Devizou Straussovy Ariadny na Naxu ve Stavovském divadle je výborně hrající orchestr

Pražské Národní divadlo uvedlo 19. ledna 2024 v nové premiéře Ariadnu na Naxu (Ariadne auf Naxos) Richarda Strausse, na našich jevištích uváděnou jen zřídka kdy. V německy hovořících zemích je tato půvabná konverzační opera, stojící na principu divadla na divadle, dílem zcela klíčovým. A role mladého komponisty, který má v sídle bohatého mecenáše uvést své nové operní dílo z antické mytologie o Ariadně opuštěné Théseem na ostrově Naxos a nacházející novou lásku v náruči boha Bakcha, je zásadní rolí otevírající začínajícím mezzosopranistkám okna do hudby 20. století, podobně, jako si mladé koloraturní sopranistky pilují své umění na závratných výškách subretního partu Zerbinetty.

Ariadnu na Naxu napsal Richard Strauss vzápětí po úspěšném Růžovém kavalírovi (1911), libretistou mu byl opět Hugo von Hofmannsthal. Opera se skládá ze dvou částí: úvodního prologu a jednoaktovky Ariadna na Naxu; v první verzi byla prologem Hofmannsthalem upravená Molièrova komedie Měšťák šlechticem se Straussovou scénickou hudbou. V této podobě se její premiéra konala pod Straussovou taktovkou v „Malém domě“ Královského dvorního divadla ve Stuttgartu (1912). Avšak ani narychlo přepracovaná druhá verze nepřinesla kýžený úspěch. Přijetí bylo nejednoznačné, zaznívalo uznání, ale i kritika. Nicméně dílo slučující činohru, balet a pantomimu s operou bylo uvedeno na řadě evropských jevišť v zásadě s příznivým ohlasem. Podněcován Hofmannsthalem se Strauss rozhodl k jeho dalšímu přepracování. Cesta k finální podobě, uvedené v říjnu 1916 ve vídeňské Dvorní opeře, nebyla pro autory jednoduchá, ale stála za to. Molière a jeho měšťák Jourdain zmizeli, v kompletně zhudebněné a zpívané úvodní části nyní u skladatele objednává „domácí“ operu anonymní hrabě, jehož pokyny a příkazy nekompromisně tlumočí Hofmistr.

V přepychovém vídeňském paláci se chystá provedení vážné opery Ariadna na Naxu, po níž má následovat veselá italská opera buffa. Je tu učitel hudby a jeho žák, mladý skladatel Ariadny, taneční mistr, vlásenkář, představitelé hlavních operních rolí – primadona ztvárňující Ariadnu a tenorista chystající se na roli Bakcha. Připravena je i italská skupina s komickou operou ve stylu commedia dell’arte Zerbinetta a její čtyři milovníci. Bohatý objednavatel si však usmyslí, že chce vidět oba kusy naráz – antickou tragédii i hudební frašku. A tak skladatel musí své dílo seškrtat, zatím co Zerbinetta, titulní postava buffy, má na scéně děj improvizovat. Po tomto prologu následuje vlastní produkce, situovaná na pustý mořský břeh, kde se oba příběhy mísí. Koketní Zerbinetta a její společníci se snaží rozveselit opuštěnou, zoufalou Ariadnu a přesvědčit ji, že nemá cenu trápit se nad Théseovou zradou. Úspěšní nejsou, Ariadna očekává smrt. Náhlý příjezd boha Bakcha však změní situaci – Bakchus, který právě úspěšně odolal nástrahám kouzelnice Kirké, je uchvácen Ariadninou krásou. Náklonnost je vzájemná a Ariadna Bakcha následuje. Láska zasahuje lidi i bohy, odolat jí nelze.

Novou inscenaci ve Stavovském divadle nastudoval hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze Robert Jindra, režisérkou a choreografkou je Sláva Daubnerová. Dílo je nastudováno v němčině. Těžko dnes očekávat, že by režisér vycházel z autora a jeho díla. Sláva Daubnerová sice neroubuje na Straussovu operu jiný děj, ale daleko k tomu nemá. Přetváří charaktery postav, a tím významně opeře narušuje pointu a smysl.

Straussova Ariadna je jakýmsi setkáním, ba střetem mezi světem reálným, který představuje obřadný Hofmistr, a světem excentrických, tak trochu “střelených” umělců. Kontrast mezi nimi by měl být půdorysem, na němž je zápletka vystavěna. V nové pražské inscenaci ztvárňuje mužskou činoherní roli Hofmistra mezzosopranistka Dagmar Pecková. Režie tuto postavu zcela přetvořila z důstojného majordoma v jakéhosi psychopatického, zle pitvorného bezpohlavního skřeta, který v rudém obleku a rudých botách vyjíždí z propadla, aby ponižoval a děsil přítomné ne vždy dobře artikulovanou agresivní mluvou. Text přednáší emotivně, po odměřenosti a komické suchopárnosti originálního „Haushofmeistera“ tu není ani stopa, kontrast se nedostavil. Postava Lokaje se stala shrbeným, o holi se šourajícím starcem nad hrobem, zcela apatickým k dění kolem sebe. Umělci jsou nejen výstřední, ale i přehnaně stylizovaní s akcentem ordinérnosti. Skladatel po jevišti hojně pobíhá, a aby bylo jasné, že prožívá nějaké duševní stavy, má kolem sebe suitu svých “klonů”, kteří pohybově a pantomimicky vyjadřují hnutí jeho mysli. Svou operu krátí tak, že vytrhává z objemné partitury prázdné listy, které jsou do ní všity. Je přítomen jevištnímu dění i ve druhém dějství, aby mohl dokazovat, jak se mu líbí jeho opera oproti vložené komedii. Ariadna si na Naxu chodí pro láhev, aby zapila svůj žal, po její posteli hopsají milenci Zerbinetty. Postavy jsou charakterově nevypracované stejně jako vztahy mezi nimi, herecké akce jen přibližné, náhradou snad má být choreografie (Sláva Daubnerová, pohybová spolupráce Jan Adam), která ovšem ruší. Zerbinetta kopající svého kolegu do pozadí už komentář nepotřebuje. Jednotlivé osoby nepůsobí pravdivě a celek vytváří dojem jakéhosi panoptika psychicky nevyrovnaných jedinců.

Děj obou částí opery se odehrává v současnosti, prolog není situován do paláce na počátku 18. století (scéna Lucia Škandíková), ale do jakési divadelní chodby s několika dveřmi různé výšky evokujícími představu vstupu do lóží, vše provedeno v agresivní rudé barvě. Při vlastní produkci není na scéně ani náznak mořského břehu, na rudé scéně se objevuje maketa modravého, snad romantického pokojíčku, v němž je Ariadna doslova zastlaná v manželské posteli. Najády vystupují u její hlavy z jakéhosi peřiňáku, pod jehož poklopy se i vracejí. Pokojíček se postupně rozloží na části, v závěru ještě před příchodem Bakchovým odjíždí do mlhy zadního jeviště, aby za ním spadla rudá opona s výmluvným nápisem EXIT. Když Bakchus zmizí i s Ariadnou z již prázdného jeviště do propadliště, nápis se neonově rozzáří. V takto vzniklém “rudém koutku” zůstává uvězněn skladatel s Bakchovým pláštěm v ruce. Na jevišti samozřejmě nechybí televize, v níž je vidět v prologu detail Hofmistrovy tváře a v pokojíčku na ostrově obrazy proradného Thésea.

Výtvarné řešení inscenace plýtvá nevkusem především v křiklavých a stylově nevyhraněných kostýmech Terezy Kopecké. Primadona (Ariadna) i nymfy Najáda, Dryáda a Echo jsou v bílém, vlnité hnědé vlasy do pasu; v 1. dějství jsou od sebe nerozeznatelné. Nymfy se však od Ariadny ve skutečnosti liší, jejich horní polovina těla je obnažena – jsou navlečeny do korzetů s falešným, rozměrově předimenzovaným a ordinérně nevzhledným poprsím. Zerbinettu a její kumpány nastrojila výtvarnice do lesklých kovbojských oblečků s klobouky, přičemž představitelka Zerbinetty, od hlavy až k patě křiklavě růžová, evokuje představu obří cukrové vaty. Představitel Bakcha v prologu vpadne na scénu jen v trenýrkách a rozhaleném županu, v produkci má pak tento bůh vína a veselí (!) tragické vzezření – je oděn civilně v černém s rudým pláštěm.

Dirigent Robert Jindra se mohl opřít o vynikající Orchestr Národního divadla v čele s koncertním mistrem Alexejem Rosíkem. Ve Straussově orchestraci koncipované pro 37 hráčů jsou všichni členové orchestru v podstatě sólisty, významnou roli má klavír, je zde využita i celesta a harmonium. Všichni instrumentalisté hráli technicky výtečně. Obdiv zaslouží především Alexej Rosík, který své housle rozezněl v četných sólech krásným měkkým, plným tónem. V případě Ariadny na Naxu by v příloze programu s aktuálním pěveckým obsazením rozhodně nemělo chybět ani obsazení orchestru tak, jak je to běžné u koncertů symfonických orchestrů.

I přes znamenitý výkon orchestru však zůstalo v hudebním nastudování Roberta Jindry mnoho z bohatství Straussovy partitury skryto. Celku by prospěla větší dynamická plasticita a zvýraznění melodií, které se místy ztrácely podobně jako průzračnost Straussovy hudby. Pěvecké party by si často zasloužily důslednější vypracování jak hudební, tak i výrazové; jejich provedení bylo na premiéře někdy překvapivě nevyrovnané.

Průraznost a nosnost svého barytonu potvrdil Pavol Kubáň v roli Učitele hudby. Arnheiður Eiríksdóttir, čerstvá držitelka Ceny Thálie za Octaviana v inscenaci Růžového kavalíra Richarda Strausse v pražské Státní opeře, ztvárnila Skladatele – další Straussovu kalhotkovou roli. Zhostila se jí se ctí. Její světlý mezzosoprán zněl však ve srovnání s dalšími pěvci poněkud zastřeně, postřehnutelná byla i intonační rozkolísanost. V roli Primadony (Ariadny) debutovala ve Stavovském divadle Cornelia Beskow s příjemně znějícím sopránem, avšak někdy s nedotaženými výškami. Magnus Vigilius propůjčil postavě Tenoristy (Bakcha) svůj sytý tenor. Zerbinettu ztvárnila rovněž debutující Ziyi Dai. Její výkon byl během večera různorodý. Z pěvecky matně provedeného celku se totiž vymykala proslulá koloraturní árie Zerbinetty, v níž pěvkyně potvrdila rozsah hlasu i technickou jistotu ve výškách, navíc árie měla i čitelnou melodiku. Jako by toto číslo studovala jinde, než ostatní části role. Party tří Nymf a jejich ansámbly patří ke známým číslům. Lenka Máčiková (Najáda), Michaela Zajmi (Dryáda) a Yukiko Kinjo (Echo) však ještě potřebují čas, aby dosáhly žádoucí úrovně provedení. Na premiéře nebyly jejich trojzpěvy vždy přesné a intonačně jisté. Interpretační vyrovnaností pěveckého partu zaujal Lukáš Bařák jako Harlekýn; Josef Moravec (Scaramuccio), Jan Hnyk (Truffaldino) a Daniel Matoušek (Brighella) nevybočili z premiérového průměru, v ansámblech působil tento kvartet nesourodě. I u Jaroslava Březiny (Taneční mistr) jsme zvyklí očekávat vyrovnanější výkon. V menších rolích vystoupili jako Lokaj Martin Matoušek, Důstojník Petr Dvořák, Vlásenkář Radek Martinec.

Hlavním problémem byla u všech pěvců minimální srozumitelnost zpívaného textu. U konverzační opery je to záležitost klíčová, bez jasné artikulace pozbývá její provedení smysl. V případě Straussovy Ariadny na Naxu, v níž je hudba extrémně úzce s textem svázána, to platí dvojnásob. Nelze se domnívat, že promítáním titulků je věc vyřešena. Text je naprosto zásadní, opera vzniká jeho zhudebněním, zpěv na jevišti nejsou jen prázdné legatové vokalízy, při nichž si má divák číst. Nehledě na to, že pregnantní výslovnost je pro správné provedení pěveckého partu podstatná.

Stavovské divadlo je pro komorně laděnou Ariadnu na Naxu ideálním prostorem. Richard Strauss v ní napsal vtipné, jemně humorné poetické dílo, které by však mělo být i odpovídajícím způsobem provedeno. Snaha o prvoplánovou rozhýbanou komedii, někdy i s hrubšími rysy, není východiskem, stejně jako nedořešený vztah hudby k textu a málo detailní hudební vypracování. A tak nezpochybnitelnou devizou této inscenace je krásný zvuk technicky výborně hrajícího Orchestru Národního divadla.

Richard Strauss: Ariadna na Naxu
19. ledna 2024
Stavovské divadlo

Inscenační tým:
Režie a choreografie: Sláva Daubnerová
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Tereza Kopecká
Světelný design: Daniel Tesař
Pohybová spolupráce: Jan Adam
Videoart: Dominik Žižka
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Dirigent: Robert Jindra

Obsazení
Hofmistr: Dagmar Pecková
Učitel hudby: Pavol Kubáň
Skladatel: Arnheiður Eiríksdóttir
Tenor (Bakchus): Magnus Vigilius
Důstojník: Petr Dvořák
Taneční mistr: Jaroslav Březina
Vlásenkář: Radek Martinec
Lokaj: Martin Matoušek
Zerbinetta: Ziyi Dai
Primadona (Ariadna): Cornelia Beskow
Harlekýn: Lukáš Bařák
Scaramuccio: Josef Moravec
Truffaldino: Jan Hnyk
Brighella: Daniel Matoušek
Najáda: Lenka Máčiková
Dryáda: Michaela Zajmi
Echo: Yukiko Kinjo