Symfonický orchestr Českého rozhlasu odvážně zahrál modernu

Chceme-li v programu koncertu hledat dílo, jenž má dnes i do budoucna největší šanci navázat na obvyklé posluchačské mechanismy probíhající při poslechu „klasiky“, je to skladba Viktora Kalabise Symfonické variace. Vůbec ne kvůli její strukturální přehlednosti, která je z prvního poslechu malá, ani kvůli měkkosti harmonického jazyka, který je, stejně jako tónový materiál melodiky, skladatelem filtrován tak, aby se ve skladbě neobjevily žádné „sentimentality“ z doby romantismu, a tedy je zdrsněn častou přítomností bolestně disonantních složek. Není to ani kvůli instrumentaci, byť v mnoha ohledech netuctové, v nejsilnějších polohách však megalomansky předimenzované. Přesto vidím pro toto dílo zářnou budoucnost. V jeho útrobách totiž koluje krev zarputilého tvůrce, peroucího se o nosnost své melodiky, po úporném zápase v ní vytvoří emocionální klima a zasazuje ji do homofonního prostředí. Zde se také nespokojuje s prvním řešením a „kutá“ akordy, jež nejlépe okomentují melodickou složku. A je lhostejné, zda uvedené činnosti dělá postupně či najednou. Výsledek zarputilé snahy skladatelů o nosnou melodiku a adekvátní doprovod je vůdčím principem pro poslech „klasiků“ dnes, je u nich vysoko hodnocen – a musíme mu vzdát hold i u Viktora Kalabise. Není těžké si představit futuristickou vizi, že jednou bude ultraavantgardní „chřestění“ běžným hostem koncertní dramaturgie a že skladba Viktora Kalabise bude reprezentovat staré dobré časy, kdy ještě melodika měla spolu s doprovodem hlavní slovo. K jejímu ocenění bude třeba i dobré provedení, takové, jaké připravil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu dirigent Ilan Volkov.

Atributy krásy převážně homofonního díla se vstřícnou tonální melodikou a k ní neotřelou harmonií přinesla na koncertě Symfonie č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva z roku 1952, rozeznělá v druhé polovině večera. Skladba byla dokončena rok před autorovou smrtí. Především v krajních větách využívá materiál ze starších baletů Popelka, Kamenný kvítek či z celovečerního melodramu Evžen Oněgin (zde upozorňuji na objevnou českou nahrávku z roku 2014). Sedmá symfonie roste z dlouhodechých témat, často až hollywoodsky přeslazených. Prokofjev je ale obohacuje kořením nečekaných harmonických zvratů, a tak dílo neopouští závažný symfonický rozměr. Jeho kořeny spadají také do ruských folklorních tradic, je v něm však i ruská aristokratická nota podle Petra Iljiče Čajkovského. Z popisu vysvítá, že dílo přináší specifické požadavky na interpretaci a že se již rozvinula tradice v jeho provádění. Její čisté esence nutno hledat ve starých nahrávkách Gennadije Rožděstvenského s ruskými orchestry z druhé poloviny 20. století. Je zde totiž docílena plošnost pojetí, scelení melodických i barevných linií, uměřenost temp i ponor do ruské lidové lyriky. Mnoho z toho na sledovaném večeru dirigent Ilan Volkov nerealizoval. Patrně vyjadřuje pro něj Prokofjevova Sedmá již jiné obsahy. Má na to právo. Podání izraelského dirigenta akcentovalo energii vysokých temp a civilnost v pojetí emocí či tanečnosti. A tak valčík druhé věty přelétl, aniž se příliš zastavoval u zvolněných epizod, volná věta pak vlastně ani nebyla pomalá. Škoda, je tam mnoho krásného, co lze v klidnějším tempu vyposlouchat. Nemyslím si ale, že bychom měli sentimentálně lámat rukama nad nedodrženou tradicí. Přece jen je to dílo, které představuje Prokofjeva zlomeného stalinským tlakem. Jsou tady jiná, mladší, kdy ještě plnohodnotně žil, komponoval, koncertoval (a také provozoval hazard) na Západě.

Přinesla-li skladba Viktora Kalabise takové vlastnosti hudebního materiálu, které byly výslednicí úporného uměleckého snažení, obsahujícího intuitivní i racionální složku v rovnováze a vyjadřovala-li se disonujícím hudebním prostředím, manipulovala-li symfonie Sergeje Prokojeva se stejnými atributy jako skladba Kalabisova, ale v tradičním homofonním formátu, pak musíme konstatovat, že od obou se Sinfonia da Requiem od Benjamina Brittena výrazně odlišovala jak v kompoziční tak v interpretační rovině. Skladba pochází z roku 1940, je tedy nejstarší ze všech zařazených skladeb. V duchu silného proudu akcentujícího racionální uchopení kompozičního procesu, vládnoucího v době vzniku kompozice v západní hudbě (multiserialismus), vykazuje i tato silné rysy schématického tvůrčího uchopení. Dílo spojuje v jednom proudu části Lacrimosa, Dies irae a Requiem aeternam. Do seskupení vyššího řádu autor zasazuje první dvě části a závěrečná přináší hlubší kontrast. Základní schéma hudebního procesu je nastaveno tak, že Dies irae je jakousi variací, drobící hodnoty Lacrimosy v rychlém tempu. Důkazem jsou opakované tóny, které procházejí v jednotlivých nástrojových skupinách po celé části Dies irae. Úvodní Lacrimosa je řešena také repetitivním způsobem. Opakuje se zde depresivní, záměrně ubíjející motiv. Nastartovaný motor poté najednou utichá, faktura řídne a rozpadá se na prvočinitele. Nastoupí rychlejší mechanismus Dies irae. Melodická složka zapůsobí až v části závěrečné, kdy svým opakováním jednoduchých útržků nám vnutí schematizovanou „instantní“ emoci. Až zde dochází k čitelnosti harmonické koncepce. V předcházejících částech jakoby náhodně naskakují akordické skvrny. Vždy je udusí jejich osamocenost ve faktuře a další přistoupivší půltónové nánosy. Brittenův opus nepostrádá odvážný přístup. Je vlastně předzvěstí minimalismu, a stal se tedy ve svém obsahu snadno čitelnou skladbou. Orchestr i dirigent Ilan Volkov podpořili transparentnost partitury dobrou souhrou i plastičností dynamické stránky. Bohužel mnohá místa v sále byla po odeznění této skladby opuštěna a jejich nájemci se po přestávce na ně nevrátili. Ke své škodě, protože by v Prokofjevově skladbě našli to, co v předcházejících chybělo.

Dramaturgie Symfonického orchestru Českého rozhlasu se nebojí odvážných činů. Jsou zařazeny i prověřené tituly. Nastoupená strategie oslovuje posluchače různých zaměření. Přejme si, aby se všechny koncerty setkaly s co největším zájmem publika.

Ilan Volkov – Klasici 20. století
22. ledna 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum

Program
Viktor Kalabis: Symfonické variace, op. 24
Benjamin Britten: Sinfonia da Requiem, op. 20
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 7 cis moll, op. 131

Účinkující
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Ilan Volkov – dirigent