Zavírá obchoďák Kotva. Když v roce 1975 začínal, Husák se prodavaček ptal: Fakt to umíte?

Venku vlezlá zima, déšť se sněhovou břečkou, nedočkavě podupávající davy lidí hlídané zelenými vojenskými uniformami. Uvnitř blahosklonně pokyvující, tesilem oděná delegace nejvyšších soudruhů země v čele s Antonínem Kapkem. Kolem nich nablýskaná hojnost; na poměry normalizace nevídaná. Chvíli poté, jen co se dole v přízemí oficiálně otevřely dveře, také všudypřítomné bláto rozšlapané po podlaze; tak symbolické pro dobu umazanou od deziluze, rezignace a profízlované šedi.

ČTĚTE TAKÉ: Bárta: Naše civilizace stojí na rozhraní. Budeme se muset o sebe postarat mnohem více sami

Bylo 10. února 1975.

Den, kdy Praha zatajila dech, protože provoz zahájila Kotva.

Učiněné zjevení, prý jeden z pěti největších obchodních domů Evropy. Novodobý chrám, který měl obyvatele okupovaného Československa přesvědčit, že žijí ve šťastných časech.

Byla u toho i Jitka Dvořáková, prodavačka a vedoucí sektoru s textilem, která se už před zahájením provozu podílela na náboru zaměstnanců.

„Pro mě bylo otevření Kotvy zázrakem. Skutečně, bez přehánění,“ vyprávěla po letech, když už měla na dohled devadesátku. „Byla to úplně jiná doba, pro dnešní mladé nepředstavitelná. Vezměte si, že v začátcích přišel prezident Husák a úzkostlivě se nás a našich šéfů ptal: ‚Opravdu víte, jak se to má dělat? Umíte to?‘ Ona to byla převratná novinka. Jistě, obchodní domy existovaly už před tím. Jenže nebyly tak velké, nenabízely toho tolik. A volný prodej tu vůbec nebyl zvykem. Lidi na to proto zírali s otevřenou pusou. Když jel potom někdo z vesnice na výlet do Prahy, kromě Hradu se skoro vždy chodilo i do Kotvy.“

Její vyprávění je už tak trochu jako film pro pamětníky.

V 70. a 80. letech pracovalo v Kotvě 1 700 prodavačů, každý den měli na starost 75 tisíc zákazníků. Na 22 tisících metrech čtverečních panoval čilý ruch, mezi 270 malými obchodními jednotkami se nadšeně prodírali návštěvníci nejen z celého Československa, ale i mnohých spřátelených socialistických krajin.

Jenže po revoluci význam Kotvy upadl, nedokázala konkurovat nadnárodním řetězcům. Lidé si navykli chodit jinam. Zdejší ruch pozvolna slábl, až na některých patrech ustal úplně.

Když už jsme tedy v tom chrámu, sluší se to popsat stylově: dokonáno jest.

Slavná Kotva od 1. února zavírá, minimálně tři roky bude v jejích prostorách probíhat kompletní rekonstrukce. Co přijde pak, bůh suď.

Fronty na kolíčky a na jar

Vzpomínání paní Jitky, samo o sobě několik let staré, zpětně opravdu připomíná listování zaprášeným albem s černobílými fotografiemi.

Z některých obrázků dýchá příjemná nostalgie.

„Vstoupil jste a hrála hudba, zněl příjemný komentář, viděl jste výtahy, jezdící schody, první velké podzemní garáže, klimatizaci, pro zaměstnance byla připravena výtečná jídelna, kadeřnictví, praktický lékař, později i fitko.“

Z jiných je hned patrné, že 70. léta měla v Husákově kleci od idylky daleko.

I od slibovaného přepychu.

„Pamatuji si ty fronty, když přivezli velkou várku pekáčů, se kterými děti bobují v zimě ze stráně. To byly davy! Pekáče patřily k velmi nedostatkovému zboží. Samozřejmě brzy došly, tak se lidem muselo vysvětlovat, aby přišli až za týden, kdy je snad zase budeme mít. To víte, že si zákazníci stěžovali. Nedostatkové byly i kolíčky na prádlo. Nebo toaletní papír. A jar! Prodavačka z drogerie ho radši prodávala samostatně přímo před Kotvou, aby se lidi v baráku nemotali, když nic jiného nechtěli.“

Bláznivé bylo i to, když došla kola.

„Do třetího patra, kde bývalo cyklistické oddělení, se najednou nahrnulo neuvěřitelné množství Vietnamců. Nechápu jak, ale vždycky přesně věděli, kdy nám ta kola přijdou! Houfovali se už od rána. Když jsem synovi chtěla jako odměnu za školu koupit favorita, musela jsem si přivstat a kolegyni poprosit, aby mi tam jedno kolo nechala, že si pro něj přijdu.“

Novinka jménem pokladny

Člověk snadno zapomíná, co mu ještě včera bralo dech. Dvořáková se třeba i po desetiletích smála, že jejím kolegyním trvalo, než se naučily pracovat s jistou ohromující novinkou: s pokladnou, která přesně ukazovala, kolik mají zákazníkovi vrátit na větší částku.

„Dnes se to zdá jako malichernost, ale tehdy to holkám trvalo třeba i několik let, než si tuhle technickou modernu úplně osvojily. Trable nám ale způsobovaly i jiné věci – například nedokonalé regály, za které nám zcela běžně zapadávaly senzační varnsdorfské punčochy. Když jste jel po eskalátorech, pěkně jste je popadané za těmi regály viděl,“ vybavila si.

V Kotvě podle ní nebylo za Husáka lepší zboží než jinde, spíš se ho sem dostalo o něco víc. Proto se tenhle obchodní dům na dohled od Prašné brány stal ikonou, kolem níž se omotávaly i fantastické mýty. Jako když jednou Prahou proletěla zaručená šuškanda, že se u náměstí Republiky objevil sortiment ze Švédska.

To byla mela!

Přitom k ničemu; zákazníci na pultech Kotvy i tentokrát viděli v drtivé většině až na výjimky zas jen zboží s nápisem MADE IN CZECHOSLOVAKIA.

I s ním byly ostatně potíže.

„Problémy jsme měli třeba s Jitexem Písek. Nemohli jsme je přesvědčit, že zákazníci chtějí oblečení i jiné barvy než tu jednu pořád dokola,“ řekla Dvořáková.

Těžko srovnávat jednotlivé éry, na něco bychom si dnes už zvykali těžko. V 21. století jsou velká nákupní centra otevřená i přes noc, v sedmdesátkách byla Kotva každou neděli zavřená. Bylo tam zboží vystavené a – sem tam, ne pro každého – i podpultové. Sama budova uprostřed historické zástavby je sice i teď považována za brutalistický skvost, historik Zdeněk Lukeš ji dokonce označil za jedničku v žebříčku tuzemské socialistické architektury, pokud by však záleželo na minulém režimu, její tvůrci Věra a Vladimír Machoninovi by zůstali zapomenuti; u komunistů byli totiž v nemilosti.

„Kotva přitom reprezentuje na vysoké úrovni českou architekturu první poloviny 70. let,“ řekl uznale historik Rostislav Švácha.

Než jí čas vzal šmrnc, Kotva bývala exoticky svůdnou tanečnicí, ráda se tvářila nedosažitelně. Jenže někdy to celé byla jen taková hra. Ano, její regály se sice na rozdíl od jiných normalizačních obchodů prohýbaly pod spoustou zboží, nezřídka však šlo o věci, o něž mezi lidmi nebyl vůbec žádný zájem.

„Situace ve druhé polovině 70. let se navíc zřetelně zhoršila, především kvůli celosvětové energetické krizi,“ vysvětloval pro web rozhlas.cz historik Martin Franc. „Vyčerpal se také původní investiční potenciál a Husákovo vedení se obávalo jít cestou výraznějšího zadlužování jako v Polsku. Hospodářský růst narazil na své limity a odvážnější návrhy na řešení ekonomických problémů z konce 60. let se nikdo neodvážil realizovat.“

Rande s vojáčky

A přece Jitka Dvořáková zůstala na Kotvu jednou provždy hrdá.

I kvůli vzpomínkám, vybízejícím k úsměvu bez ohledu na mocipány, kteří lidem nakazovali, co mohou a nemohou. Kteří – jako třeba právě Kapek – do země beze studu zvali cizí armády.

Takhle se bývalá vedoucí i po letech smála tomu, proč musela půl roku před otevřením odmítnout mezi 800 uchazečkami o místo v textilu jednu konkrétní slečnu. Dívka totiž Dvořákové přiznala, že má v životopisu výrazný škraloup.

„Špitla, že byla ve vězení kvůli prostituci. Váhala jsem, ale šéfové mi říkali: ‚Ne, tu neberte. Ještě by se vám to tady rozmohlo.‘“

Jiné dámy dosáhly svého. A získané pozice v Kotvě si vážily.

Někdy i z docela nečekaných důvodů.

„Hodně prodavaček bylo ze Slovenska, bydlely na ubytovně v Košířích. A sjednávaly si rande přímo z oken Kotvy. Naproti přes ulici totiž stála kasárna, a tak od nás bylo vidět až na kavalce vojáků,“ vzpomínala Dvořáková. „Jeden z našich šéfů děvčata upozorňoval: ‚Když už si s nimi dáváte schůzku, tak prosím vás, scházejte se před Kotvou. Uvnitř jsou takové návaly, že byste se nikdy nenašli.‘“

Jsou dějiny velké, do kterých patří Husák s Kapkem. A pak ty malé, s maminkami snícími v nekonečné frontě o kolíčcích na prádlo, s mladými prodavačkami pokukujícími po vojáčcích.

Kotva je knihou, do níž se zapsalo obojí.

Knihou, s níž může zmizet mnohem víc, než se možná zdá.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Fiasko Hřibových nejdelších trolejbusů za půl miliardy. Nabourají samy do sebe, smějí se lidé