Článek
Když německý kancléř Olaf Scholz v březnu 2022 byl pod tlakem zejména východního křídla NATO a Evropské unie v čele s Polskem, Pobaltím a Českem, aby se Berlín intenzivněji vojensky zapojil do pomoci napadené Ukrajiny sousedním Ruskem, dlouhé týdny se zdráhal. Kromě toho, že Německo po druhé světové válce se stalo spíše pacifistickou zemí, která se nebude zapojovat do válečných konfliktů, šlo i o historický kontext.
Olaf Scholz, který funkce kancléře se ujal v říjnu 2021, si podle nejen německých médií vzpomněl na císaře Viléma II. A na jeho špatná rozhodnutí, která nakonec ze silného Německa udělala poníženou evropskou velmoc. V té po roce 1918 hrozilo, že ji ovládnou bolševici. Následně přišla hyperinflace, vysoká nezaměstnanost a na začátku 30. let 20. století nástup národního socialismu, který vyústil ve druhou světovou válku.
Právě Olaf Scholz v roce 2022 argumentoval, že Německo nedopustí jadernou válku, a to i odkazem na Viléma II., který se připojil k Rakousku-Uhersku ve Světové válce (1914-1918) nejen proti Francii, ale i proti Carskému Rusku.
Pro lepší pochopení uvažování Olafa Scholze se zaměřme na éru císaře Viléma II., ve které najdeme i podstatné milníky pro českou historii a vývoj. Ten nakonec směřoval k rozpadu mnoha monarchií v Evropě a vzniku národních států ve střední a východní Evropě.
Německo v 19. století
Evropské dějiny 19. století jsou důležité i z pohledu sjednocení Německa a nástupnictví císaře Viléma II., který Německo a celou Evropu zavedl do Světové války. Ta po roce 1918 změnila mocenské poměry na starém kontinentě.
Německý císař Willhem II. (Vilém II.) v roce 1890 (2 roky po nástupu na trůn) se postaral o sesazení kancléře Otto von Bismarcka, který odešel z politiky.
Bismarck sjednotil Německo do Německého císařství, když nechal rozpustit Německý spolek založením Severoněmeckého spolku s vedoucí úlohou Pruska a Berlína.
Bez Bavorska, které bylo stále samostatné. To platí i o území dnešního Bádenska-Württemberska. Proto tyto dvě novodobé spolkové země Německa se chovají jinak než zbytek Německa. Mají jiný historický vývoj.
Součástí Německého spolku před rokem 1867 bylo i Rakousko (včetně historického území Čech a Moravy). A to v období 1815–1866.
V tomto spolku nebyly Uhry (oblast ovládaná Maďarskem – dnešní území Slovenska, Rumunska, bývalé Jugoslávie…). Tudíž i pozdější konstrukt Československa a národa Čechoslováků byl nesmysl.
Zpět k Vilémovi II. Zatímco předchůdce Vilém I. a jeho otec na smrt nemocný Fridrich III. (vládl jen 99 dní) z rodu Hohenzollernů reálnou vládu předal Bismarckovi, Vilém II. chtěl mít reálnou i faktickou moc, přestože Německé císařství v jeho éře bylo konstituční monarchií.
Když Bismarck ze Severoněmeckého spolku vytvořil nejprve konfederaci a poté federaci, byl to krok ke sjednocení Německa jako Německého císařství (1871). A to po vítězství v prusko-francouzské válce.
Francie se snažila v roce 1870 ve válce obnovit dominanci na evropském kontinentě, když ji v roce 1866 ztratila výhrou Pruska v prusko-rakouské válce.
Prusko vyhrálo v roce 1866 nad Rakouskem (rozbilo Německý spolek, jehož součástí bylo i Rakousko včetně Čech a Moravy). Zároveň Prusko vyhrálo nad Francií v roce 1871.
Bismarck omezil vliv Rakouska a Habsburků ve střední Evropě
U všeho byl Otto von Bismarck, který nejprve vyloučil Rakousko a o pět let později připojil i Bavorsko či Bádensko a Württembersko k Německému císařství. Tím omezil ve střední Evropě vliv Rakouska, Habsburků i Vídně.
Vzniklo totiž Rakousko-Uhersko (1867) a ve Francii byl svržen Napoleon III. (1870), který Francii vedl koloniálním tažením Alžírskem, Senegalem i Indočínou. Byl spojencem s Velkou Británií třeba v opiové válce. Zároveň se zhroutilo císařství a vznikla Třetí francouzská republika.
Zatímco Francie a Velka Británie byly dávno homogenními říšemi a vytvářely koloniální říši (například průmyslová revoluce v Anglii byla o zhruba 100 let dříve než v Německu a Rakousku), Bismarck tento vývoj začal obracet, přestože proces prvního sjednocení Německa trval zhruba 60 let.
Bismarck vytvořil sjednocené Německo s dominantní rolí Pruska. A to na vojenských základech.
Militarismus ovlivňoval další vývoj v rozvoji Německa. Výrobní základna byla v Severním Porýní a Vestfálsku. Uhlí a ocel utvářely další směr. Ze zemědělské země se stávala průmyslová velmoc.
Avšak Bismarck se vyhýbal kolonialismu, nepřikládal mu ekonomickou váhu. Z politického hlediska začal kolonialismus podporovat po roce 1885. Německá společnost se ke kolonialismu začala dívat pozitivně a Bismarck v tom viděl možnost upevnění vnitropolitické moci.
Německo jako militaristický a koloniální stát
To se změnilo nástupem Viléma II. na trůn. Veškerou moc chtěl držet v rukou, a tak se do dvou let od nástupu Bismarcka zbavil.
Vilém II. z Německého císařství více tvořil militaristický a koloniální stát. Rovněž chtěl hrát větší roli v mořeplavbě. Vzrůstal počet konfliktů v Africe či Oceánii. Pruský byrokratický systém nastolený v koloniích byl častým impulzem povstání. Ekonomický přínos pro Německo byl minimální.
Vilém II. byl synem Viktorie Sasko-Koburské, což byla dcera Viktorie, královny Spojeného království Velké Británie a Irska. Vilém II. ke své babičce Viktorii jako k anglické panovnici vzhlížel a i odtud mohla pramenit snaha z Německého císařství vytvořit silnou vojenskou, průmyslovou a koloniální velmoc.
Za 63leté éry Viktorie se Anglie proměnila v průmyslovou, vojenskou i koloniální velmoc. Souběžné vládnutí Viléma II. a Viktorie trvalo 13 let.
Pro historický vývoj Německa a Evropy i světa je zajímavý moment od března do června 1888. Pouze 99 dní vládl Fridrich III., otec Viléma II. a syn Viléma I. Oba Vilémové byli konzervativci a militaristé. Naopak Fridrich III. byl liberál a pacifista. S názory Bismarcka se neztotožňoval.
Jaké by bylo vládnutí Fridricha III. a jakým vývojem by prošlo Německo a Evropa?
Německo vyhlásilo válku Rusku
Vilém II. měl sympatie k následníku trůnu v Rakousku-Uhersku a jeho manželce. František Ferdinand d’Este a Žofie Chotková byli zavražděni atentátem v Sarajevu.
Německo vyhlásilo válku Rusku. Na stranu Německého císařství se připojilo Rakousko-Uhersko i Osmanská říše. Na stranu Ruska se postavila Francie, Britské impérium, Itálie, USA či Srbsko s Rumunskem.
Přestože záminkou se stal atentát v Sarajevu a válku vyvolalo Rakousko-Uhersko, konflikt byl spíše o přepsaní geopolitické mapy světa. Bez Viléma II. a Německého císařství by se Rakousko-Uhersko k válce asi samo neodhodlalo.
Proti sobě bojovala Trojdohoda (spojenectví Ruska, Francie, Britského společenství) a Ústřední mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko, Osmanská říše).
V důsledku prohry Ústřední mocnosti byly označeny za viníky vypuknutí první světové války.
Francie si vzala zpět Alsasko-Lotrinsko. Bulharsko ztratilo velká území i přístup k Egejskému moři. Rozpadla se Osmanská říše i Rakousko-Uhersko. Německo muselo platit vysoké válečné reparace a ztratilo všechny zámořské kolonie.
Bolševici v Rusku, nástup národních socialistů v Německu
Do pohybu se dali i bolševici v Rusku. Svržen a zavražděn byl car Mikuláš II., příbuzný Viléma II. Manželka Mikuláše II. Alexandra byla sestrou manželky Jiřího V., anglického krále. A Vilém II. byl bratranec Jiřího V., neboť měli společnou babičku Viktorii, královnu Velké Británie.
Zatímco Německo po roce 1918 prožilo turbulentní období vzniku Výmarské republiky i nástupu nacistů v Německu k moci či vypuknutí druhé světové války, Vilém II. žil až do roku 1941 v nizozemském městě Doorn.
Vilém II. podle historiků nejprve podporoval vzestup nacistů k moci, neboť prý si od toho sliboval návrat svůj a svého syna k moci. Doufal, že znovu v Německu vznikne monarchie. Avšak později byl zklamán, když zjistil, že tímto směrem se nacistické Německo nevydá.
V roce 1940 začala nacistická okupace Nizozemska, Vilém II. dostal nabídku exilu ve Velké Británii. Avšak tu odmítl. Nacistická správa s ním nekomunikovala, zájem o obnovení monarchie nebyl. Ještě v roce 1941 před smrtí Viléma II. vyšlo najevo, že Vilém II. telegraficky blahopřál Hitlerovi k úspěšné válce na západ.
