Eva Janáčová: Malý Berlín ve Velké Praze

24. leden 2024

Téměř každý, kdo se věnuje vědě či výzkumu, si občas položí otázku, kde, případně kdy či za jakých okolností vlastně začalo jeho bádání. Co ho k němu přivedlo, jaká méně či více důležitá událost podnítila jeho zvědavost, nadšení a potřebný zápal?

Někteří kolegové si jistě vzpomenou na své dětství, kdy poprvé objevili slastné kouzlo poznání, jiní zase zmíní umělecké dílo, román či divadelní hru, která se dotkla nějaké zdánlivě nedůležité otázky, kterou později podrobně rozpracovali ve svém výzkumu. Najdou se i tací, co za primární impuls označí podnětnou konferenci, odborný článek nebo grantovou výzvu. Každý to máme prostě jinak a to je jen dobře.

Čtěte také

Nedávno mě nejen z tohoto důvodu zaujala kniha historičky umění Lenky Kerdové, poutavě nazvaná Malý Berlín ve Velké Praze, jež pojednává o německy mluvících architektech v meziválečné Praze. Jedním z hlavních podnětů vedoucích k detailnímu výzkumu tohoto nelehkého a hlavně mnohoznačného tématu se stala drobná příhoda, kdy jedna stará dáma s malou vnučkou zazvonila na dveře jejího bytu v pražských Holešovicích.

Nesměle se jí zeptala, jestli hovoří německy. Když Lenka odpověděla, že ano, spadl jí velký kámen ze srdce, protože před tímto bytem, kde dříve bydlela se svými rodiči, stála minimálně desetkrát a neodvážila se nikdy předtím zazvonit. Až teď.

Čtěte také

Dala se proto do vyprávění příběhu z jara roku 1945, kdy se jako desetiletá holčička, tedy podobně stará jako nyní její vnučka, musela rychle sbalit a odejít spolu se svými rodiči do Německa, které se po konci války stalo jejich vynuceným domovem. Paní Elisabeth byla proto moc potěšená, když si mohla prohlédnout byt, kde prožila část svého dětství. Na tento okamžik čekala téměř 70 let. Na oplátku pozvala Lenku k sobě do Berlína a tak se začalo rozvíjet jejich nevšední přátelství.

Činžovní dům, ve kterém Lenka a za války paní Elisabeth bydlela, postavila firma židovského stavitele Antona Möseho v roce 1935. Jedná se o styl umírněného funkcionalismu, který se často objevuje v této pražské čtvrti od Veletržního paláce až po nádraží Bubny. Zakázky zde dostávali jak čeští, tak němečtí a židovští architekti, již uměli svižně reagovat na potřeby nové, dynamicky se rozvíjející části multietnické Prahy.

Čtěte také

Ve 30. letech se této čtvrti kvůli vysokému počtu německy mluvících obyvatel začalo dokonce říkat Malý Berlín. Stejně se však nazývala i nově postavená, šesti a místy až osmipatrová modernistická stavba, která získala v období Protektorátu nelichotivou přezdívku „Hnědý dům“. Důvodem se stalo ubytování některých nacistických pohlavárů. Ti ostatně bydleli také v okolních domech, včetně budovy, kde žila Lenka a v dětství i paní Elisabeth.

Česko-německá otázka je pořád velmi složitá a hlavně palčivě bolavá, obzvlášť pak na osobní rovině. Stačí se jen zamyslet nad tím, jak poválečné česko-německé vypořádání dnes nazýváme. My jako „nucené vysídlení“, Němci naopak jako „vyhnání“. Výsledek je však stejný, Česko po 2. světové válce přišlo o významný podíl německého obyvatelstva, které se dříve spolupodílelo na společenské, kulturní, ekonomické i názorové bohatosti této země.

Čtěte také

Úlohou nás historiků je zachytit, důsledně popsat a především zanalyzovat tento fenomén nedávné minulosti. Lence Kerdové se to v její knize o německých architektech, tedy o „Malém Berlínu ve Velké Praze“, výtečně podařilo.

Osudy a trajektorie lidského bytí jsou nevyzpytatelné. Přemýšlím, jakému uměnovědnému tématu by se dnes Lenka Kerdová věnovala, kdyby si paní Elisabeth nedodala odvahu a nezazvonila u jejího bytu. Někdy prostě stačí zdánlivě nepatrná příhoda, jež změní náš život a nasměruje ho úplně jinam, než jsme původně zamýšleli. A ve vědě to platí obzvlášť.

autor: Eva Janáčová
Spustit audio