Já jsem se tak strašně nadřel.... Hommage mému bratrovi

Dlouho jsem si kladla otázky, jak to, že dělnické profese, třeba paní uklízečky, ale i jiná povolání, tak často onemocní a jsou třeba půl roku doma, to se opakuje několik let a jedním z dalších scénářů je, že daná osoba je propuštěna nebo odchází do invalidního důchodu.

Jenže tímto se stává mnohem závislejší na solidárním systému sociálního a zdravotního pojištění.

Je to nutné? Nešlo by dělnickým profesím nadimenzovat zátěž v práci tak, aby jejich pracovní doba nebyla jednou "osmihodinovou hodinou aerobiku" nebo nepřetržitou honičkou... po které je potřeba hodně, hodně, ale opravdu hodně odpočívat?

Co mě opravňuje k této úvaze? 

Měla jsem bratra. Ano, minulý čas znamená minulost. Umřel. Mladý, nevinný a ... udřený a sedřený. Nestihla jsem mu pomoci, byla jsem sama "jelimánek", jak říkával náš dědeček a také jsem se musela naučit orientovat v životě.

Na rozdíl od něj jsem se ale vzepřela "dřít", makat a pracovat jako on. Pracoval od 17 let do cca 25 let. Déle se toto vypětí nedalo vydržet a onemocněl. Pak byl v invalidním důchodu a ještě po 15 let letech říkal: "Já jsem se tak nadřel..." Tak silné bylo trauma v něm, že ani 15 let invalidního důchodu to nemohlo uzdravit.

Jedna lékařka na jednom workshopu říkala: "Nikdy se neobětujte!" a myslela tím převážně na maminky, které doma usilovně pracují a pak vyčítají dětem i všem okolo, jak se pro ně obětují. A taková zralá odpověď je: Mami, už se prosím tě neobětuj. My ty buchty navíc nepotřebujeme. Nepotřebujeme ani, abys vysávala dvakrát víc, než je potřeba. Hlavně buď tady s námi a žij..

Platí to ale i pro nás ostatní a také v pracovním procesu. Pochopitelně eticky, ne bez konsensu nadřízených a managementu.

Proto myslím na všechny dělnické profese, i na svého bratra, který byl také v práci šikanován. Chlapi ho hecovali, aby jako pomocný stavební dělník tahal těžké betonové kusy a sami se na něj jen dívali a posilovali se u toho alkoholem, zatímco on alkohol nepil vůbec.

Pracujme tak, abychom měli pocit, že vydržíme do důchodu. Práce nemá být osmihodinová honička, v níž se člověk ani nezastaví. 

Při studiích v Německu mě zarazilo to, že např. když se u nás v Česku každý honil a hnal, v lékárně, kolem které jsem denně chodila, pracovalo mnohem víc lidí a klidně a důstojně doplňovali zboží.

To stejné v restauraci. Číšníci a servírky měli kolem oděvu dlouhý plášť a vůbec "nekmitali", ale klidně a důstojně procházeli, usmívali se a všechno stíhali. A to jsem si říkala, to chápu, že se dá vydržet do důchodu. A ve stejné době se hovořilo o tom, že Německo má vyšší produktivitu práce než Čechy. No asi také proto, že lidé pracují klidně a vytrvale, nejsou pak nemocní a nechodí do invalidního důchodu.

Možná bychom se mohli a měli inspirovat také tempem práce u našich sousedů v Německu a Rakousku - tak, jak jsme to mnozí osobně zažili. A pak můžeme hovořit o lidské důstojnosti a o kráse práce.

Držím palce. Jsme přece lidé.