Hotárek začínal v Itálii v roce 2006, po třech letech našel Stefanii Bertonovou se kterou v roce 2013 přivezli z mistrovství Evropy bronz – první medaili italské sportovní dvojice v historii. Následně vyhráli i jeden ze závodů Grand Prix, po olympiádě v Soči 2014 se ale pár rozpadl. S novou partnerkou Valentinou Marcheiovou pokračoval až do roku 2018, kdy oba ukončili kariéru.
Životní partnerkou se Hotárkovi pro změnu stala Anna Cappelliniová, mistryně světa v tancích na ledě z roku 2014. V italském Comu spolu vychovávají dceru Dianu a syna Olivera.
Už šest let působí jako trenér. Pod křídly má trojnásobného evropského medailistu Mattea Rizza a pracuje také se všemi třemi italskými dvojicemi, které se prosadily na zlatou, bronzovou a šestou pozici na evropském šampionátu. Vede i německý pár Annicka Hokeová, Robert Kunkel a pomáhá české dvojici Barbora Kucianová, Martin Bidař.
Jak vnímáte, že jste do jisté míry zodpovědný za rozmach italských sportovních dvojic?
Za vším stojí na prvním místě moje trenérka Franca Bianconiová, protože úplně na začátku bylo to všechno její nápad. Když jsme v roce 2006 začali trénovat s mojí první partnerkou Laurou Magitteriovou, byli jsme takový zvláštní úkaz, protože v Itálii tehdy sportovky nikdo nedělal. Když jsme pak se Stefanií vyjeli bronz na Evropě, začaly se na nás nabalovat další páry. Teď nám samozřejmě hodně pomohlo, že nemůžou závodit Rusové. A Itálie byla na moment, kdy se uvolní přední místa, nejlépe připravená.
ZA ITÁLII. Ondřej Hotárek a Stefania Bertonová se mohou radovat z bronzu z mistrovství Evropy krasobruslařů.
Takže byste chtěli být podobným hegemonem jako Rusko?
To ne, momentálně je světová špička hodně vyrovnaná. Když závodili Rusové, doufali jsme, že jeden ze tří párů udělá chybu a že se popereme alespoň o to jedno místo. Teď jsou závody mnohem otevřenější. Kterýkoliv z prvních šesti párů na mistrovství Evropy mohl vyhrát. Myslím, že i pro publikum jsou závody mnohem zajímavější. Před pár lety mělo Rusko tak silné páry, že ostatní neměli ani motivaci snažit se jim přiblížit.
Jak vůbec vznikl váš přechod do Itálie?
V Česku jsem začínal mezi sólisty, ale nikdy jsem nebyl slibný závodník. Jezdil jsem ve stejné době jako Tomáš Verner a už přicházel i Michal Březina. Když Michal skočil prvního čtveráka, nebylo mu ani patnáct. Já jsem čtverný skok udělal možná párkrát na tréninku, ale nikdy v závodě. Trojitého axela jsem neskočil snad ani jednou. Takže v sóle jsem neměl žádnou velkou perspektivu.
Nezbývalo než změnit kategorii.
Sportovky jsem začal dělat už v Česku, ale nenašel jsem ani vhodnou partnerku, ani správný trenérský přístup. Hodně mi pomohl Karel Fajfr, který je taky z Brna, ale emigroval do Německa a vedl tam páry. Naučil mě základní techniku a jak si ve dvojici vše nastavit. To byla velká pomoc i pro Francu Bianconiovou, protože ani ona o těch párových věcech tolik nevěděla. První roky jsme strávili u Karla v Oberstdorfu hodně času.
Byl jsem bruslením znechucený, vzpomíná Hotárek. Ale ozvala se Itálie |
Co byl potom po příchodu do Itálie největší rozdíl?
Když bylo potřeba najít nějakou spolupráci, tak se trenéři nebáli hledat pomoc jinde. Měli jsme soustředění s Tamarou Moskvinovou, s Alexejem Mišinem, párkrát jsme byli v Americe. To by se v Česku nikdy nestalo, že by nějaký trenér řekl: Tak kde to dělají dobře? Od koho se to naučíme? Nikdo neměl odvahu říct: V Americe mají skvělé výsledky, jedeme se k nim podívat. Slyšel jsem jen: Je to drahé a daleko. Italové naopak razí přístup: Co potřebujeme? Jakým způsobem se k tomu můžeme dostat? Spolupráce mi otevřely oči. Poznal jsem, že všechno je možné.
Nejlepší závod, co se týče bodů, jste odjel na olympiádě v Pchjongčchangu 2018. Jaké bylo dosáhnout na sklonku kariéry na životní maximum?
Šesté místo na olympiádě 2018 je pro mě tím nejkrásnějším zážitkem. Přijet na olympiádu a zajet jeden čistý program za druhým bylo úžasné. Naše kariéra s Valentinou nikdy nebyla o výsledku, ale o přístupu a cestě k výkonu. Celá naše příprava a organizace sezony, všechno mělo svůj účel. Moc rád na to vzpomínám a podle té sezony teď trénuji všechny naše závodníky.
Pyeongchang
11.02.2018
Oggi, un anno fa
Siamo una squadra fortissimi❣️
#thedreamteam #4thplace #olympics #pyeongchang2018 #dreamsdocometrue #unforgettablemoments #daoathlete #italiateam
K pátému místu vám tehdy chyběly jen dva body, nemrzí to trošku?
Mezi těch prvních pět párů se dostat nedalo, kterýkoliv z nich mohl získat medaili. V Pchjongčchangu se odehrál nejspíš nejtěžší závod novodobé historie. Když se podíváte, kolik se vyjelo bodů a jak velká byla bitva o zlato, tak to byl jeden z nejlepších párových závodů vůbec. Možná jsme mohli získat o trošku víc bodů, ale taky jsme mohli skončit třeba až jedenáctí, tak to bylo vyrovnané. Jsem rád, že jsem mohl být součástí takového závodu.
Poznávacím znamením vašeho páru byly často velmi veselé a hravé jízdy, po vašem odchodu ale nikdo na zábavnou notu nenavázal. Proč tomu tak je?
Určitě v tom hraje roli, že jezdit vtipné věci je těžší, protože musí být rytmicky rychlejší. Takže je strategičtější volit pomalou hudbu, aby byla větší záruka čistého programu. My jsme se ale vždy snažili najít svou identitu a jízdy tvořit podle ní. S Valetinou jsme nikdy neměli extra dramatickou chemii. Se Stefanií to bylo mnohem intenzivnější, tak jsme si mohli dovolit jízdy s patosem. Ale protože s Valentinou jsme byli vždy spíš parťáci, nic smyslného jsme dělat nemohli. Od začátku jsme naši dvojici brali jako takový vtip, protože nám bylo přes třicet a tehdy nikdo takhle starý sportovky nejezdil. Všichni si ťukali na čelo, že jsme blázni.
Big thanks to everyone for the support! Just amazing... Me and @valemarchei14 have so much fun with this program
#marcheihotarek #tuvuofalamericano #euros2018 #daointheworld #daoathlete
Takže z toho vznikl přístup nebrat se příliš vážně?
Věděli jsme, že nemáme tolik času a že asi moc medailí neuděláme, tak jsme našli parketu, která nám vyhovovala, a té jsme se drželi. Navíc nám bylo jasné, že ruské páry neporazíme klasikou, protože v té nikdy nebudeme lepší než oni. Šli jsme tedy na to z druhé strany. Vždycky jsem miloval programy Philippa Candelora nebo Laurenta Tobela, takže i já jsem chtěl dělat trošku té komedie a sebeironie. Abych vzbudil v lidech nějakou emoci.
Nemrzí vás, že se páry, které trénujete, nechtějí do komedie pouštět?
Když teď nejezdí ruské dvojice, tak ty vážnější věci můžou fungovat a možná, že i my s Valentinou bychom je za dnešních okolností zkusili. Hodně lidí ale volí pomalejší hudbu, protože spolu nebruslí tak dlouho nebo ještě nenašli svou identitu. Třeba maďarský pár Pavlovová, Svjatčenko – ti podle mě vůbec nevědí, kým chtějí být. Mají nejlepší techniku ze všech, ale choreografie je zdaleka nejhorší, protože nemá žádnou identitu. Takže všechny páry se musí především zamyslet nad tím, co chtějí svými programy říct, jak se odliší od ostatních. To se, myslím, našim párům povedlo. Volná jízda Lucrezie Beccariové s Matteem Guarisem na muzikál Cats je něco originálního a když zajedou Rebecca Ghilardiová s Filippem Ambrosinim svého Drákulu dobře, tak má nádherný patos. V závěru jejich programu je celá hala na nohou.
Z Kaunasu jste přivezli tři evropské medaile. V týmu je určitě dobrá nálada.
Mám strašnou radost. Na loňské Evropě jsme takový úspěch čekali. Během sezony bylo úplně jasné, že máme tři nejlepší týmy a jen záleželo na tom závod nepokazit. Ale teď jsme se podívali na skóre během sezony a vypadalo to, že šanci na medaili budou mít jen Sara Contiová s Niccem Maciim.
A ti paradoxně skončili bez medaile.
V tom jsou dnes sportovní dvojice krásné, protože vyhrát může kdokoliv. Tentokrát to podle mě dopadlo nejlépe, jak mohlo. Mezi nejlepšími třemi byl pár s nejlepším krátkým programem – Gruzínci, nejlepší volnou měli Rebecca s Filippem a Lucrezia s Matteem jeli nejlepší závod.
Beccariová a Guarise vládli na ME sportovním dvojicím, Češi skončili třináctí |
Beccariová s Guarisem byli přitom loni až sedmí a v prosinci na italském šampionátu skončili druzí za Ghilardiovou a Ambrosinim. Čekali jste, že zaútočí na zlato?
Musím říct, že vidět, jaký pokrok Lucrezia s Matteem od loňska udělali, bylo krásné. Celý rok pracovali a postupně se zlepšovali. Myslím, že to svědčí o tom, že máme v týmu dobrou atmosféru a že párům prostředí, které vytváříme, prospívá. To je pro mě hlavní myšlenka, když jedu každé ráno na halu, aby se u nás cítili všichni dobře.
Bronzovou medaili mezi muži získal Matteo Rizzo, i když po krátkém programu byl až šestý. Být pod velkým tlakem mu zjevně svědčí.
Když byl na mistrovství Evropy v roce 2019 poprvé bronzový, tak šel do volných jízd až z desátého místa. Takže on ty volné prostě umí jezdit. Má do nich lepší rytmus. Pro některé závodníky jsou lehčí krátké programy a pro některé volné.
Přípravu před evropským šampionátem přitom vůbec neměl Rizzo ideální.
Poslední měsíc běhal od jedné kontroly u doktora ke druhé. Má problém s kyčlí, čeká ho operace a příštích šest měsíců stráví na rehabilitaci. Kyčel ho bolela už od léta, takže chvilku trénoval, chvilku to nebolelo, chvilku to bolelo. Některý závod byl lepší, některý horší, ale nebyl nikdy v plné formě. Myslím, že mu ten bronz dodá motivaci k tomu, aby se zase vrátil na špici.
Jak těžké je na jednom závodě obstarat tolik svěřenců?
Když bylo v roce 2019 v Turíně finále Grand Prix, poštěstilo se mi dělat rozhovory s vítězi. A tak jsem se ptal Nathana Chena, který byl světovým šampionem a zároveň studoval na Yaleově univerzitě, jak to vše dokáže zvládnout. A on mi řekl: Je to jen o správné organizaci. Takže jsem se tím inspiroval a snažím se vše pořádně naplánovat. Když jsme přijeli na mistrovství Evropy do Kaunasu, jako první věc jsme si udělali rozvrh, kdo bude kdy na které hale. Máme výhodu v tom, že nás je několik trenérů a jsme zvyklí pracovat se všemi páry. Tak to dělají i tanečníci z Montrealu. Je to takový modernější přístup ke krasobruslení.
Megakolaps. Když se kandidát na medaile sesype a skončí předposlední |
Je podle vás těžší kategorie mužů nebo sportovních dvojic?
Kluci jsou podle mě nejtěžší kategorií vůbec. Jak teď Ilja Malinin s Adamem Siaem Fa tlačí jízdy do šesti čtverných skoků, tak je každá chyba opravdu velká ztráta. Dva, tři skoky můžou udělat rozdíl čtyřiceti bodů. Kdyby Matteo skočil ve volné toho axela, tak by byl pravděpodobně stříbrný. A kdyby skočil toeloopa v kraťasu, závodil by s Adamem o zlato. Je to opravdu o zlomku vteřiny, jestli se daný skok podaří nebo ne. Malá epizoda může rozhodnout celý závod.
A v čem se liší trénování jednotlivce a páru?
Ve sportovních dvojicích musí trenér hodně dbát na vztah páru, aby byla správně nastavená komunikace, oba partneři měli stejnou motivaci, hodně podobné myšlení a aby se spolu soustředili na jeden cíl. Myslím, že to je mnohem těžší, než naučit je techniku. Trenér je takovým dirigentem páru. V sólu záleží na závodníkovi. Každý má svůj charakter a je to taky hodně na něm. Občas může být boj, přesvědčit ho, aby dělal v tréninku přesně to, co se po něm chce. Může se stát, že se závodník uzavře a jede si podle svého. Jak v dobrém, tak ve zlém. Musíte se dobře připravit, a pak už nechat závodníka závodit.
Jaký je v tomto směru Matteo Rizzo?
S ním je to často jednoduchá záležitost. Pokud je přesvědčený, že to bude fungovat, tak to funguje. Když má ale pocit, že nějaký prvek fungovat nebude, je těžké ho přesvědčit o opaku. Když se v sólu nějaký mechanismus zasekne, tak je těžší se z toho dostat, než když se to stane v páru. Tam můžu použít jednoho z partnerů, aby mi pomohl. Ale na druhou stranu je v párech mnohem těžší načasovat všechno tak, aby oba byli v závodní den ve správné náladě a formě.
Už nejste vyvolení. Proč česká chlouba krasobruslení nemá ani status bobů |
Kucianová s Bidařem byli při své společné premiéře na evropském šampionátu třináctí. Co vše musí zlepšit, aby mohli pomýšlet výš?
To nejtěžší, s čím se první rok potýkají, je najít společnou dimenzi. Dělí je osm let, takže mezi sebou mají spoustu rozdílů, profesionálních i osobních. Na začátku se museli naučit i to, jak spolu komunikovat. Naopak nemají moc velký výškový rozdíl, takže musí mít vypilovanou techniku. V létě byli v Kanadě u Bruna Marcotta a ten americko-kanadský systém jim vůbec nesedl. Je založený na privátních lekcích, kdy se vám trenér věnuje třicet minut a na zbytek dne si jdete po svých. My jsme byli s Valentinou v Kanadě asi měsíc, oběma nám bylo přes třicet, přesně jsme věděli, co chceme, a stejně to pro nás nebylo jednoduché.
Jak pak mohly takové podmínky zapůsobit na úplně čerstvý pár…
Vrátili se hodně zničení. Proto jsme se domluvili, že budou co nejčastěji jezdit k nám do Bergama. Tady jim můžeme poskytnout zázemí, které potřebují. Myslím si, že musíme dát Martinovi i Barče čas si na vše zvyknout. Aby se naučili tu disciplínu od znova společně. Martin už jednou na vrcholu byl. Vyhrál mistrovství světa juniorů, když mu bylo sedmnáct, a to je strašně brzo.
Klade kvůli tomu na sebe přehnaná očekávání?
Bylo pro něj strašně těžké se vyrovnat s tím, že nemůžou kvůli zranění Aničky Duškové pokračovat dál. Pořád dohání svůj stín, že byl juniorským mistrem světa. Na každém závodě to o něm říkají. Za ten poslední rok, kdy jsem ho víc poznal, se už naučil na to moc nemyslet a žít novou realitu. Uvědomit si, že tvoří úplně novou sportovní dvojici a nemusí nic nikomu dokazovat. Snažil jsem se mu to vtlouct do hlavy od léta a myslím, že už se s tím postupně ztotožňuje. Aby nepřemýšlel o výsledku nebo bodech, ale o přípravě a samotném výkonu.
Kamarádi z krasohaly loví medaile. Jeden pro Česko, druhý pro Itálii |
Přes trénování jste se vlastně nakonec do českého krasobruslení vrátil.
Je to pro mě moc hezký pocit. A snad dokážu českému krasobruslení pomoct i v tom, aby mělo za dva roky krásné mistrovství světa. Moc bych si přál, aby to byl šampionát, kde budou zaplněné tribuny a na který budou lidé rádi vzpomínat.
Za ženu máte úspěšnou tanečnici na ledě, jak vypadá soužití dvou krasobruslařů?
Nikdy jsme na sebe s Annou neměli moc času. I po konci kariéry jsme měli stále nabitý program. Já rovnou začal trénovat, Anna měla exhibice. Pak udeřil covid, a to pro nás byla nejkrásnější dovolená. Poprvé jsme spolu doopravdy žili. Teď už zase nemáme čas vůbec na nic. Máme dvě děti a já jsem furt někde na závodech. Takže Anna by měla dostat všechny medaile, které jsme letos získali.
A budou mít děti brněnský přízvuk, jako máte vy?
To by bylo krásné, i když zatím na češtinu moc nereagují. S Annou jsme zvyklí mluvit italsky nebo anglicky. Když přijedou mamka s taťkou, tak je to lepší. Máme české knížky, které jim čtu před spaním. Ale i tak si vždy připadám hloupě, když se na Dianu nebo Olivera snažím mluvit česky.
