Video: Sledujte, jak Theo Croker exceloval na ČRo Jazz Festu

Crokerův festivalový set v pražském Jazz Docku 26. října 2023 názorně ukázal, proč působí Crokerovo spojení jazzové tradice, hip hopu, funku a R&B tak hladce a přirozeně. Trumpetista si je nejen dobře vědom společných afroamerických základů těchto žánrů, ale vlastně je nepovažuje za něco odlišného. Prociťuje vše společně, se stejnou intenzitou, jako jednolitý hudební proud.

Bráno do důsledku, Crokerovo pojetí hudby vlastně protiřečí pojmu fúze, kdy se spojuje „něco z něčím“. On nemusí nic fúzovat, jako třeba Miles Davis, který se setkával s novými podněty. Croker jen hraje hudbu, na které vyrůstal a která dávno vstřebala a promíchala všechny ingredience. Přirozenost brilantního hudebníka, narozeného v éře žánrového synkretismu.

SLEDUJTE KOMPLETNÍ ZÁZNAM ZDE:

Asi právě proto do soudobých atmosfér i hiphopových inspirací tak hladce zapadla třeba balada Never Let Me Go autorů Raye Evanse a Jaye Livingstona. Tedy standard tradičního popu z roku 1956. Písnička původně nazpívaná Natem Kingem Colem pro film The Scarlet Hour, kterou nahrála i Dinah Wahsington, reinterpretoval Ahmad Jamal a další a další.

Mimochodem, Croker se tu předvedl co do výrazu a frázování jako slušný zpěvák, byť rýpal by pěvecké technice mohl vytknout jistou intonační ledabylost. Ona uvolněnost projevu ale působí spíše záměrně.

Stejně přirozeně ale vyznělo i spuštění elektronické rytmické smyčky a samplů v přídavku, Crockerově autorské „dupárně“ Hero Stomp. Ostatně, podle očekávání, hudbu napříč koncertem oživovaly náladotvorně využité samply (ruchy, záznamy mluveného slova, zpěvu etc.), se kterými si Croker pohrával. Nebo rap, do kterého se pouštěl, když odložil trubku.

Pianista Mike King|foto:Jiří Šeda

Jazz není mrtvý

Ve skladbě Jazz Is Dead sice Croker upozorňuje na problematičnost a vyprázdněnost žánrové škatulky. Jenže zároveň ukazuje, jak živelně se má „hudba známá jako jazz“ (protože lepší termín nemáme) k světu právě v prostředí elektroniky a hip hopu.

Croker a jeho spoluhráči ale zahráli i výtečné kusy, zcela vystavěné na akustických nástrojích. Kvarteto v nich bez mindráků přitakávalo jazzové tradici a zároveň hledalo nové zvukové barvy i bez pomoci „mašinek“. Což potvrzovalo fakt, že Croker nepoužívá elektroniku jako nějakou berličku, aby zněl za každou cenu nově a zajímavě. Nadchl by publikum originalitou, i kdyby mu „vypnuli proud“.

Z hip hopu si možná Croker vzal jisté provokatérství. Umírněné a odzbrojující provokatérství, nutno dodat. Třeba když při ohlašování skladby Roy Allen, kterou napsal jeho mentor Roy Hargrove, zažertoval, zda může do rozhlasového přenosu použít slovo na M. a F. „Protože Roy byl jedním z nejlepších trumpetistů a nejpohodovějších… MF na týhle planetě.“ Což publikum odměnilo smíchem.

Ale zase, vždyť ono provokatérství bylo vlastní i řadě jazzmenů… Opět tu narážíme na nejvlastnější a nejzáslužnější téma Crokerovy tvorby. Totiž že zažité stereotypní představy jsou dávno k ničemu.

Pokud vám uniklo finále ČRo Jazz Festu 2023, nebo si chcete koncertní zážitek připomenout a vychutnat v klidu domova, neváhejte a sledujte Theo Crokera z autentického záznamu. Stejně tak jsou k dispozici i audiovizuální nahrávky dalších účinkujících jubilejního 10. ročníku festivalu, nadnárodní „jazz-punk-psychedelické“ kapely KuhnFu a polského Filip Żółtowski Quartet, spojujícího jazz s decentní elektronikou.