Anna Beata Háblová: Boomeři a sněhové vločky
Začátkem tohoto roku mě oslovil literární obtýdeník Tvar, zda-li bych mu nepřispěla do ankety názorem na otázku, je-li humor na úkor druhých věc chtěná, či nikoliv. Odpověděla jsem, že zakazovat dělání si srandy z ostatních je stejně nesmyslné, jako nesmět někoho upozornit na to, že má na bradě zbytek od snídaně. Pak se mi ale celá ta záležitost rozležela v hlavě.
Téma humoru se v českém mediálním prostředí začalo oprašovat od té doby, co se jeden z pedagogů umělecké školy rozhodl svoji funkci opustit.
Čtěte také
Ke svému odchodu vydal prohlášení, ve kterém si mimo jiné stěžuje na vyžadování hyperkorektnosti ze strany svého studentstva. Tento dopis zvedl velkou míru podpory mezi generací čtyřicet plus. Ta mladší dlouho nebyla slyšet, dokud média neoslovila jednu ze studentek, která přispěla pohledem i z druhé strany.
To vše vygenerovalo otázku, zda-li by měl být humor nějak regulován, či nikoliv. Humor totiž umí být dvojsečný. Na jednu stranu dokáže odlehčit situaci a učí nás nebrat se vážně. Na tu druhou ale umí i zraňovat. A pokud se dotčený ozve, riskuje, že bude označen za suchara.
Čtěte také
Míra toho, co nám ještě přijde vtipné a co ne, se s dobou mění. To, co mohlo být humorné před dvaceti lety, už dnes být vtipné nemusí. Nejen kvůli měnícím se podmínkám, ale i schopnosti či neschopnosti naladit se na ducha doby. V této kauze tedy více než cokoliv jiného vidím generační spor mezi úspěšným umělcem, kterého rychlá doba sesazuje ze svého hřbetu a mladými studentkami, které se už umí ozvat.
Generační propast je situace, která se v dějinách lidstva objevuje v časech, kdy se celá společnost ocitá na prahu velkých změn. Jedním z příkladů je i národní obrození, během kterého spolu dost výrazně nesouzněli staročeši a mladočeši. Staročeši sice chtěli získat větší autonomii pro české země, ale neusilovali o samostatnost. Naproti tomu mladočeši, inspirovaní francouzským liberalismem, byli radikálnější a odmítali kompromisy s rakouskou vládou.
Čtěte také
I to je určitá paralela mezi dnešními boomery a generací sněhových vloček, jak se v médiích říká těm narozeným zhruba po roce devadesát pět. Ta první skupina už se sice naučila přijmout existenci klimatické krize, ta druhá ale volá po radikálnějších opatřeních. Starší generace sice uznává, že bychom se navzájem neměli urážet, ale ta mladší vyžaduje rovnoprávnost na mnohem více úrovních.
Tento rozpor není ničím novým, a vychází z celkem obvyklých schémat, kdy ten, kdo je zkušenější, je i opatrnější a rád setrvá ve vyjetých kolejích. A ten, kdo toho ještě moc nezažil, dokáže být idealistou a toužit po větších změnách.
Čtěte také
V této situaci ale nejde o to říct, která strana má pravdu a která ne. Pro fungování celku, pro běh celé společnosti, je potřeba obou stran, obou protichůdných energií. Vše se mi tedy zdá být v pořádku až na jednu věc. Na to, jak se oba tábory navzájem pojmenovávají. Jsou tady ti nudní a trapní boomeři, a jsou tady ty přecitlivělé sněhové vločky, které nic nevydrží. Ale opravdu? Je tohle nutné? Pojďme si ta přídavná jména trochu přenastavit.
Ano, je tady generační rozdíl. Je tady zkušenější a životem uvláčená starší generace, a pak je tady generace mladší – odvážná a potřebně citlivá. Pojďme se sobě navzájem nevysmívat. Pojďme být k sobě laskavější. Protože nežijeme v kůži toho druhého. Nemáme při pohledu na svět tu opačnou perspektivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
