Recenze

Anděl Páně: fenomén, dnes již nesmazatelně zapsaný do dějin české filmové pohádky. Původně televizní snímek Jiřího Stracha, který se nakonec dostal do kino distribuce, ve vánočním televizním vysílání pravidelně zaznamenává rekordy ve sledovanosti a jeho úspěch podnítil i vznik druhého, ještě úspěšnějšího filmového pokračování. A protože úspěch je vhodné využít a protože převedení populárního filmu do muzikálové podoby je stále oblíbenějším a komerčně zpravidla vděčným tahem, i Anděl Páně nyní posloužil pro vznik stejnojmenného muzikálu. Ten měl na prknech Hudebního divadla Karlín slavnostní premiéru 26. 10. 2023.

Veronika Khek Kubařová

Tak jako pro muzikálovou podobu předchozího známého českého filmu, Slunce, seno, jahody, který v Karlíně uvedli, i pro Anděla Páně napsal hudbu i texty písní Ondřej Gregor Brzobohatý, nyní na libreto Lucie Konášové. O režii se postaral Martin Čičvák.
Ačkoli se karlínský Anděl Páně honosí celou řadou kladů, je dalším důkazem toho, že ne každý úspěšný film je vhodný pro muzikálovou adaptaci, zvlášť pokud se autoři nedrží toho, co na předloze nejlépe fungovalo.
Zásadním problémem divadelní inscenace je její délka. Ze sympatické devadesátiminutové pohádky, která má velmi příjemný temporytmus, nikde se příliš nezdržuje a hladce a svižně rozvíjí celý příběh, se v HDK stal tříhodinový opus, který se místy neskutečně táhne. Nenabízí přitom nic navíc – pouze rozvleklé převyprávění původního děje se spoustou doslovností, jimž se Jiří Strach ve filmové podobě úspěšně vyhnul, a řadu zdlouhavých klasických muzikálových čísel, z nichž zase minimálně některá jsou zcela zbytná. Jen ještě prodlužují celé představení. Naprosto dokonalým příkladem za všechny je pekelná scéna z druhé poloviny. Velké klasické muzikálové číslo, v němž Uriáš Petronela seznamuje s peklem, které mu s početnou company i ilustruje. Poté, co mu jím tak hojně, aby pochopili zřejmě i slabomyslní, vyhrožoval již v předcházející scéně. Bez ohledu na herecké, pěvecké i pohybové schopnosti Marka Lambory je tato efektní scéna úplně zbytečná a nepřináší ani zásadní hudební hit, jímž by se snad ještě dalo její inscenování vysvětlit.

Pokud jde o hudbu, z celého muzikálu nejlépe funguje zejména ta použitá již ve filmech, ať už původní Modlitba, provázející druhý filmový díl, které se dostává velmi efektního zapracování, či klasické koledy Adeste fideles či Narodil se Kristus Pán. Jinak dopsaná hudba Ondřeje Gregora Brzobohatého příliš nezaujme. Mezi řadou velkých muzikálových čísel zajímavě působily zhruba dvě sólové árie, ani ty nicméně ve výsledku nezůstaly v paměti déle, neboť je hravě překonaly skladby již známé a výše zmíněné. Nadto výrazněji nenadchnou ani texty písní. Místy přinášejí hravé a hezké pasáže, velmi často však působí poněkud neobratně.

O značnou část původního kouzla Anděla Páně se divadelní scénář navíc ochudil již slabou expozicí. Co v obou filmech naprosto dokonale funguje a patří ke složkám, které z nich udělaly legendu, bohužel autoři v divadelní podobě nezvládli působivě zachytit. Nebesa. Místo kouzelné, poetické, vedle svaté rodiny plné andělů, archandělů a svatých – těch svatých, kteří v následném ději Petronelovi tak výrazně vypomáhají, a proto by bylo vhodné diváka s nimi na nebesích seznámit – laskavosti a vtipu. V divadelní verzi se nebeský úvod smrskává na hubující Panenku Marii, odstrkovaného Ježíška a nebeský sbor s hvězdným hostem a jeho opět zbytným a poněkud otravným klasickým muzikálovým číslem. Neprobíhají přípravy na Vánoce, Petronel není trochu popletený anděl, ale od začátku vysmívaný matla, o kterém se dávno ví, že pokazí vše, nač sáhne. Poněkud hrubě odstrkovaný, podceňovaný, navíc nepříliš sympatický, což je proti původnímu milému zmatkáři přeci jen značný posun.

Když se konečně setkává se svým souputníkem čertem Uriášem, zdá se, že se konečně blýskne na lepší časy. Na premiéře se v roli anděla Petronela představil výborný Ondřej Rychlý a jako Uriáš již zmiňovaný Marek Lambora. Tak jako ve filmech skvěle fungovala chemie mezi jejich představiteli, funguje i zde. Oba pánové jsou herecky, pohybově i pěvecky velmi dobře disponovaní, takže jejich výkony je radost sledovat. Vynikají jak v nebi, kde jim však část prostoru pro hravé špičkování zabírá další muzikálová scéna s početnou taneční company, tak na zemi, kam následně jejich kroky směřují.

Ondřej Rychlý, Marek Lambora, Roman Tomeš a Kateřina Marie Fialová

Tam se projevuje další zádrhel, kterým je scénografie. Petr Hloušek připravil velmi jednoduchou scénu, tvořenou v podstatě pouze nakloněnou rovinou postavenou na točně, za níž se promítá obloha, případně i obraz zeměkoule kdesi v dáli, k níž se připojuje ještě brána. Jedna, jež je jak bránou nebeskou, tak tvoří hrad. Kromě toho si scénografie vystačí už jen s velkým zavěšeným kruhem se symbolem míru, na němž přilétá nebeský host, či ve kterém se následně při své pekelné scéně vznáší Uriáš. Jakékoli další kulisy dotvářející hrad, nádvoří či alespoň o trochu více z něj než bránu a schody, se nevyskytují. Pokud jde o nebe či lesy kolem, působí to velmi povedeně. Méně už, když se děj přesouvá na hrad, kde v kontrastu s poměrně bohatými kostýmy Lindy Boráros působí scéna poněkud chudě.

Na své pozemské pouti se Uriáš s Petronelem setkávají se známými postavami hraběte Maxmiliána a jeho poddaných, hodné a milé Dorotky, Správce, Rychtáře a Panny Klíčnice. Stejně jako pánové v hlavních rolích i Roman Tomeš jako hrabě Maxmilián, Kristýna Daňhelová v roli Dorotky, Správce Petra Vaňka a Anna Fialová jako Klíčnice podávají výborné výkony. Vděčnější úlohu mají pochopitelně Anna Fialová s Petrem Vaňkem v rolích zloduchů a zejména Anna Fialová nabízený prostor skvěle a plně využívá a s Markem Lamborou byli jednoznačně hvězdami premiéry.
Panna Marie, na premiéře v podání Veroniky Khek Kubařové, nemá kvůli okleštění nebeských scén moc co hrát – na začátku, ani v následujícím ději – a v tom minimálním prostoru příliš nezaujala. Jiří Korn v roli Pána Boha a vykutáleného Rychtáře zase na premiéře místy působil nejistě.

Jiří Korn, Viktor Javořík, Anna Fialová, Kristýna Daňhelová

Ve výsledku jsou tak dojmy z Anděla Páně poněkud rozpačité. Vedle převážně velmi dobrých až výborných hereckých a pěveckých výkonů nabízí inscenace řadu povedených scén. V první polovině jsou jimi zejména společné scény Petronela, Ondřeje Rychlého, a Uriáše, Marka Lambory, či místa, v nichž září Anna Fialová jako Klíčnice. V těch i v řadě dalších se projevují značné zkušenosti a schopnosti režiséra Martina Čičváka, jenž byl pro Anděla Páně ideální volbou, a dílo, kde může, značně pozvedá.
Celek se však topí v přemíře další vaty zasluhující výraznější dramaturgický zásah. Ať už jde o klasická muzikálová čísla, která zdržují a kazí případné snahy o nastolení tempa, navíc nenabízejí ani hudební motivy, jež by měly výraznější šanci zaujmout, či polopatické doslovnosti (když Petronel s Maxmiliánem dlouze debatují o tom, jak se pan hrabě toho času proměněný v žebráka polepšil, či Uriáš seznamuje Petronela s peklem a další takové). Výsledek je pak tak trochu nuda – pěkná, ale krajně nevzrušivá.

Nebesa: Jiří Korn, Radka Coufalová, Ondřej Rychlý, Marek Lambora a company