Co zisk stříbrných medailí juniorek na mistrovství světa znamená pro český ženský hokej? Jak funguje provázanost mládežnické a seniorské kategorie? Nejen to s moderátorkou pořadu Na síti Andreou Sestini Hlaváčkovou probral trenér juniorek Dušan Andrašovský. „Kdybych byl hráč, tak bych hrál kdekoliv pod Carlou MacLeodovou,“ pochvaluje si spolupráci s trenérkou ženské reprezentace.

Praha 15:35 29. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Letos ženská hokejová reprezentace do 18 let vybojovala stříbrné medaile na mistrovství světa a vy jste byl u toho. Jaké teď převládají pocity?
Teď už to jsou pocity štěstí a velkého úspěchu, kterého se nám podařilo s holkama dosáhnout. Před turnajem jsme si to vůbec nemohli představit, že bychom mohli hrát finále, ale mysleli jsme si tak na bronzovou medaili, kdyby se to povedlo. Nakonec to dopadlo takto a jsme hrozně šťastní.

Finále s Amerikou bylo dobře rozehrané, takže to asi trochu mrzelo, ne?
Mrzelo to hodně. Turnajem jsme proplouvali ne úplně ideálně. Přátelák před mistrovstvím světa nám ukázal, že můžeme hrát s každým, když jsme porazili Ameriku. Vzalo nám to ale asi hodně sil, protože to bylo na hraně možností. První zápas v základní skupině na mistrovství světa se nám nepovedl. Měli jsme ho sice pod kontrolou, ale pak jsme se začali bát o výsledek a s Finskem jsme prohráli. To nás trochu nahlodalo, ale možná i vrátilo na zem. Další den pak těžký zápas s Kanadou, tam jsme dostali hodně. Když jsme si to analyzovali, tak jsme viděli, že kdyby se začátek vyvíjel jinak, mohlo to být příjemnější. Kanadu nemůžete porážet denně, ale jednou z deseti zápasů se to může povést. Věřili jsme, že ve čtvrtfinále by se to mohlo povést, a povedlo se to celému realizačnímu týmu. Viděli to odhodlání od nás a vzali si to. Mysleli si, že chceme hrát o bronzové medaile a že nám stačí čtvrtfinále a jen se zúčastnit semifinále. My jsme ale věděli, že šance je.

My, tím myslíte realizační tým?
Ano.

Vstoupit do turnaje dvěma porážkami, to na psychice nepřidá. Co pak může realizační tým s hokejistkami udělat?
Díky tomu, jaký realizační tým je, tak proto to funguje. Jsme nejen sportovně, ale i profesně a charakterově na tom dobře. Jsme kamarádi a potkáváme se i mimo hokej a holky to vnímají a tak se nám povedlo nastavit hierarchii v týmu.

Jak daleko bylo k vítězství ve finále a ke zlaté medaili?
Nebylo až tak daleko. Nepovedly se nám přesilovky, ale mělo taky vliv, že jsme hráli den za dnem zápasy. I to, že jak si holky myslely, že je porazí, když jsme je porazili v přípravě. Potřebovali jsme zopakovat výkon ze čtvrtfinále a semifinále, být nepříjemní pro soupeře, být otravní a už jsme na to neměli dost sil a nehráli dostatečně pospolu.

Slavilo se po stříbru?
Na místě s holkama se slavilo jen tak decentně, protože já jsem byl zklamaný, tak jsem neměl moc náladu.

České hokejistky získaly na mistrovství světa do 18 let historické stříbro, ve finále podlehly Američankám 1:5

Číst článek

Opravdu?
Když prohrajete poslední zápas sezony nebo turnaje, tak je to hrozně smutná záležitost. Bylo blízko k obrovskému úspěchu, i když i tohle je obrovský úspěch pro nás, ale ještě jsme to mohli vyšperkovat. Musíme jít krok za krokem a být pokorní.

Jak velký krok to je pro hokejistky juniorky?
Věřím, že velký. Vzhledem k tomu, že ten dorazový ročník bude končit, snažili jsme se zařadit nové a mladé hráčky. Ty budou mít mistrovství světa ještě před sebou a mohly by táhnout tým, jako naše současné hvězdy Adéla Šapovalivová, Tereza Plosová, Anežka Čábelová a Aneta Šenková v bráně. Když chcete vyhrát a mít velký úspěch, tak potřebujete tyhle rozdílové hráčky. Tým pracoval skvěle a ony udělaly tu atmosféru a myslím, že i ztotožnění rolí, které každá hráčka v týmu měla, tak pomohlo celému úspěchu.

Jak těžké je v juniorkách udržet ty, co hrají naposledy a neměly chuť přejít do ženského týmu? Tohle se totiž děje v tenise, ten přechod.
Buď jsou ty holky tak dobré a tak schopné, že mají možnost hrát poloprofesionálně, protože v ženském hokeji to nikdy není úplně profi. Ve Švédsku, Kanadě a v Americe je to profesionální a holky už vydělávají peníze, což je cíl všech holek. Díky hokeji mají výhodu, že v mladším věku mohou studovat na univerzitách a ty nejlepší holky mají stoprocentní stipendia. To je obrovská motivace i v zahraničí, proto, aby rodičům ulehčily. Za rok to stojí 80 tisíc dolarů krát pět, tak to je pak těžké.

Takže když v 18 letech ještě reprezentují za juniorky, je pro ně automatické?
Je, protože tady bohužel nemáme tak velkou konkurenci a na to trochu doplácíme. Pro ně je motivace reprezentovat a dostat se na ty školy. Hodně se to u holek změnilo, před pár lety říkaly, že je to nezajímá. Díky tomu, že se o tom mluvilo a mají ty nabídky, tak zvolily tu správnou cestu. A taky dospívají.

Na kom budete stavět dál?
Teď jsme zařadili do týmu čtrnáctiletou Elen Jarábkovou.

Čtrnáctiletou?
Ano, je to skvělá hráčka do budoucnosti. Máme pak Adélu Pánkovou a další, které se ještě nedostaly do osmnáctky. Bude na čem stavět, ale nahradit Šapovalivovou a Plosovou bude velmi těžké.

Dokáže se ten úspěch juniorek propsat do potenciálního zlepšení dospělé ženské reprezentace?
Dokáže a myslím, že je to velmi dobře provázané. Šapovalivová už hrála na druhém mistrovství světa dospělých, takže má za dvě sezony pět účastí na mistrovství světa a Plosová o jedno méně. To, co se tam naučily, jak se k nim holky z áčka chovaly, tak ony to přenesly do té osmnáctky a vytvořily dobrý mindset v celém týmu.

Jak těžká je změna z juniorského hokeje do dospělého A-týmu?
Pro ně to není tak těžké, protože ony hrají v Česku dorostenecké soutěže s klukama anebo je vytahují do extraligy žen. Úroveň není taková, ale postupem přes reprezentace se dostávají k těm nejvyšším holkám. V srpnu se potkaly všechny týmy, osmnáctky se mohly potkat s holkama v áčku, viděly, jak trénují, dělaly společné testy. Chtěli bychom to udržet, aby z toho holky neměly takový respekt.

Dušane, jste trenér juniorek a asistent trenéra ženské reprezentace, jak moc se vaše role propojují?
Jsem šéftrenér ženské reprezentace, tak jsme se snažili nastavit to tak, jakým stylem hry se chceme prezentovat už od šestnáctky. S trenéry se potkáváme a chceme hrát jedním stylem. Po příchodu Carly MacLeodové k A-týmu, tak ona nechtěla nic překopat, protože viděla, že ten styl funguje. Dala do toho pár detailů, jako chození před branku, větší tlak do brány, méně hrát po rozích, takový ten chlapecký zámořský styl a to se nám dokonale povedlo. Pak jsme před dvěma lety získali historickou bronzovou medaili a rok na to jsme ji obhájili. Díky ní to nastavila v hlavách těch holek, že mohou vyhrávat zápasy s každým soupeřem.

Byl postup na olympijské hry zlomem v českém ženském hokeji? A také to, že k týmu přišla Carla MacLeodová?
Je to její obrovská zásluha, protože jaký má přístup k hráčkám, jak se hráčky cítí a jak ji chtěly poznat a i to, jak se prezentují, tak to je její velká zásluha. Vždycky říkám holkám, aby si vážily toho, jak se k nim chová. Kdybych byl já hráč, tak bych hrál kdekoliv pod ní, kdybych mohl.

Takže se vám s ní dobře spolupracuje?
Ano, jsme kolegové, máme k sobě obrovský respekt. Jsme ale i velcí přátelé a funguje to. Celý tým v áčku funguje skvěle a i přes osmnáctku k šestnácte mám obrovskou radost, že jsme našli lidi, kteří to chtějí dělat. Snad se po tomto úspěchu trochu zlepší podmínky. Budeme se na výkonném výboru snažit prosadit změnu, protože si nemyslím, že by tihle lidé byli ohodnocení tak, jak si zaslouží. Dělají to fakt z lásky, berou si dovolenou, aby mohli někde být.

Vy zároveň trénujete ještě dorost HC Škoda Plzeň? A to jsou kluci?
Kluci. V mládežnických kategoriích nemáme ženské kolektivy, snad do budoucna, kdyby bylo dost holek. Holky hrají většinou žákovské soutěže, takže to není ideální, protože ta úroveň, když hrají extraligu 9. tříd, tak to ještě jde, ale už je to těžké. V některých klubech je trenéři nechtějí nechat hrát. Je to o tom, v jakých klubech holky hrají. V top klubech moc holky nemáme, a když jo, mají kvalitní trénink. V těch slabších pak musíme řešit hrozné věci, nedostatky v charakteru, co se týče herních dovedností. Je tam práce hodně.

Jak to všechno stíháte?
Někdy je to náročné, ale potřebuji se udržet v hokeji. Extraliga dorostu je taková rozvojová, hodně mě baví dělat s klukama. Když jim dáte možnost, tak se toho chytí. Když jim dáte příklad z NHL z videa, že se tohle budeme učit, a když pak vidíte v zápase, tak pak hned přijdou, že to trénovali, že to funguje a mají z toho radost.

Jak velká je motivace právě, když vidí česká jména v NHL?
Je zajímavé, že NHL, podcasty, youtube, tak to funguje a kluci to znají. Když se ale zeptáte na extraligu, tak to moc nesledují. Někteří jdou na hokej, ale doma si asi českou extraligu nezapnou. Je to pro ně asi málo.

Fakt? Kariérně by to tak být asi mělo, ne?
Ano. Měl by to být ale ten krok a motivace. Víme, že máme skvělý tým dorostenců, každým týdnem se zvedáme, tak i tak je jasné, že živit se hokejem bude jen pár z nich.

Bývalý hokejista trénuje ženský hokej. Jak jste se k tomu dostal?
Byla to shoda okolností díky Tomáši Pacinovi, který to dělal před námi. Dělali jsme spolu na svazu, on dostal nabídku, měl za sebou úspěch v olympijské kvalifikaci, ale ze zdravotních důvodů se rozhodl skončit. Na svazu to nabídl mně a bylo to dobré rozhodnutí. Musím říct, že jsem o ženském hokeji před třemi lety nevěděl.

Pochyboval jste někdy o tom věnovat se tréninku žen?
Je to velký rozdíl. Musíte přistupovat úplně jinak než u kluků. Musíte vážit slova, co řeknete, a musíte se to učit. Učím se to od Carly a i na svých chybách. Je to úplně jiná dimenze trénování.

Jaká slova?
Musíte být méně kritičtí, tady se to nehodí, i když je konstruktivní.

Fakt jo?
Ano, hlavně u těch hodně mladých. V áčku je to už trochu jiné, ale u mladých je to o tom, že musíte vážit slova.

Takže je i rozdíl v tom trénovat juniorky a ženy?
Je. U žen můžete trochu víc zatlačit, ale moc to nepomáhá. Naučil jsem se, že je dobré chválit.

Jak moc jste se naučil zkrotit temperament a přístup?
To není takový rozdíl, že bych potřeboval někoho nutit, ale rozdíl je, že u holek přijdete do kabiny mezi přestávkami, hraje tam hudba, ony si zpívají. To v chlapském hokeji není, že by si dali hlavu jinam. Ale u dospělých žen už je cítit větší profesionalita.

Když budeme mluvit o tvárnosti a možnosti ovlivnit holky oproti chlapům?
U žen je velká možnost, že když vám uvěří, že co říkáte, dává jim smysl, tak jsou schopné udělat všechno, aby se zlepšovaly. Proto hrají hokej v žákovském věku s klukama a je to pro ně hrozně těžké být tam každý den s klukama, odstrčené v kabině. Někde se dokonce musí s nimi převlékat, ten komfort nemají. Mají to ale rády, protože kdyby to neměly rády, tak to nedělají. Není to pro každého.

Jsou disciplinovanější?
Dá se říct, že ano. Když jsme řešili výsledky z minulých šampionátů, tak tím, že se povedlo udělat kolektiv tenhle rok, tak to byla největší deviza úspěchu. V minulosti jsme pořád řešili nějaké minivztahové problémy, teď ne, a proto to fungovalo skvěle.

Co je potřeba v dalším období udělat, aby nadcházející generace navázala na úspěch současných?
Potřebovali bychom trochu zlepšit trénink v žácích, dát holkám mezi klukama více prostoru. V dobrých klubech mají dobrý přístup a když jim dáte důvěru, tak vám to vrátí. Když mají předpoklad a talent.

Aby je to ale neodradilo?
Nemůže to být nějaká nesmyslná dřina, musí to být kvalitní trénink, a hlavně to musí být o dovednostech. Aby se učily dobře bruslit, střílet, hrát s pukem a nebát se hrát. Trenéři, kteří po holkách chtějí jen to, aby to vyhodily a přišly střídat, tak ti je nic nenaučí. A u kluků je to stejné.

Dušane, pocházíte ze Žiaru nad Hronom, tak kudy vedla cesta do Čech?
Ze Žiaru vedla do Zvolena, pak krátká vojna v Trenčíně. Zpátky do Zvolena, tak profesionální hokej po vojenské službě a po třech letech jsme hráli v Plzni Kontinentální pohár a tam si mě naskautovali. Do roka a do dne jsem byl v Plzni, přes Finsko, protože mě nechtěli uvolnit napřímo. Museli mě vykoupit ze smlouvy ve Zvolenu, odjel jsem do Finska, tam to nevyšlo podle představ, protože jsem měl těžší zranění, a rovnou z Finska jsem zamířil do Plzně.

České hokejistky i nadále povede kanadská trenérka, MacLeodová prodloužila smlouvu do roku 2026

Číst článek

Přišla pak ještě nějaká cizina?
Už ne. Jen nižší soutěž ve Švýcarsku, ale tam to nevyšlo, protože klub po třech měsících zkrachoval.

Nemrzelo vás, že ty zkušenosti z ciziny nepřišly?
Ještě bylo jedno zastavení kvůli zranění. Mohl jsem jít do Ruska, kde bych konečně vydělal nějaké peníze, ale těsně před podpisem smlouvy jsem si zlomil nohu. Já měl zahraničí ze Slovenska v Čechách.

V Česku jste byl v Plzni, v Pardubicích a Zlíně. Bylo vám v Česku lépe, že tu trénujete?
Ono se to tak nabízelo, protože od roku 2000 jsem byl v Čechách, s krátkou zastávkou v Košicích. Museli jsme se rozhodnout, co dál, protože malá nastupovala do školy, já měl v Košicích domluvené pokračování, ale přišlo další zranění a čtyři operace. Rozhodli jsme se pro návrat do Plzně, měli jsme tam své bydlení, takže dceru jsme přihlásili do první třídy asi až v červnu. Tak to mělo asi být.

Je Plzeň srdcovkou, proč vás to tak nadchlo?
Miloval jsem hrát v Plzni, hrál jsem tam šest let. Díky zraněním jsem se rozhodl na pár sezon pro změnu a byl jsem s bývalým manažerem panem Králem domluvený, že se vrátím. Pak se změnilo vedení a podmínky přestupu byly jiné, takže se mi ještě povedlo v Plzni hrát, ale zase přišlo zranění. Kariéra tím byla hodně ovlivněná.

Jak vzpomínáte na působení s Michalem Dvořákem a Josefem Strakou? Jak vzpomínáte na tuhle chemii?
Byly to krásné časy, jen mě mrzelo, že jsme nemohli hrát nikdy o medaili nebo finále extraligy. Neměli jsme na to tým. Josef Straka byl skvělý hráč, centr, šikovný, ale jen on to ví a vždy mu říkám, že tomu mohl dát víc. Michal byl zase typ bojovníka, kterému když jsme dali roli, tak to splnil. Věděl jsem, že když hodím puk za bránu, tak že ho tam najde a naslepo mi to přihraje před bránu. Těžili jsme z toho a dávali góly.

Jak moc se ještě s klukama vídáte?
S Pepíkem relativně často, zajdeme na pivko. Vím, že trénuje v Třemošné, a jsem rád, že je v rozvojovém klubu pro děti. Myslím, že by jednou mohl být velmi dobrý trenér. Michala potkávám na zimáku v Plzni skoro denně.

Vy jste v Třemošné s trénováním začínal. To bylo hned po ukončení kariéry?
Prakticky hned. Ještě jsem hrál dva roky v Německu nižší soutěž a v té době přemýšlel, co dál. Vždy jsem toužil mít vlastní podnikání, to se mi splnilo a máme s kamarádem rybářský obchod v Plzni. Trénování mi chybělo, dostal jsem nabídku z Třemošné pracovat s dětmi, takže jsem si prošel všechny kategorie za sedm let a za tu zkušenost moc děkuji, protože ten klub to dělá s dětmi velmi dobře.

Jaké to je pro hokejistu, který je vedený trenérem, manažerem a jen hrajete. Jak je těžký přerod do normálního života, kdy do hokeje člověk koukne z druhé strany?
Když jsem hrál, tak jsem si říkal, že nechci nikdy dělat trenéra. Nechtěl jsem sedět v autobuse, cestovat, jíst kuřecí maso každý den před zápasem. Je to ale těžké, je to diametrálně jiná záležitost být hráč. Říkám hráčům, co chtějí končit a nemusí, ať hrají, protože pak až zjistí, jak je hokejová kariéra hezká proti tomu, co potom nastane. Musíte být na to připraveni ekonomicky, v Česku se ne všichni zahojí, a potřebujete se připravit na to, že to není jednoduché. Jako trenér máte zodpovědnost za tým, dělat přípravy, plánovat, není to jednoduché. Ale člověk se to naučí a je příjemné být s mladými lidmi každý den v kontaktu, protože vás nabíjí. Je to fajn.

Koukáte na hokej častěji, než když jste hrál?
Asi stejně, hokej jsem vždy miloval. Jako dítě jsem viděl hokej v televizi jednou za týden, seděli jsme u toho, i když to byla jen extraliga. O NHL jsme ani nevěděli, že existuje. Poslouchali jsme rádio, zápasy česko-slovenské ligy, znali všechny hráče, tak jako znají naši mladí hráče po celém světě v NHL. Můj brácha má děti a ty zase hrají fotbal a znají celý svět a je to radost.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít