky. Jonathan, jehož už nena­pl­ňu­je vyva­nu­lý sva­zek s pohr­da­vou a uště­pač­nou man­žel­kou (Dagmara Dominczyk), kte­rá na něj kvů­li prá­ci věč­ně nemá čas, si ve vzta­hu k oblí­be­né a opě­vo­va­né stu­dent­ce nezvlá­dá určit bez­peč­né hra­ni­ce. V tom­to smě­ru by měl plnit úlo­hu morál­ní­ho kom­pa­su jeho kole­ga a kama­rád Boris, leč ten také v koneč­ném důsled­ku do cho­vá­ní dívek nijak neza­sa­hu­je, a i když mu na sou­kro­mý tele­fon začnou posí­lat polo­na­hé fot­ky, tak to pře­jde bez komen­tá­ře.

V závě­reč­né tře­ti­ně se atmo­sfé­ra i žánr fil­mu mír­ně mění a dojde k pro­mě­ně i ve vzta­hu obou hlav­ních postav. Polemizuje se o tom, kdo z nich se vlast­ně nachá­zí v roli obě­ti. Z finál­ní­ho vyzně­ní fil­mu je znát, že by rád byl pozd­ním argu­men­tem v deba­tě o MeToo, ve sku­teč­nos­ti ale tomu­to téma­tu pro­ka­zu­je med­vě­dí služ­bu, když v pří­bě­hu sta­ví (ať už vědo­mě či nevě­do­mě) Cairo do pozi­ce zápor­né posta­vy. Snímek při­tom neo­pouš­tí její sub­jek­tiv­ní vypra­věč­skou per­spek­ti­vu, záro­veň ale divá­ko­vi zne­mož­ňu­je, aby s ní jak­ko­li sou­cí­til. I kvů­li tomu, že chou­los­ti­vé téma zpra­co­vá­vá ze špat­né­ho pohle­du, je závěr fil­mu vylo­že­ně pito­mý.

Photo © Zac Popik / Lionsgate

Pozitivní dojem tak zůstá­vá pře­váž­ně jen z herec­kých výko­nů pro­ta­go­nis­tů obou hlav­ních rolí, kte­ří zvlá­da­jí sebe­jis­tě vystih­nout rela­tiv­ně širo­kou šká­lu kom­pli­ko­va­ných emo­cí, a v pamě­ti nej­spíš zůsta­nou i někte­ří před­sta­vi­te­lé rolí ved­lej­ších, zejmé­na Bashir Salahuddin se svý­mi kome­di­ál­ní­mi kre­a­ce­mi. Pro Jennu Ortegu byla Premiantka pří­le­ži­tos­tí uká­zat, že zvlád­ne utáh­nout cha­rak­ter­ní hlav­ní roli v celo­ve­čer­ním sním­ku, což se potvr­di­lo. Jinak jde ale o ukáz­ko­vý pří­klad zmar­ně­né­ho poten­ci­á­lu, v němž sna­ha o pro­vo­ka­tiv­nost nará­ží na to, že se film neod­vá­ží udě­lat krok k něče­mu sku­teč­ně trou­fa­lé­mu či radi­kál­ní­mu, a tak jen neob­rat­ně klou­že po povrchu mezi kli­šo­vi­tý­mi posta­va­mi, jejichž vzá­jem­né tonu­tí v nesmě­lých citech nedo­ká­že pod­po­řit jak na emo­ci­o­nál­ní, tak na vypra­věč­ské úrov­ni.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře