Téměř všechny měsíce roku 2023 byly nejteplejšími v historii měření a je velmi pravděpodobné, že následující roky budou trhat nové rekordy. Česka se nejcitelněji dotkne naše „vlastní“ sucho. Je ale nutné se připravit i na následky sucha v regionech Afriky a Blízkého východu a s ním spojenou migraci.
Podle podrobného reportu Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC 6th Report, 2023), na němž se podílelo téměř 800 vědců a který vychází ze 66 tisíc odborných studií a článků, byl rok 2023 o 1,46 stupně teplejší než období let 1850–1900, což je velice blízko hranici 1,5 stupně Celsia, kterou označuje za kritickou Pařížská dohoda. Mezi vědci (a podle výzkumů už i v rámci české veřejnosti) panuje jasná shoda, že za oteplováním stojí skleníkové plyny z lidské činnosti a že je nutné to co nejdřív řešit. Poslední vývoj v Evropě i za jejími hranicemi ukazuje, že následky klimatických změn se dějí právě teď a dotknou se nás všech.
Evropa se průměrně otepluje rychleji než zbytek světa, podle Světové meteorologické organizace je dokonce nejrychleji se oteplujícím kontinentem planety. Konkrétně v Česku stoupla průměrná teplota od roku 1960 už o 2,2 stupně Celsia. Ve Francii byl rok 2022 dokonce o 2,9 stupně teplejší než léta 1991 až 2020 a třeba takové září 2023 ve Francii bylo o neuvěřitelných 3,6 stupně teplejší než průměrná září z let 1991 až 2020.
Vedra v Evropě si podle časopisu Nature vyžádala v roce 2022 celkem 62 862 lidských obětí. Evropská environmentální agentura předpovídá, že pokud nebudeme změnu klimatu řešit, tak si každý rok do konce století vlny veder vyžádají životy 90 tisíc Evropanů. Lidé nejen v Evropě se pochopitelně budou místům k nežití snažit vyhnout a odcházet tam, kde přežijí.
Klíčovou roli ve změnách klimatu bude hrát voda. Česko jako vnitrozemská země nejspíš nebude přímo řešit oteplování a okyselování oceánů, jejich rostoucí hladinu, potápějící se hustě obydlená pobřeží nebo odumírání korálů. Nebude pravděpodobně řešit italské problémy s vysychající řekou Pád, které měly zásadní dopad na úrodu obilí v letech 2022 i 2023. Snad se tuzemska nedotknou ani úmorné vlny veder přes 45 stupňů Celsia, které loni zažilo Řecko, Itálie nebo Španělsko, či každoroční neuhasitelné požáry, jaké zasáhly jih Evropy loni v létě.
Rychle se oteplující Česko se však bude čím dál častěji potýkat s velmi suchými obdobími, po nichž přijde rychlý příval srážek, které se do suché půdy nestihnou vsáknout. Potrápí nás ubývající spodní voda, vysychající řeky, které nebudou stačit k intenzivní zemědělské výrobě, a lesy bez vody, z nichž jako první mizí rozsáhlé plochy neodolných smrků.
Česko se rozhodně nevyhne ani následkům změn klimatu ve zranitelných regionech Blízkého východu a Afriky, odkud budou lidé do sousední Evropy utíkat před suchem, hladem a souvisejícími konflikty.
Krávy za auta? Může to být největší obchodní dohoda, jakou kdy EU uzavřela. Ale rodí se těžce
Vzhledem k tradičnímu odporu českých politiků a veřejnosti k jakémukoli přijímání migrantů ze vzdálenějších zeměpisných oblastí (byť jde o regiony sousedící s Evropou) bychom měli rozhodně zpozornět při pohledu na hydrogeologickou mapu světa a připravovat se na nevyhnutelnou realitu. A to jak na úrovni adaptace a mitigace klimatické změny, tak co se týče samotného vnímání problematiky migrace.
Podle Zprávy o stavu životního prostředí v Africe publikované v loňském roce byla téměř všechna africká povodí v posledních 20 letech epicentrem konfliktů, a tudíž i velkých migračních pohybů. Týká se to sporů o vodu z řeky Nil, protékající čtyřmi zeměmi, vysychajícího jezera Čad, na kterém jsou závislí zemědělci a rybáři ze čtyř okolních zemí, Viktoriina jezera, které napájí obyvatele, pole a dobytek tří zemí, jezera Malawi, řek Kongo a Nigeru, keňského jezera Turkana. V příštích letech se očekává snížení zemědělské výroby v Africe o 50 procent právě v důsledku nedostatku vody, africká populace se přitom má do roku 2050 zdvojnásobit. Změna klimatu, ničení životního prostředí a ztráta biodiverzity podle téže zprávy již vedly do roku 2020 k migraci 50 milionů Afričanů ze subsaharské Afriky do severní Afriky a do Evropy.
Neméně dramatická je situace s nedostatkem vody na Blízkém východě, zejména pak v Iráku a východní Sýrii. 40 procent území Iráku již bylo zachváceno pouští. Do konce století má teplota ve východním Středomoří a na Blízkém východě stoupnout o 5 stupňů Celsia, a to jsou tam již dnes nesnesitelná vedra. Objem vody přitékající do Iráku z Eufratu se od 70. let snížil o 50 procent, z Tigridu o 30 procent. Kromě stále vzácnějších srážek za tím stojí i skutečnost, že Turecko od roku 1974 vybudovalo na obou řekách celkem 22 přehrad a vodních děl, Írán za posledních dvacet let vystavěl tucet vodních děl na Tigridu a jeho přítocích. Jinou možnost než migraci za vodou tamní lidé nemají.
V září 2023 pak propukl konflikt mezi Afghánistánem a Íránem o vodu z řeky Hílmand. Čína využívá své síly a její gigantické stavby na řece Mekong mohou v budoucnu ohrozit komunity v Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu. Egypt a Súdán se děsí a vyhrožují Etiopii kvůli stavbě obří přehrady na Nilu a vodní elektrárny známé jako Velká přehrada etiopského znovuzrození. Dokonce nejbohatší stát světa Spojené státy americké, resp. jeho západní státy, se roky nejsou schopny dohodnout na novém rozdělení stále menšího množství vody z řeky Colorado.
Problémy spojené s mezistátním využíváním vody příliš neřeší ani bezzubá úmluva OSN o ochraně a využívání vodních toků přesahujících hranice států a mezinárodních jezer, dohodnutá v Helsinkách v roce 1992. Nadějněji se jeví prosazování regionální spolupráce k využívání vodních toků, která dobře funguje například v Evropě.
Obecně však nezbývá než napnout síly v boji se změnou klimatu, adaptovat zemědělství i krajinu na měnící se podmínky a připravovat se na miliony klimatických uprchlíků za vodou, které bude v Evropě pravděpodobně stále více než ve zranitelných regionech těsně za jejími hranicemi.
Autor je ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) a vyučující na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
