Zpět na výpis článků

Fantastické divadlo na hraně korektnosti

William Shakespeare, mafie, pašování kokainu a lidé se speciálními potřebami na jednom místě? To všechno nabídlo divákům Moravské divadlo Olomouc ve své inscenaci Fantastické divadlo od současného izraelského dramatika a herce Gura Korena. Ten ji napsal v roce 2014 a ihned s ní sklidil úspěch, například v podobě ceny izraelské Divadelní akademie za hru roku. Postupem času byl text přeložil do několika jazyků a inscenován takřka po celém světě. Do angličtiny se nejčastěji překládá jako Disabled (Postižení) či Impaired (Znevýhodnění), česká premiéra pak proběhla v Městském divadle Kladno pod názvem Neúp!ní. Česká divadla se zřejmě příliš explicitního titulu zalekla a Moravské divadlo tak tuto absurdní černou komedii v režii Terezy Říhové uvedlo pod neofenzivním názvem Fantastické divadlo.

V úvodu představení se dozvídáme, že rodina Giornova již po tři generace obchoduje s tvrdými drogami. S jejich aktuální zakázkou v Makedonii jsou ale problémy. Jak tedy do Makedonie propašovat pět kilo kokainu? Když už mafiáni vyzkoušeli takřka všechno, objeví se u jejich dveří dva herci „Fantastického divadla“, což je, jak se sami představují, divadelní soubor, jehož členové jsou výhradně osoby s fyzickým či mentálním hendikepem. Momentálně nacvičují Romea a Julii na makedonský divadelní amatérský festival. Vzhledem ke škrtům v rozpočtu ministerstva ale hrozí, že nikam nepojedou, a tak vybírají peněžní prostředky, kde se dá. V tu chvíli dostane Toby (Zdeněk Julina), jenž je hlavou rodiny, nápad, jak vyhovět oběma stranám. Stane se producentem divadelního spolku a hodlá s ním jet na festival do Makedonie, cesta má být ovšem jen zástěrkou, aby zde konečně mohl uzavřít svůj obchod. Jenže věci se začnou komplikovat a do toho všeho se ještě připlete láska, která situaci rozhodně nezpřehlední.

Vedle linky Giornovy rodiny se velká pozornost dostává také spolku Fantastické divadlo, který je, jak už bylo řečeno, dosti charakteristický svým složením. Každý z jeho sedmi členů má navíc diametrálně odlišné specifické potřeby (od nevidomosti a němoty po poruchy autistického spektra), což je v takových skupinách v reálu pochopitelně spíše ojedinělé, ovšem v rámci dramatického děje má toto řešení funkci jakéhosi „zesílení“ představy znevýhodněných herců. Zároveň tato „různorodost postižení“ může vytvářet komický efekt, kdy už ale inscenace zároveň začíná bruslit na hraně etického problému, jak bude řečeno dále. Vedení takto rozmanité drama-terapeutické skupiny každopádně působí dosti náročně, o čemž se přesvědčuje i režisérka Olívie Levy v podání Jany Posníkové. Někdy je těžké se se členy souboru vůbec domluvit… Inscenace tento moment reflektuje prostřednictvím ozvláštnění ve formě titulků nad jevištěm, které překládají “promluvy” němé Niny v podání Venduly Novákové, která se mimochodem kvůli roli opravdu naučila základy české znakové řeči. V tomto ohledu je možné ocenit také zpracování programu k inscenaci, do nějž dramaturg Patrik Boušek zakomponoval i slovníček několika pojmů ze znakové řeči, a tudíž se divák před představením mohl některé ze znaků naučit a něco málo Nině rozumět i bez titulků.

Po celou dobu představení divák pozoruje enormní kulisu Adamovy ruky ze známé Michelangelovy fresky Stvoření Adama, která visí ze stropu a čeká na moment doteku s rukou samotného Boha. Tento moment nakonec v představení opravdu nastane: ikonická ruka zde znázorňuje potenciál členů divadla, kteří dokáží Giornům ukázat, že vztahy nejsou jen o práci a penězích. Ruce zachycené v okamžiku těsně před dotekem pak mohou být metaforou skutečnosti, že lidé v reálu nejsou zas tak odlišní, aby se sebe navzájem museli bát či štítit, což jsou emoce, které majorita může někdy vůči hendikepovaným pociťovat. Konečné splynutí obou rukou v rámci dramatického příběhu symbolizuje vzájemný respekt mezi chladnou mafiánskou rodinou a bezprostředními, srdečnými členy divadelního souboru. I lidé, kteří si nerozumí (ať už kvůli bariérám kulturním, jazykovým či zdravotním) se mohou navzájem různě obohatit.

Za Adamovou rukou je v různých výškách nad jevištěm v některých scénách zavěšeno několikero bílých svatebních šatů. Jejich přítomnost značí, že se nacházíme ve svatebním salonu Tobyho ženy Very (Vlasta Hartlová), v němž se odehrávají scény související s dějovou linkou mafiánské rodiny Giornů. Kromě toho mohou bílé splývavé šaty odkazovat také na pytle kokainu, tedy ústřední obchodní komodit rodiny, a tím připomínat ústřední bod celé zápletky, kterým je zmíněný drogový obchod. Jakmile se šaty vytáhnou nahoru, prostor se proměňuje na společenské centrum, ve kterém Fantastické divadlo zkouší Romea a Julii. V zadní části jeviště se nachází široké dřevěné schodiště, které připomíná tribunu antického divadla, ve kterém se odehrává příběh zkoušeného představení od Shakespeara.

Zásadní rozdíl mezi mafiánskou rodinou na straně jedné a společenstvím hendikepovaných herců a hereček na straně druhé je patrný především díky barevnému provedení kostýmů, které měl spolu se scénografií na starost David Janošek. Kostýmy jsou rozděleny do tří kontrastních skupin. První skupinou jsou oděvy mafiánské rodiny v moderních střizích a sytých, hravých barvách. Toby má oděv laděný do tmavě fialova, Vera má svítivě růžový kostýmek, jejich syn Zach (Jan Ťoupalík) je celý oblečený v sytě zelené a rodinný přítel Tiran, kterého ztvárnil Tomáš Krejčí, má kostým tmavě modré barvy. Další skupinou jsou oděvy divadelní skupiny, které jsou naopak laděny do světlých pastelových barev. Jemné, decentní barvy v kontrastu k divokým barvám „divokých“ mafiánů dokreslují nevinnost a dobrosrdečnost znevýhodněných členů souboru. To vše doplňují renesanční kostýmy pro „hru ve hře“, premiéru představení Romea a Julie, v černo-stříbrných a černo-zlatých odstínech, které odráží renesanční módu přetransformovanou do současnosti. Naopak zcela neutrální kostým má režisérka Olívie, jejíž celočerný outfit je složený z legín, trička (později košile) a delšího kardiganu. Takto jednoduchý kostým může Olívii stavět do pozice jakéhosi prostředníka, který vidí jak do světa lidí se speciálními potřebami, tak do nelítostné reality mafiánských obchodů.

Jak v programu inscenace uvádí dramaturg Patrik Boušek, Fantastické divadlo je konverzační komedií, jejíž slovní výměny mají někdy tempo výměn z finále mistrovství světa v ping pongu. S tím nelze než souhlasit, jelikož někdy je potřeba dávat velký pozor, aby divákovi neunikla žádná slovní hříčka, dějový zvrat nebo narážka. Narážka nebo také urážka – celé představení se totiž pohybuje na tenkém ledě z hlediska korektnosti zobrazování lidí s hendikepem, což je poměrně citlivé téma, jehož zohledňování je přirozenou součástí života v civilizované společnosti založené na slušném chování a vzájemném respektu. Způsob, jakým je svět hendikepovaných v představení ztvárňován, však z jejich specifičnosti dělá prostředek humoru, což diváka staví do nepříjemné etické pozice: zároveň by rád „vyšel vstříc“ úsilí tvůrců o komedii a reagoval na vtip smíchem, zároveň však může mít v jistých momentech pocit viny, že svým smíchem uráží osoby s hendikepem. To platí hlavně pro první polovinu představení, kde podobnými urážkami nešetří především Toby, Vera či Zach. Nazývat osoby se speciálními potřebami „mentálové“, „lidské zmetky“ či „idioti“ opravdu příliš vtipné není, leda ve specifických žánrech, jako je černá groteska nebo fraška, na něž ovšem Fantastické divadlo neaspiruje. Na druhou stranu je možné chápat v inscenaci tento typ humoru jako bourání tabu, kdy se divák mohl zasmát spolu s členy divadla tomu, od čeho máme v běžném životě tendenci odvracet zrak a z různých důvodů to vytěsňovat. Tento humor založený na určitém typu sebeironie a nadhledu byl nejvíce patrný v případě představitelky Julie, Liah (Natálie Tichánková). Dělání si legrace sama ze sebe je doslova její obranný mechanismus, při kterém často balancuje na hraně korektnosti, když např. humorně mluví o vlastní sebevraždě. Nesčetněkrát také padají věty typu „Podívej!“ mířené na nevidomou Liah či „teď ses nějak rozpovídala“ na hluchoněmou Ninu. Věřím, že tvůrci zamýšleli tyto výstupy ve výše zmíněném očistném smyslu, ovšem realita se občas jevila odlišně. Pochybnou dramaturgii naštěstí zachraňuje závěrečné prolomení bariér mezi „normálními“ a „specifickými“ jedinci skrze společně sdílené emoce a vzájemnou empatii. Cílem inscenace samozřejmě není nikoho zesměšnit, nýbrž prolomit vnějškovou vrstvu a ukázat vnitřní svět hendikepovaných, přičemž humor plyne z určité bezelstnosti a hravosti, která by v životě prospěla všem – bez rozdílů.

A proč zrovna Romeo a Julie? Tato Shakespearova klasika se totiž zabývá stejným problémem jako celá inscenace Fantastické divadlo. Rodina Giornů se ze začátku všem členům divadla vysmívá a tak trochu jimi opovrhuje. Nevěří, že by představení na festivalu dokázali zahrát, či dokonce vyhrát. Herci jsou naopak zpočátku až příliš vstřícní a kontaktní, což se jim vrací nazpět v podobě urážek a zesměšňování. Dva světy, které si nerozumí a neumí spolu vycházet. Zrovna tak jako Montekové a Kapuleti v Romeovi a Julii, jejichž nesmyslná válka a vzájemná nenávist rovněž představuje konflikt mezi dvěma světy, které k sobě těžko hledají cestu. Narozdíl od Shakespearova příběhu ve Fantastickém divadle ovšem postavy skončí šťastně. Oba světy k sobě nakonec najdou cestu a každý získá to, co si právem zaslouží. Ať už je to naplněná láska mezi Liah a Zachem, uznání členů divadelního spolku, nebo to, že ledová mafiánská rodina nakonec „roztaje“, když s Fantastickým divadlem poznala krásu a dobrosrdečnost lidské povahy.

Inscenace Fantastické divadlo nabízí širokou paletu emocí, které divák během pouhé hodiny a čtyřiceti minut může pocítit. Pokud máte rádi černý humor a nekorektní výměny názorů, určitě oceníte množinu výstupů, jejichž dynamičnost zrychluje tempo celého příběhu a přináší potěšení ze zručně napsaných dialogů a jejich temporytmicky přesného jevištního ztvárnění. Jestli stejně jako autorka recenze nepatříte mezi fanoušky útočného typu komična, rozhodně si vás získá niternost, upřímnost a nejčistší forma laskavosti, o jejíž existenci nás příběh intenzivně přesvědčuje. Během představení sledujeme jednotlivé postavy pohybovat se mezi protichůdnými póly pocitů od nadějeplného vzplanutí, přes naprosté zoufalství a vyhoření až ke sblížení a vzájemnému pochopení. Na konci postavy zjistí, že se jim právě podařilo otevřít dveře do nového světa plného nových poznání. Tento pocit může mít i samotný návštěvník divadla. Fantastické divadlo totiž nezkoumá lidské poruchy, ale vypráví o nich dojemný a skvěle napsaný příběh, ve kterém jsou ukázány jako něco normálního. Divák si tak může odnést v hlavě otázku, kdo je ve hře nakonec ten “normální”.

Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC ‒ Fantastické divadlo
  • Autor: Gur Koren
  • Překlad: Zuzana Josková
  • Režie: Tereza Říhová
  • Dramaturg: Patrik Boušek
  • Scéna a kostýmy: David Janošek
  • Hudba: Matěj Štrunc
  • Pohybová spolupráce: Jan Bárta
  • Hrají: Zdeněk Julina, Vlasta Hartlová, Jan Ťoupalík, Tomáš Krejčí, Jana Posníková, Lukáš Červenka, Natálie Tichánková, Vendula Nováková, Marek Pešl, Jaroslav Krejčí, Naděžda Chroboková-Tomicová, Petr Vaněk, Karel Smrček j. h.

Premiéra 25. listopadu 2022, psáno z reprízy 30. listopadu 2023.

FOTO: Moravské divadlo Olomouc

Poslední články autora

Náčelník Bromden v čele Přeletu

Lze najít pravé štěstí? Modrý pták v ND