Známky toho, že všechny snahy o stimulaci selhávají, naznačují, že Čína čelí krizi důvěry, která způsobila velkou americkou krizi ve 30. letech 20. století.
Komentář
Čínská ekonomika začíná vykazovat podobné známky jako Spojené státy během velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století.
Ne, Čína nezažila krach na burze, jaký postihl Spojené státy v roce 1929. S historickou Amerikou má Čína společnou jen strašlivou ztrátu důvěry ve struktury a budoucnost ekonomiky. V tehdejší Americe byla ztráta důvěry vyvolána krachem na burze. V Číně našel čínský vůdce Xi Jinping jiné způsoby. Čínský obrázek pro rok 2024 není zdaleka tak slibný.
Jedním z potvrzení problému s důvěrou v Číně je slabost bankovních úvěrů. Požadavky na bankovní úvěry, které jsou vždy známkou plánů podnikatelských a spotřebitelských výdajů, sice od listopadu do prosince vzrostly, nicméně byly o 16 % nižší než v prosinci 2022 a téměř o 20 % nižší než konsenzuální očekávání. Je to o to pozoruhodnější, že Peking se v minulých měsících snažil stimulovat prostřednictvím výdajů na infrastrukturu, zatímco Čínská lidová banka (PBOC) snížila úrokové sazby a štědře poskytla trhům a finančním institucím likviditu, čímž zvýšila šíři oběhových peněžních aktiv o zhruba 9,7 procenta.
Nejpravděpodobnějším vysvětlením toho, proč Číňané a podniky nevyužívají výdajů na infrastrukturu a těchto snadných úvěrů, je, že ztratili důvěru v budoucnost, přinejmenším v to, že se zlepší natolik, aby se jim vyplatilo riskovat zadlužení.
Podle pekingského Národního statistického úřadu klesl index spotřebitelské důvěry v zemi téměř o 10 % oproti svému maximu z března loňského roku a nyní je na nižší úrovni než kdykoli předtím, a to i během pandemie a zbytečných lockdownů a karantén, které následovaly v rámci pekingské politiky nulového covidu. Podnikatelská důvěra se od konce roku 2023 mírně zvedla, ale zůstává na nízké úrovni téměř podle všech historických měřítek, a to i v období od počátku tohoto století, kdy se tato data začala sbírat.
I v případě, že nedojde ke krachu na burze, připomíná tento nedostatek důvěry – tato obezřetnost při půjčování a utrácení – problémy, kterým Spojené státy čelily během velké hospodářské krize. Známý ekonom John Maynard Keynes si při pozorování tehdejšího chování Američanů všiml, že stimuly z Washingtonu a příliv peněz z Federálního rezervního systému nedokázaly rozhýbat americkou ekonomiku. Poukazoval na to, že vládní stimuly budou fungovat pouze tehdy, budou-li spotřebitelé a podniky dostatečně věřit v budoucnost a následovat je vlastními výdaji a investicemi. Pokud jim tato důvěra chybí, stimulace se rychle vyčerpá a ekonomika po možná krátkém zlepšení opět upadne do pomalého růstu nebo poklesu. Totéž platí pro měnové stimuly. Bez ohledu na to, kolik likvidity centrální banka poskytne, nedostatek důvěry zabrání podnikům a spotřebitelům, aby ji využili. Tento jev nazval „pastí likvidity“.
Nyní se zdá, že stejnou nemocí trpí i Čína, a většinu viny za to nese Xi. Jeho prvním příspěvkem k této šlamastyce bylo rozhodnutí v letech 2019–20 náhle zrušit Pekingem dlouhodobě poskytovanou podporu rozvoje rezidenčních nemovitostí. Toto rozhodnutí způsobilo kolaps tohoto kdysi důležitého odvětví čínské ekonomiky a také pokles hodnoty nemovitostí s ničivými dopady na bohatství domácností.
Druhou Xiho chybou bylo, že na kolaps v oblasti nemovitostí reagoval přinejlepším vlažně. Od prvních neúspěchů developerů v roce 2021 až do doby před několika měsíci se Peking tvářil, že záležitosti v rozporu se skutečností od úřadů nic nevyžadují. V důsledku toho problémy realitního sektoru a bohatství domácností metastazovaly do celého čínského finančního systému, což dále poškodilo ekonomiku a podkopalo důvěru.
Politika nulového covidu byla třetím Xiho příspěvkem k čínským potížím. Tato politika držela čínskou ekonomiku pod lockdowny a karanténami nejméně o 18 měsíců déle než zbytek světa. Jeho cíl byl nemožný: vymýtit virus. V honbě za tímto snem brzdil čínskou ekonomiku a vyvolal mezi lidmi pocit, že již nemohou počítat s pravidelným příjmem, a mezi podniky, že nemá smysl expandovat.
Aby toho nebylo málo, Xi se v této době věnoval také rétorice, která odsuzovala soukromé čínské podniky a trvala na tom, aby se manažeři a majitelé vzdali honby za ziskem a řídili se programem komunistické strany. Tento druh řečí více než cokoli jiného způsobil, že se čínští majitelé podniků obávají budoucnosti a nejsou ochotni investovat do najímání zaměstnanců nebo expanze.
Navzdory podobnosti mezi ztrátou důvěry v Číně a hlavní příčinou velké hospodářské krize v Americe 30. let 20. století by bylo příliš odvážné předpovídat Číně velkou hospodářskou krizi. Není však příliš odvážné předpovídat, že okolnosti budou ještě nějakou dobu brzdit ekonomické vyhlídky Číny, zejména pokud se Xi a jeho kolegové v Pekingu neprobudí a neuvědomí si potřebu politiky, která by v budoucnu dokázala obnovit důvěru jednotlivců i podniků. Taková změna je možná marnou nadějí, ale je zoufale potřebná.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
