Coby muže bojujícího za svobodu, demokracii a republikanismus začali Žižku jako první vnímat čeští Němci, tvrdí historik Čornej. Recenzi jeho vynikající, zatím poslední knihy Husité na Žižkově: Pomíjivá paměť pražské periferie z pera Jakuba Šofara si přečtete v příštím Reflexu, nyní se budeme věnovat Čornejovu eseji o druhém životě velkého vojevůdce, Sporům o Jana Žižku 1424–2024.
Češi mají několik slavných vojevůdců z různých dob: Albrecht z Valdštejna, Josef Václav Radecký z Radče... Ale jen jeden má u nás nejen nadživotní, ale přímo gigantickou sochu, a dokonce se mu v anketě Největší Čech podařilo probojovat mezi (jinak převažující) panovníky, umělce a intelektuály na páté místo: Jan Žižka. I v upomínku šesti set let od jeho úmrtí sepsal historik Petr Čornej (* 1951), autor jeho obsáhlého životopisu, esej o jeho druhém životě: Spory o Jana Žižku 1424–2024 (vyd. Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého).
Nebeský vrátný, Příšera ohavná
Petr Čornej přehledně ukazuje, jak příkře se názoroví oponenti v hodnocení Žižkovy postavy rozcházeli; asi více než v případě Jana Husa. Pro jedny byl vojevůdce dokonce světcem a Nebeským vrátným, pro jiné to byla naopak Příšera ohavná, jejíž vyobrazení měl Ferdinand II. Tyrolský ve své sbírce monster na zámku Ambrasu vedle zpodobnění obávaného Vlada III. Napichovače neboli Draculy. A v představách prostých věřících barokní doby se tak Žižka zřejmě i choval: v lidové fantazii byl vnímán jako nadpřirozená bytost, která se dokáže mstít dlouho po smrti, tedy skoro jako upír. Například pokud někdo odstraňoval bránu obsahující reliéf s jeho vyobrazením a zemřel při tom pod zřícenou zdí, bylo to vykládáno jako Žižkova zásvětní odplata.
Petr Čornej rekapituluje, kdo Žižku napříč staletími odmítal (konzervativci a katolíci), a naopak kdo se k němu hlásil, přičemž si ovšem jeho odkaz vykládal po svém (osvícenci, národovci, pokrokáři, socialisti, komunisté). Paradoxně se prý přitom někdy mohli odkazovat na tentýž portrét z 16. století, který jeho příznivci interpretovali jako obraz odvážného bojovníka proti smrtelným hříchům, jež se rozmohly v římské církvi. Žižkovi odpůrci naopak v postavě na plátně spatřovali krvežíznivého válečníka, který se výrazem očí a nezvyklou přilbou podobal ukrutným Turkům.
Za Žižkův obraz vděčíme Němcům
Ještě větším paradoxem je, že tohoto českého národního hrdinu, který byl chválen jako velký bojovník proti Němcům, v 19. století zásadně rehabilitovali právě zdejší Němci (což se asi týkalo i znovuobjevení mytické kněžny Libuše). Česká vlastenecká společnost, v níž hráli velkou roli katoličtí kněží, k Žižkovi totiž zprvu nezaujímala jednoznačný vztah. Zásadní změna optiky, která z něj udělala pokrokovou osobnost údajně bojující za svobodu a rovnost, demokracii, a dokonce republikanismus, vzešla od zdejších liberálních Němců. Silně romantizovaní husité tak vystupují v románech pražského rodáka Karla Herloše i v básních Moritze Hartmana a Alfréda Meissnera, pro které byl ale především součástí německých dějin.
Jako český hrdina se Žižka prosadil až v revolučním roce 1848. A ve veřejném prostoru se masově rozšířil až po rakousko-uherském vyrovnání, které zintenzivnilo státoprávní a národní požadavky Čechů: „Teprve v tomto okamžiku se Češi (byť zdaleka ne všichni) stávají, nadneseně řečeno, národem husitů.“ Vítězslav Hálek prý dokonce navrhl, aby byl Karlův most osazen plastikami Husa, Žižky, Prokopa Holého či Jiříka z Poděbrad (namísto těch barokně katolických). Návrh neprošel, ale výsledkem podobných snah bylo pojmenování nově budované pražské čtvrti Žižkovem. Jak Petr Čornej podrobněji vysvětluje i ve své knize Husité na Žižkově: Pomíjivá paměť pražské periferie (vyd. Paseka, 2023), tamní veřejná prostranství i jednotlivé domy dostávaly, především z podnětu stavebního podnikatele, radikálního mladočeského aktivisty, starosty Královských Vinohrad (před jejich rozdělením) a prvního starosty Žižkova Karla Hartiga, pojmenování odkazující k osobnostem a událostem široce chápané husitské epochy.
Husiti očima „komančů“
I později Žižku ocenili lidé, u kterých bychom to možná nečekali. Tak Karel Čapek napsal u příležitosti pětistého výročí jeho smrti celkem nekonvenčně: „Dává živější příklad tím, že rytířsky bojoval, než tím, že byl náruživým kališníkem. Nejsme nehrdinský národ a máme pouze náklonnost se pokorně omlouvat, že jsme si tu a tam dovolili být mužsky stateční.“ A Václav Havel dokonce coby prezident navštívil roku 1994 Přibyslav, kde v projevu ocenil Žižkovu vojenskou genialitu, což aktualizoval propojením s významem současné české armády. Následovala přehlídka; Havel měl totiž rád uniformy, dodává historik mírně ironicky.
Sám autor v závěru pateticky či v nadsázce uvádí: „Třeba už zanedlouho zjistím, zda mě Jan Žižka uvítá u nebeské brány, anebo se budu spolu s ním škvařit v pekle.“ V obou případech ale s Žižkou, nikoli proti němu nebo bez něj. Čornej v knize kritizuje, že po roce 1989 „odpor a nenávist vůči komunistickému režimu zatemnily řadě lidí mozek natolik, že o husitech nechtěli nic slyšet“. Nebyla to však vzhledem k okolnostem celkem předvídatelná a pochopitelná reakce? A rovněž odsuzuje soudobý „novinářský mainstream“ za to, že prý nadále „vede válku proti údajně přetrvávající komunistické interpretaci husitství“. Bohužel mnozí skutečně nic nevědí o Josefu Pekařovi (nebo Jaroslavu Durychovi) a ani už vědět nebudou, šlechtu stále vidí prizmatem Krkonošských pohádek a Žižku optikou Vávrových filmových záběrů.
Při pohledu do dnešních médií se setkáme s širokou škálou názorů na Žižku a nezdá se, že by jeden z nich drtivě převažoval. Některé jsou vyhrocené, jiné hledají smír. A týká se to i veřejných aktů. Například u obce Nekmíř, u níž se odehrálo první větší střetnutí, v němž husitským vojskům velel Jan Žižka, se má na popud občanů vybudovat památník jak za padlé katolíky, tak za husity. Každopádně Čornejova kniha může pomoci hledat cesty, jak se zbavovat oněch extrémních hodnocení Žižkovy postavy. A také jak se smiřovat s rozpory a traumaty, které naše dějiny provázely.
