Článek
Takové, jakým byl ve svém životě i on sám. Osobně si nejvíc považoval své role hokynáře ve filmu Kluci na řece, který vznikl ve spolupráci s jeho přítelem Vladislavem Vančurou. Ten mezi prvními intelektuály vstoupil do KSČ.
Kdy vstoupil Jindřich Plachta se neví. Měl silné sociální cítění. Byl celý život nadšeným komunistou a ve své naivní víře, že co komunista, to slušný člověk setrval až do smrti. On sám slušným člověkem byl a mnohokrát to prokázal. Jiní soudruzi na tom byli ovšem poněkud jinak…
Byl i velký rusofil. Jako malý chlapec žil s rodiči v letech 1910-11 v tehdy ruském Bachmutu a zde získal k ruskému národu velmi pozitivní vztah. A i ten mu vydržel.
Jeho blízký přítel Vančura byl oficiálním členem české delegace a účastnil se oslav 10. výročí VŘSR. Z Ruska se vrátil a z toho co viděl byl v šoku. Hladomor, utlačování a systém, ve kterém lidský život nemá cenu. Ze své komunistické víry byl vyléčen a z KSČ vystoupil.
Se svým přítelem Plachtou o tom musel Vančura jistě mluvit. Byl to jeho blízký přítel, jezdili spolu na výlety i na společné dovolené. Proč jeho zkušenost neovlivnila Plachtu se neví. Nechtěl tomu věřit? Zůstal komunismu a rusofilství věrný. Už je jen teoretická otázka, jak by jeho naivní víru ovlivnil vykonstruovaný proces a smrt na popravišti Rudolfa Slánského - bývalého generálního tajemníka KSČ a především jeho přítele, kterého znal od dětských let.
Jindřich Plachta zemřel v roce 1951 a této „léčby“ se nedožil. Kdoví, zda by pochopil, že ne každý komunista je slušný, a věřil by ve zradu Slánského. On sám se snažil chovat podle své naivní komunistické víry. Odmítl dědictví po otci, který vlastnil v Plzni činžovní dům. Na smrt nemocný a zklamaný otec mu ještě z nemocnice psal, že nic neukradl, nikoho nevykořisťoval a na vše si vydělal. Vše marné. Komunista Plachta měl pocit, že koná správně.
Ten samý pocit jistě měl i při svých dobrovolných brigádách kam chodil budovat komunismus. Fáral i do dolů. Jeho víra nepomohla jeho chatrnému zdraví, pro které bylo brigádnické budování komunismu velkou zátěží a zemřel ve věku pouhých 52 let.
Zemřel jako naivní, ale slušný člověk. Za okupace se nezašpinil s nacisty, pomáhal ženě svého přítele Vančury, který byl nacisty popraven, a slušně se zachoval i po válce. Svědčil i k nelibosti soudruhů ve prospěch šéfa Barrandova M. Havla, který byl nařčen z kolaborace.
Jeho předčasná smrt byla velká škoda pro českou kulturu, kterou mohl obohatit spoustou dalších nezapomenutelných rolí. A především se mohl dožít toho, aby viděl jak to s tím budováním komunismu nakonec dopadlo a v roce 1968 by ho jistě přešlo i rusofilství…
