MILAN BLAHYNKA

Snad se nemýlím, mám-li za to, že autor mysliveckých, chovatelských a lesní přírodu invenčně ochranitelských povídek a románů Aleš Dostál svým románem ZDIVOČELÍ (nakladatelství Jiří Nosek-Klika, Praha 2023; obálka a ilustrace Věra Hlaváčová, 208 s.), poprvé přichází se sci-fi, s dějem od pondělí 6. září 2032 do pátku 15. dubna 2033, tedy z budoucnosti nepříliš vzdálené. Ne však poprvé, ale naopak jako téměř vždy a možná ještě víc než kdykoli doposud je děj vyhrocen polemicky, tentokrát proti aplikaci jedné ze směrnic Evropské unie; tu si česká vláda, v příštím deceniu ještě papežštější než (momentálně bruselský) papež, vzala za své dogma a zřídila Ústav pro rewilding v České republice se sídlem v Olomouci, lidsky řečeno Ústav pro znovuzdivočení části přírody. Krásná idea návratu k panenské přírodě, jež nadchla možná polovinu populace, a tím společnost u nás nově přerozdělila, vyústila v absurdní situaci: zákonem přísně chránění vlci se už přemnožili, ve vymezených zónách již zlikvidovali všechnu „nepůvodní“ spárkatou zvěř, „vysokou“, kopytníky, údajně ničící lesy, a protože vlci „trávu nežerou“ a „les je prázdný jako vyžraná špajzka“, začínají se vrhat za masitou potravou i přes a pod důmyslně zřizované ploty a jiné bariéry oblastí prozatím vyňatých z plánů znovuzdivočení a je jen otázka času, kdy už útoky vlčích smeček na lidi nebude možno vydávat za ojedinělé.

Aleš Dostál měl šťastnou ruku, když ústřední postavou románu učinil „docenta aplikované ekologie“ sedmatřicetiletého Rostislava Kadeřábka, který programu zdivočení „propadl už ve svých dvaceti“, kdy se dověděl, že „Evropská komise jej připravuje. (…) Bylo mu dvacet a jeho život získal jasný cíl.“ Na přání ministryně životního prostředí založil Ústav pro znovuzdivočení a stal se jeho ředitelem a pustil se do „velkolepého projektu“ Pyrenejský koridor. Ten měl vést ke spojení vlčích populací iberijské, lužické, alpské a karpatské. Rostislavovi, ověnčenému tituly RNDr., Ph.D. a docent, začalo se říkat „docent Vlk“. Měl však štěstí, přimkla se k němu Vulpes, ing. Kateřina Dvořáková, Ph.D., rudovláska, které pro nádhernou rez jejích dlouhých vlasů začal říkat „lištičko“ a která, importérka podobně chráněných medvědů do našich lesů, stala se jeho družkou a zástupkyní. Latinský název lišky obecné Vulpes pohnul Kateřinu, aby ochránce vlků nazývala Canis, a tak se oslovovali Vulpi a Cani; ve dvou se jim lépe táhlo prosazovat zdivočení. Neochvějně přesvědčeni o něm jako záruce šťastné budoucnosti statečně čelili mysliveckému světu, z něhož vzešli, docent Vlk svým rodičům a přátelům z mládí, Vulpes jako jeho opora i ve dnech, kdy po mimořádně horkém a dlouhém létu krajinu zalehla neprostupná mlha a pak na ni udeřily kruté mrazy a spousty sněhu.

Dostál měl opět šťastnou ruku, když nedal dvojici vystřízlivět, ani když vláda až devótně oddaná programu znovuzdivočení padla, a tak román úspěšně zobrazuje nepoučitelnost rytířů domnělého pokroku a nebezpečí z jejich tvrdošíjnosti hodné lepší věci. Nebyl by to však autor, jehož celoživotní dílo je oddáno probouzení zájmu a péče o lepší budoucnost naší přírody, aby i do tohoto příběhu nevepsal naději. Tu zosobňuje Kateřinina dcera Petra (nomen omen: ty jsi Petr, to je, skála, na níž…), díky níž příběh, který se mohl jevit jako konflikt zkostnatělého – byť v mnohém moudrého – stáří a průbojného, dynamického mládí, napovídá nástup jiného, vskutku odpovědného, i když ještě tápajícího mládí.

Dostálovi Zdivočelí nemohou nepřipomenout Čapkovu Válku s mloky. České, moravské a snad dosud i slezské lesy oplývají množstvím spárkaté zvěře, jejímž možná největším nepřítelem je automobily obrněný člověk; každodenní zprávy zaznamenávají četné smrtelné střety s laněmi, divočáky, danělami. Kdyby se program rewildingu, znovuzdivočení přírody, prosadil, čekala by nás ukrutná válka s vlky. Je Dostálovo varování předčasné? V době anomálií nejen klimatických, jaké jsme zažili právě letos, v roce vydání Dostálova románu, je možné téměř vše, natož v deseti dalších letech.

Čtivost Dostálova románu stupňují různá, i nevyslovená jména z dneška, např. v odstavci o příjemné tváří románové ministryně, doktorky Škubalové, jejíž „naducaný obličej orámovaný blond vlasy připomínal tvář někdejší prezidentky Slovenské republiky“, dále citování třeba Oty Pavla i naopak argumentu „docenta Vlka“, že rewilding „schválil Evropský parlament, obě komory našeho, podepsal to Pavel,“ na niž moudrá matka hlavní postavy poznamená „Petr nebo Pavel…“ Aleš Dostál, jak je vidět, přímo jiskří ironií, jaká si bere na mušku také pravidelně nepřiznávanou a dobře maskovanou cenzuru:

„Je pravdou, že když se kolem roku 22 na Facebooku objevila fotografie vlky ožrané mrtvoly (…), někdo ji brzy stáhl. Nebyla to cenzura, ale kvůli neetickému pohledu na zbytky těla, z kterého zůstal jen hrudní koš s trčícími žebry a gumové holínky na zbytcích končetin.“

Davy fascinující myšlenka, že si nejlépe pomůže příroda sama, která při bezhlavé aplikaci hrozí válkou s vlky a medvědy, až příliš připomíná dominantní heslo zglobalizované části soudobého světa, heslo, že všecky problémy vyřeší volný, ničím neregulovaný trh. A tak se Zdivočelí jeví jako – nezáleží na tom, zda autorem zamýšlená, anebo nikoli – metafora hrozící zkázy světa ničím neomezovaného volného trhu.