„Foťák je filtr. Stejně jsem už ale proplakal hodně momentů.“ Váleční fotografové vozí sanitky na Ukrajinu
Po jedné z mnoha cest na Ukrajinu nemohl z hlavy dostat obraz rozmlácené sanitky a vyčerpaných válečných mediků. Tehdy se fotograf Denníku N Vladimír Šimíček poprvé rozhodl opustit roli reportéra a „svědka“ a zorganizoval sbírku. Chtěl „své“ jednotce dovézt novou sanitku. „Jenže se to vymklo z rukou,“ směje se. Na Ukrajinu jich za rok s kolegy, mezi kterými je i fotograf Deníku N Gabriel Kuchta, dovezli už tři desítky. Sbírka nyní startuje také v Česku.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se mimo jiné ptáme:
-
Kdy už nestačí být svědkem a přijde potřeba být aktérem.
- V čem spočívá síla chlapského objetí.
-
Co fotografům po návratu z války funguje jako „dekompresní komora“.
-
Jaké řeči je štvou.
-
Kdy měli opravdu strach.
- Jak slouží sanitky, které už na Ukrajinu dovezli.
Četla jsem reportáž od Martina Milana Šimečky, který s vámi jel na jednu výpravu se sanitkami pro Ukrajinu jako řidič. Zaujala mě pasáž o „chlapských objetích“, která nikdy předtím v takové intenzitě nezažil. Psal o pocitech vděku, které v těch objetích cítil. Jaký pocit je to pro vás, když předáváte sanitky medikům ve válečné zóně? Uprostřed toho marastu a umírání.
Gabriel „Gabo“ Kuchta: Je to emocionálně silné. Vždyť my jim tam vozíme jen nějaká starší auta, vysloužilé sanitky. Oni si pro to přijedou a jsou strašně vděční. A nám ten vděk přijde až nepatřičný.
My jsme vděční jim, že bojují i za naši věc, za náš svět, za naše hodnoty a za naši svobodu.
Ale je to tak, jsou vděční i oni nám, že jsme je v tom nenechali samotné. Myslím, že jim to i zvedá morálku, když vidí, že se na ně lidé na Slovensku nebo v Česku nevykašlali.
Když jsme tam odevzdali první várku aut, trošku jsem asi pochopil, proč tolik lidí dělá nějakou dobrovolnickou práci. Ten dobrý pocit je prostě příjemný. I když je to bizarní, protože my dovezeme jen pár starších aut, oni nasazují životy. Ale ano, někdy je to až dojemné.
Sanitky na frontu
Ve slovenských sbírkách se vybralo přes tři sta tisíc eur, což je bezmála 7,5 milionu korun. Na Ukrajinu dobrovolníci odvezli tři desítky sanitek a terénních pick-upů.
„Sanitky vozíme na Ukrajinu osobně a předáváme je přímo jednotkám mediků. Na Ukrajině je pořád velká korupce, není jisté, že humanitární pomoc někdo třikrát nepřeprodá. My jsme přímo v kontaktu s mediky a medičkami, kteří ty auta používají,“ zdůrazňuje Vladimír Šimíček.
A ta síla chlapského objetí? Také ji vnímáte tak intenzivně?
Gabo: Jo. Objímáme se furt! Je to válka a ta hodně věcí urychluje. Vztahy mezi lidmi určitě. Je to rychlé, intenzivní. Vztahy a pouta vznikají rychle a jsou silné. A objímání je tam úplně přirozené.
Vlado, jak to vnímáš ty?
Vladimír „Vlado“ Šimíček: Já se to snažím nebrat tak emocionálně, i když úplně chápu, jak to Milan Šimečka myslí a proč to napsal. Jenže kdybychom si měli všechny ty emoce připouštět, nemůžeme žít normální život.
Beru to po vojensku. To dobré i to špatné. Sanitky jsou správná věc. Je potřeba to udělat, tak to uděláme. A uděláme všechno, co k tomu patří. To je celé.
Já i Gabo jsme už zažili, že někdo, koho známe, zemřel. Zrovna dnes mi volal kamarád, že zemřel další náš společný známý. Kdybychom všechno prožívali silně, zblázníme se.
Musíme některé věci trošku vytěsňovat. Je válka, ale my děláme svou práci, přinášíme svědectví. A pokud umíme pomoci, máme pomoci.
A to objímání?
Vlado: Kdo jede poprvé, je z toho překvapený. Wow! Nejsme na to normálně zvyklí, ale vojáci to tak mají. A podobně i lidé, kteří dělají bojové sporty, tam se také objímáme.
Gabo: Nikdy nevíš, kdy se s někým obejmeš znovu.
Tohle mě také napadlo. Potřeba intenzivního ujištění: Ještě jsme tady. Žijeme.
Vlado: Ano, řekla jsi to přesně. A možná je v tom i vyjádření sounáležitosti. On je cizí člověk, ale přijel sem a je tu s námi. V tu chvíli jsme na jedné lodi.
Kdy nastane moment, že se fotoreportér, který je z principu svědkem a vypravěčem válečných událostí, stane aktérem? Kdy jste se rozhodli, že se aktivně zapojíte a uděláte sbírku na sanitky a budete je na Ukrajinu vozit medikům?
Vlado: Ten příběh je jednoduchý. Před rokem jsme byli opět na východě Ukrajiny s kolegou Mirkem Tódou. Už jsme měli namířeno zpátky na západ, ale
